Americká zpěvačka Samara Joy se narodila 11. listopadu roku 1999 v New Yorku. Od dětství byla vystavena soulu a především gospelu, protože její prarodiče jsou zakladateli gospelové skupiny The Savettes. Na kontě má eponymní debutovou desku z roku 2021, Linger Awhile z následujícího roku a EP A Joyful Holiday z podzimu 2023. Řadu ocenění získala ještě během studií (JazzTimes, The Sarah Vaughan International Jazz Vocal Competition), od února letošního roku je také držitelkou již třetí ceny Grammy.
Autor textu: Daniel Sywala
Zpěvačka Samara Joy získala svou třetí cenu Grammy, založila si vlastní „malý big band“ a chystá se brzy znovu do Brna, kde 13. dubna 2024 vystoupí na festivalu JazzFestBrno – www.jazzfestbrno.cz
Třetí Grammy v pouhých čtyřiadvaceti letech. To je nejnovější úspěch v kariéře americké zpěvačky, které se v mediálním prostoru intenzivně přisuzuje přízvisko „budoucnost jazzu“. Svou pozici zvládá obdivuhodně a bylo příjemným osvěžením, že se do hovoru na druhé straně Atlantiku připojilo čerstvě probuzené děvče a žádná mladá diva, která strhává všechnu pozornost, jen co se objeví. Dokonce z ní nebyla cítit ani špetka arogance. Pouze upřímná únava z dění posledních dní, zahrnující i slavnostní ceremoniál v Los Angeles. Prvních dvacet minut z našich celkových třiceti se probouzela a v poslední třetině byla opět tím optimistickým a veselým živlem. Naživo vystoupí 13. dubna v rámci festivalu JazzFest Brno, kde půjde tak trochu o návrat.
Dobré ráno, jak obvykle začínáte svůj den?
Pořádnou snídání, a to velice často vločkami. Dnes nevyjímaje. Takhle to mám, když jsem doma. Pokud jsem ale na turné, tak je těch lákavých impulzů víc (smích).
Co jsou ty nejzrádnější?
Mezi jídly by se toho našlo dost, ale spíš mám zlozvyk kupovat na turné hromadu dárků pro rodinu a přátele. Mým největším problémem jsou napráskané kufry. Pak mám také pořád obrovskou chuť poznávat místní jazzové kluby, jen co dohraju svůj vlastní koncert. Ale někdy mi to zhatí fakt, že se brzy ráno zase přesouvám jinam. Právě i proto na sebe nejsem během turné tak přísná. Chci si užívat, aby i moje vystoupení působilo pozitivně. Často dostaneme tipy na restaurace a kluby od místního promotéra, ale umíme si poradit i sami, což je taky zábavné.
Kolik času budete mít v Brně?
V Brně jsem už byla. Přesněji jsem tam byla ubytovaná, prošla si město a jeli jsme asi půl hodiny od města na vystoupení (Samara Joy vystupovala v Tišnově v rámci řady JazzFest Brno on the Road v roce 2022, pozn. autora). Musím si znovu projít starší data a také ty plánované termíny, abych si to mohla lépe rozvrhnout. Ale jsem si jistá, že jen co vyjdu z hotelu, tak si vzpomenu, kde jsem byla a kam jsem se chtěla posledně ještě podívat. Moc ráda vzpomínám na jam session s místními studenty a vůbec bych se nebránila na to navázat. Hodně mi to připomíná New York. Jsem sice hodně daleko od domova, ale můžu v pohodě najít místo, kde hrají a spolupracují studenti, přesně jako to děláme doma. I když třeba nemluvíme všichni stejným jazykem, tak je tou společnou řečí hudba.
Jak se cítíte v těchto dnech? Unavená z přijímání gratulací k zisku Grammy? Mohu přidat i jednu za náš tým?
Mockrát děkuju. Nejsem vůbec unavená. Jedu na vlně permanentní vděčnosti. Moc si vážím toho, že se mi dostává uznání za mou práci i ze strany mých vrstevníků. Na druhou stranu, nedávno se ke mně dostala myšlenka, že umění není soutěž.
To je hodně silné tvrzení. Bojím se, že nebudeme mít dnes dostatek času něco takového pořádně rozebrat…
Přesně (smích). V hlavě se mi mísí pocity, že mám sice další cenu, ale pro mě jsou vítězové i ti, kteří jednoduše napsali novou věc, překonali kreativní blok a žádnou Grammy nedostali.
Krásně řečeno. Nicméně když už jste byla na ceremoniálu podruhé, tak jste se určitě cítila jinak. Co čekat a také jak reagovat, když vyhrajete…
Byla jsem mnohem, mnohem víc v klidu. Každopádně pořád vděčná. Jde o to, že loni jsem cítila celou vlnu emocí. Pociťovala jsem úzkost, nadšení, ale také velkou únavu, protože jsem za sebou měla hodně akcí. Tehdy jsem byla poprvé v Los Angeles a představovala se obrovskému množství promotérů a celebrit. Něco takového by mě před lety ani nenapadlo. Teď, kdy už mám všechno tohle za sebou, jsem si mohla ceremoniál konečně naplno užít.
Jak jsme si řekli, nebudeme se pouštět do nějakých hlubokých témat, ale je tu přece jen jedna velmi silná myšlenka, na kterou narážím ve spojitosti s vámi často a to věta: „Nechci tvořit mainstream, ale chci učinit jazz přístupnějším.“ Jazz nikdy nebude mainstream, ale zároveň vnímám, že tento žánr zažívá moc zajímavé období. Mnoho mladých se k jazzu dostává skrze modernější zvuk, odvážnost promotérů a v neposlední řadě i třeba díky pohádkám typu Duše, pro kterou napsal hudbu Jon Batiste.
Souhlasím. Dnes je velice užitečné, že můžeme oslovit širokou veřejnost, ale mou vizí není lidem podlézat. Kolem nás je tolik odstínů vkusu a chutí, že vymyslet jeden produkt, který by se líbil všem, je hloupost a ani po tom netoužím. Je to děsivá představa pro jakoukoliv formu umění a zcela proti přirozenosti. Tím tuplem u jazzu. Jsem moc ráda, že se objevuje tolik umělců, kteří se vyjadřují způsobem, jakým si přejí. Stejně tak, že znějí jako hudba z roku 2024 a neimitují někoho z minulosti. Ostatně osobně si myslím, že se člověk musí vysloveně snažit, aby nezněl moderně.
Mám ráda mnoho ikonických zpěvaček včetně Carmen McRae, Betty Carter nebo Elly Fitzgerald. I kdybych snad chtěla, nikdy nebudu znít jako ony. Mám totiž i jiné vlivy typu gospel, soul či v jednu dobu i pop. To vše mám zažito ve svých čtyřiadvaceti letech v porovnání s tím, čemu byly vystaveny mé vokální hrdinky. I proto musím mít ve své tvorbě na věci logicky svěží a odlišný pohled. Můj hudební základ je jiný. Souhlasím, že se scéna vyvíjí moc zajímavým směrem a že je dnešní publikum mnohem otevřenější a samotní posluchači nás motivují, abychom se posouvali kupředu a experimentovali. Do muzea si můžete zajít jindy. Stejně tak nesmíme zapomínat, že ve své době, tj. v šedesátých a sedmdesátých letech, zněly tyhle dámy moderně a jejich zvuk byl nový.
Koho byste vypíchla z inspirativních mladých umělců?
Jde o celou řadu zpěvaček mého věku, ale velice významné místo v mém srdci zaujímají umělkyně, které jsou na scéně o kapánek déle, jako Esperanza Spalding nebo Cécile McLorin Salvant. Jsem si moc dobře vědoma, že musím ještě více času investovat do poznávání mladých umělců.
Máte kolem sebe odpovídající zdroje a kontakty, které vám rádi hudbu doporučí a profiltrují?
Pár lidí ano, ale zcela upřímně jsem člověk, který zpracovává hudbu velice pomalu (smích). Jsem ten typ posluchače, který poslouchá to samé pořád dokola. Když přijde opravdu silné doporučení, tak si desku stáhnu, uložím do svého playlistu a pak stejně zmáčknu náhodné přehrávání. Tak funguju a takhle jsem schopna se novinkami prokousat. Na úvod se mi třeba pustí skladba, kterou jsem dlouho neslyšela z dávné historie a pak hle, přijde úplná novinka. Po čase úplně zapomenu, že jsem si něco takového stahovala a ráda si pak připomenu, o co jde. Když cvičím nějaké party, jsem spokojena teprve tehdy, když jsem schopna dobře napodobit frázování, bez toho, aniž bych si pustila originál. Jenže k tomu, aby se mi písnička vryla do mozku, je nutné, abych danou skladbu slyšela mnohokrát. Musím v sobě rozklíčovat její strukturu, ale také, co u toho cítím nebo jak ji chci po svém interpretovat.
Je to i důvod, proč jste schopna tak zdravě sebevědomých vokálních výšek?
Základem je cvičení a snaha se zlepšovat každý den, i kdyby to znamenalo sebemenší krůčky. Když si vezmeme třeba zpěvačku a klavíristku Sarah Vaughan, tak ta byla schopna se v jeden moment pohybovat na vrcholu svých vokálních možností a v dalším zdánlivě jednoduše přejít do zcela jiné polohy. Od té chvíle, co jsem ji slyšela poprvé, se to snažím napodobit. Chci se to naučit dokonale. Dělám celou řadu tradičních cviků, aby vše technicky sedělo a základ byl pevný.
Jací lidé vám pomohli nastavit tuto disciplínu? Rodina, inspirativní lektor/ka na škole?
Hodně mi v tomto ohledu pomohla škola. Před tím jsem neměla žádný jasný režim zahřívání a cviků. Pořádná dřina začala vlastně až po střední, kdy jsem se dostala na vysokou. Měla jsem tam pravidelně lekce zpěvu. Stejně tak harmonie, teorie či techniky zpěvu. Aby toho nebylo málo, tak jsem i dost hrála na klavír. Došlo mi, že ve všem musí být nastavený systém (smích). Učitelé mi říkávali: „Tohle je poslední příležitost, kdy budeš mít hodně času na cvičení. Zrovna teď si musíš nastavit návyky a záměry, pokud si chceš zvolit kariéru hudebnice.“ Jsem jim moc vděčná, že nám to tehdy takhle vštěpovali.
Když se dívám na spoluhráče umělců, které mám rád, tak mnohdy hrají s přáteli z dětství, ze školy nebo komunitních center, kde se začali věnovat hudbě. Vy hrajete hned s několika ze svých profesorů? Jak vám to funguje a nemáte občas chuť v budoucnu více zapojit své vrstevníky?
Je velice vtipné, že to říkáte, protože mám nově i kapelu se svými spolužáky. Je to zatím trochu tajné, protože jsme zatím ještě nic nenahráli a měli jsme to již udělat mnohem dřív, ale s mými profesory nehraju už asi rok…
To se omlouvám.
Ne, úplně v pořádku. Je to moje vina, že s tímto projektem zatím nemám nic natočeno. Založila jsem oktet, kde mí vrstevníci ze školy skládají, aranžuji a hrají. Je to vysloveně skupina, kde je schopen psát každý z nás. Máme tam čtyři dechy a ty doplňují basa, bicí a klavír. Máme tam trombon, alt saxofon, trumpetu a tenor saxofon. Můj malý big band (smích).
Jaké to pro vás je, když narazíte na známé z doby před vysokoškolskými studii? Nedávno jsem byl na středoškolském srazu a mám respekt vůči jakékoliv profesi, hlavně když se člověk posouvá, ale je zajímavé sledovat, kam lidi osud zavane… A tady je Samara, která má několik sošek Grammy. Vrací vás tato setkání zpátky na zem?
To je pravda. Je velice zvláštní se potkat s přáteli ze střední školy a vidět, jak žijí. A přesně jak říkáte, mohou to být doktoři nebo se stali rodiči.
To je teprve náročný kšeft…
Přesně (smích). Lidé se přestěhovali nebo zcela změnili obor. Nepřijde mi to tak dávno, ale od školy už uběhlo pár let a je zajímavé sledovat, jak jsme uvažovali a čeho jsme chtěli dosáhnout v době, kdy nám bylo patnáct šestnáct. Cítím velkou dávku pokory a vděčnosti za to, kde jsem dnes. Jediné, co jsem tehdy věděla, je skutečnost, že mě fascinuje zpěv. Ani ve snu by mě ale nenapadlo, že by to vedlo ke všem těmto zážitkům, včetně hraní po světě s mými vrstevníky nebo příležitost vyrazit na svátečně laděné turné s rodinou.
Právě vánoční album A Joyful Holiday je poslední téma, které jsem chtěl probrat, protože mě překvapilo, že jste se na to vrhla v tak rané fázi kariéry. Když jsem se pro tento magazín před lety bavil s Marcusem Millerem, tak jsem se ho na to zeptal, protože už připravil tolik rozmanitých věcí a vánoční album se zdálo jako poslední chybějící položka. Odpověděl: „Dostal jste mě. Zrovna mám jedno rozpracované.“ Marcus je ale na rozdíl od vás na scéně skoro padesát let. Váš impuls tedy přišel od rodiny?
Potkala se tam celá řada důvodů, ale primárně jsem extrémně vděčná, že jsem mohla zpívat se svým dědou, kterému tehdy bylo devadesát tři. Stejně tak s mým otcem, strýcem a bratranci. Zároveň vše pak odprezentovat před lidmi. Vyrostla jsem na tom, že kolem mě pořád zpívali členové rodiny a já je napodobovala. Zatímco dnes zpíváme jeden vedle druhého a můžeme tu sváteční náladu s lidmi sdílet. Zprvu jsem si taky říkala, jestli to pro mě není příliš brzo. Záhy jsem si ale uvědomila, že je to příležitost sdílet naše rodinné kouzlo, které je nejvíce cítit v období Vánoc, a podělit se o to s posluchači.
https://www.jazzfestbrno.cz
