Dne 4. října se v rámci druhého večera festivalu MusicOlomouc 2016 publiku představilo vídeňské smyčcové kvarteto Ensemble Lux. Místem konání byla jako tradičně pro tento festival Kaple Božího Těla v Uměleckém centru Univerzity Palackého. Program tvořily kompozice současných, tedy bez výjimky ještě žijících autorů. V tomto lze spatřit mírný dramaturgický posun; zvláště minulé ročníky festivalu představovaly spíše již časem prověřená díla.
Samozřejmě to neznamená, že by šlo o autory naprosto neznámé. Hned prvním kusem byl Smyčcový kvartet č. 2 (1998) Georga Friedricha Haase, jehož tvorbu prostřednictvím festivalu MusicOlomouc mohlo olomoucké publikum okusit již loni. V rámci programu proběhla i jedna premiéra, Pramen z jeskyně bezmoci (2016) od Ondřeje Štochla. Autor sám uvádí, že inspirací mu byli zkušenosti s lidmi s poruchou autistického spektra, což by zdánlivě mohlo evokovat určitou roztěkanost, případně roztříštěnost myšlenek. Sama kompozice působila nicméně soudržně a tematicky uceleně; s ohledem na inspirační východisko lze říci, že představovala autistický svět bez nadbytečné okázalosti.
Právě ona kompaktnost byla vlastní jak jednotlivým skladbám, tak celkové dramaturgii večera. Pojítkem uvedených děl nebyla pouhá instrumentace a dále skutečnost, že jde o autory přibližně podobného data a místa narození, ale i společné kompozičně technické, potažmo strukturální rysy. Zejména jde o uvážlivější používání rozšířených nástrojových technik, které se nestávají samoúčelnými a zbytečně na sebe v rámci skladby nestrhávají pozornost, ale slouží jako prostředek pro vyjádření myšlenky. Stejně tak tomu je i s emancipací mikrointervalových struktur. A to jak v případě inspirací východními kulturami (al fresco Geralda Resche), tak s ohledem na používání spektrálních postupů a hraní harmonických flažoletů i mimo rámec standardního systému ladění. Právě alikvotních tónů bylo hojně využíváno zejména v poslední skladbě la pureté de l’envie blanche (2010), kterou zkomponoval člen kvarteta Thomas Wally. Zde bylo třeba přeladit nástroje tak, aby jejich prázdné struny mohly utvořit dvanáctitónový materiál, v němž by bylo možné pracovat opět s harmonickou řadou tónů od každého chromatického stupně zvlášť. Dochází tedy k spojení dvou nesourodých světů alikvótní řady a rovnoměrné temperatury.
Stejně jako držel program pohromadě kompozičně a dramaturgicky, i z hlediska interpretace koncert zachovával po celou dobu vysoký standard (perfektní intonace smyčcových nástrojů v extrémních polohách, a to i s ohledem na ostré dynamické zlomy v mezích „ticha“ a někdy až lehce skřípějících zvukových gradací). Olomoucké publikum mělo opět po čase možnost vyslechnout aktuální hudební produkci ve světové kvalitě.
