Ve čtvrtek 15. září 2016 nemnozí z nás moli být svědky dalšího z dlouhé řady koncertů Svatováclavského hudebního festivalu, tentokrát v kostele sv. Jana Nepomuckého v Ostravě – Staré Bělé s poněkud komplikovaným a mírně protimluvným názvem „Lesk virtuozity duchovních árií českého klasicismu“. A hned na úvod mi nelze jinak než prozradit hlavní pointu: byl to jedinečný a hluboký zážitek!
Poté, co nastoupil ansámbl (který ve smyčcích obsahoval dvoje housle, violu, violoncello a kontrabas, v dechové sekci dvě dřevěné příčné flétny a dva lesní rohy bez ventilů, jako harmonická a barevná spojka pak sloužil také varhanní pozitiv) a vskutku vydatně se naladil, převzal slovo místní kněz, který svým krátkým milým projevem předznamenal atmosféru celého večera. „V době, kdy vznikaly skladby, které dnes zazní, byly zde na tomto místě pouze louky a nanejvýš vykopané základy.“ A mně opět po nějaké době došlo, že setkat se po tolika staletích s hudbou v její původní podobě, v kostele, který ji znal možná už v době, kdy vznikala, může být opravdu krásný zážitek.
A má očekávání se začala naplňovat hned od začátku. Po opětovném dotažení střevových strun před oltář předstoupil také poslední aktér večera, barytonista Roman Janál a spolu s orchestrem přednesl krátkou Arii in C Voces parate almas od Karla Ditterse von Dittersdorf. Měkký zvuk starých nástrojů se nesl prostorem chrámu a ladně podkresloval poměrně nosný zpěvákův hlas. V něm sice mohl pozornější posluchač zaznamenat, že se jedná o projev do jisté míry poznamenaný dlouholetou praxí ve velkých divadlech a zpěvem velkých rolí běžného operního repertoáru, a že zpěv nonvibráto nepředstavuje jeho absolutní komfortní zónu, ale na celkový „umírněný“ projev to přílišný vliv nemělo.
Jako druhá byla na programu Symfonie c moll Jana Křtitele Vaňhala, ve které se v plném „klasicistním lesku“ představil samotný orchestr. Již od prvních tónů bylo snad každému jasné, že se jedná o partu dobře vedených, skvěle sehraných a hlavně doruda zapálených muzikantů, kteří, krom vysokých hráčských kvalit v souběhu s hlubokou znalostí historicky poučené interpretace, vkládají do hry ono proslulé „něco navíc“. Při druhé větě Andante mi postupně začaly na zádech probíhat záchvěvy zimnice, což je vždy neklamným důkazem, že mne hudebníci svým uměním již zcela polapili. V následujícím Menuettu a závěrečném Prestu zůstala situace nezměněna. Skvělá kooperace všech účinkujících, množství nádherně vykreslených a vyslovovaných detailů, vnitřní charakterové proměny jednotlivých částí, to vše mi ve spojení s netemperovaným laděním a dynamicky i barevně zcela vyrovnanou zvukovostí působilo povážlivé dýchací obtíže. A bylo hůř!
Jako třetí zazněla Aria ex Dis Mater misericordiae Františka Xavera Brixiho, opět s přispěním barytonisty Romana Janála. Poněkud neznělá spodní hlasová poloha a naopak mírný pocit tlakovosti v polohách nejvyšších dávaly tušit mírnou hlasovou indispozici zpěváka, který (i přes zjevnou pěveckou bravuru) nepůsobil zcela sourodě s ansámblem za svými zády. Skvělá Brixiho skladba však pomohla strhnout pozornost také k hudební matérii samotné a tak celkovým výsledkem byla více než spokojenost.
Od čtvrtého čísla v programu pak začala nekontrolovatelná jízda v kokpitu klasicistní formule 1! Představilo se v něm sexteto čítající dvoje housle, violu, violoncello, flétnu a obě horny (ano, správně jste napočítali sedm hráčů, což je dáno faktem, že lesní rohy bez ventilů mají krásně kulatý, nikoliv průrazný tón, proto se na celkovém výsledku mohli podílet oba hráči), které předneslo skladbu Františka Antonína Röslera, známého také pod italským pseudonymem Francesco Antonio Rosetti. Vroucí a nápadité Adagio ukončené s takovým vtipem, že jsem se málem hlasitě rozesmál, bylo následováno Allegrem přímo překypujícím překvapeními všeho druhu, interpretačními vtipy a strhujícím vnitřním nábojem. Virtuózní výkony všech hráčů nelze dost vynachválit, zmíním však jeden fakt, který mne udivoval snad ještě více: přes veškerou hráčskou bravuru všech zúčastněných jsem jedinkrát nepocítil, že by se kdokoliv z muzikantů chtěl jakýmkoliv způsobem povýšit, či snad vyčlenit mimo celek ansámblu, což příkře nekonvenuje s egoistickými standardy dnešní doby a vzbuzuje u mě skutečný obdiv.
V následující Arii un Dis Quis me separabit od Jana Křtitele Vaňhala se pak naplno projevila také Janálova pěvecká bravura. Ve vypjatých běhavých melismatech, zpívaných navíc často syrytmicky s orchestrem bylo jasně patrné, že se jedná o zpěváka vysokých kvalit. Přestože se tempově občas s orchestrem mírně rozcházeli, celá skladba zapůsobila nanejvýš přesvědčivě.
Předposlední skladba večera, tedy Sinfonia in D od vídeňského skladatele, houslisty a klavíristy (s kořeny na Moravě) Ferdinanda Kauera, pak dovršila destrukci mého dechového ústrojí. Po energickém Allegru zaznělo přenádherné Adagio, během jehož průběhu jsem pociťoval hluboký pocit vděčnosti, že jsme se společně alespoň na chvíli vymanili z hlučného světa dneška a ponořili se do tichých vod dob dávno minulých. Po doznění dlouhého závěrečného tónu, letícího v představách posluchačů až do výšin nebeské klenby, přišlo na řadu hravé Menuetto a po něm strhující závěrečné Presto. Tyto okamžiky snad nelze vyjádřit jinak, než slovy, které jsem si maně zaznamenal: „Bože, to je snad sen!“.
Nádherný vnitřní zážitek pak dovršila závěrečná Aria in D Hic est locus ad laudandum Dominum od Josefa Myslivečka, která, přes svou vypjatost a strhující průběh, už pouze nenápadně dovršila dojem vskutku nevšedního prožitku.
Závěrem nelze než vysoce vyzdvihnout především výkon celého ansámblu Musica Florea pod vedením violoncellisty, skladatele a dirigenta Marka Štryncla a všem účinkujícím popřát mnoho zdaru při tvorbě a prezentaci dalších hudebních počinů. Nejen za sebe jim pak co nejupřímněji děkuji. Navrátili mne totiž myšlence, že nabubřelá a sebestředná bombastičnost, se kterou se dnes tak často setkáváme, nemůže ani v náznaku soupeřit se zanícením a nestrojenou opravdovostí.
