Po více než roční přestávce, dané přesunem z jarního na podzimní termín, rozezněla Kapli Božího Těla Uměleckého centra Univerzity Palackého soudobá hudba festivalu MusicOlomouc. Na zahajovacím koncertě osmého ročníku dne 3. října vystoupili členové nového olomouckého seskupení, souboru Lichtzwang: Marek Keprt (klavír), Jan Přibil (trubka), Jiří Fajkus (violoncello) a Eva Balcárková (těremin).
První část koncertu byla věnována 20. výročí úmrtí japonského skladatele Toru Takemitsu. Zazněla zde čtyři autorova komorní díla: Litany pro klavír (1989), jejíž původní verze s názvem Due Movimenti vznikla již v roce 1950, dále klavírní kompozice For Away (1973), Rain Tree Sketch (1983) a Orion (1984) pro klavír a violoncello. Výběr skladeb dokumentuje spíše evropskou, především francouzskou inspiraci zmíněného autora a ponechává stranou jeho poněkud ambivalentní vztah k japonské tradiční hudbě. V partiturách děl jsou velmi detailně fixovány všechny dynamické i výrazové parametry, značně složitá je i rytmicko-metrická stránka skladeb. Vše by ale ve výsledku mělo znít přirozeně a zvukomalebně, což se také před „zraky“ plného sálu Kaple stalo skutečností.
Keprtova interpretace byla samozřejmá. Klavírista citlivě pracoval s výrazovostí svého nástroje, ať už jde o způsoby úhozu, práci s pedálem a vůbec celkové pojetí kontrastního a plastického rozprostření zvuku. Totéž platilo o souhře klavíru a violoncella.
Kompozice pro sólový klavír se objevily i v druhé polovině koncertu. Šlo o tři části z cyklu Les Travaux et les jours (2002), jehož autorem je známý spektralista Tristana Murail, dále Crystalline II (1995–1996) japonské skladatelky Karen Tanaka. Ta byla fascinována strukturou krystalů a pokoušela se ji přenést do zvuku hned v několika dílech. Jak se mohli návštěvníci festivalu přesvědčit, uvedená skladba nejen že skutečně evokuje geometrickou čistotu krystalických mřížek, navíc je svrchovaně muzikální a hudebně půvabná.
Především však ve druhé půli zazněly dvě premiéry skladeb, složených pro kompletní obsazení souboru Lichtzwang. První z nich byla kompozice Jana Vičara 3+1. Autor sám nabízí několik možností, jak tento název chápat. Přikláněl bych se k variantě, že jde především o kontrapozici tří tradičních nástrojů a těreminu. Výsledné znění mohlo působit jako snaha tří pozemšťanů různými způsoby komunikovat s jednou mimozemskou bytostí. A tento rozhovor rozhodně nepostrádal kouzlo.
Druhou premiérou byla skladba úMžik sypkých výšek zVnitřni Marka Keprta. Autor zde zůstal věrný svým zvykům, nejen pokud jde o specificky poetický název, ale i v primárně témbrovém zaměření skladby. To bylo založeno na alternativním využívání tradičních instrumentů a jejich dialogu či symbióze s těreminem. O široké škále výrazových možností třeba takové trubky publikum přesvědčil Jan Přibil. Samotné zvukové struktury byly autorem míněny jako určité modely, přičemž postup jejich uvádění v čase byl ponechán na hráčích. Celkově skladba působila soudržně a stala se důstojným završením úvodního festivalového koncertu.
