Festival soudobé hudby započal v těchto dnech devátý ročník. Zahajovací večer, který proběhl 2. října 2017 v prostorách Uměleckého centra Univerzity Palackého, nabídl hned dvě velkolepé události a současně přivítal zahraniční hosty z Německa a ze Slovenska. Zaznělo kompletní klavírní dílo Tristana Muraila v interpretaci Mikiho Skuty a Marka Keprta a výběr soudobých skladeb pro akustickou kytaru v podání Aleph Gitarrenquartett. Další den se představil komorní pěvecký soubor Auditivvokal Dresden.
Dvojnásobná pocta Murailovi
První festivalová událost – klavírní recitál – se konala v barokní Kapli Božího Těla. Ředitel MusicOlomouc Marek Keprt po úvodním přivítání předal hudební slovo slovenskému kolegovi. Miki Skuta se uvedl skladbou Comme un oeil suspendu et poli par le songe, ve které rychlá arpeggia pravé ruky doplňovala zřetelná hlavní melodie v basu. Vynikala také Cloches d´adieu, et un sourire s ozvěnami bijících kostelních zvonů. Tuto ideu Skuta působivě přenesl do reality, neboť klavírní údery hrané s nadhledem a přesností skutečně evokovaly mohutné zvonění jakožto vzpomínku Muraila na učitele Messiaena. Druhá část koncertu patřila Marku Keprtovi, jehož interpretace Murailova díla byla ukázkou velmi procítěné, výrazové hry. Keprtovo měkké uchopování tónů jakékoliv výšky bylo pohlazením pro sluch, přestože hra nepostrádala ostrá fortissima a dynamické zvraty. Recitál uzavíral čtyřicetiminutový cyklus Les Travaux et les jours s devíti zdánlivě nezávislými částmi. Končily obvykle položenými zahuštěnými akordy, které klavírista nechal nostalgicky zcela doznít i se všemi rezonancemi a dozvuky. Oba klavíristé ukázali, že Murailova tvorba je především o zvukových kontrastech, k nimž skladatel dospívá za pomoci extrémních rejstříků, tremol a neobvyklého užití pedálu.
Virtuosové z Německa
Do tajů nástrojových technik 20. a 21. století zasvětilo návštěvníky kytarové kvarteto Aleph Gitarrenquartett v podkrovním sále Divadla K3. Na programu byli zahrnuti i čeští autoři Martin Smolka a František Chaloupka, oba v sále přítomní. Z použitých nástrojových technik instrumentalisté často využívali perkusní údery, pizzicata k tlumení strun, flažolety nebo glissanda, kterého docílili s použitím tzv. bottleneck (kovový váleček na špičku prstu, který klouže po struně). Kytary v mnoha místech vyluzovaly až kosmický zvuk, například jemný zvukový šum vznikl při přejíždění po všech strunách nahoru a dolů. Komorní atmosféru vdechla Bašó Martina Smolky, jež by mohla být definována jako skladba pro ticho s doprovodem zvuků. V pianissimu znělo těleso naprosto identicky jako jeden nástroj. Chaloupkův Kytarový kvartet č. 1 „The Aleph“, který byl uveden ve světové premiéře byl inspirován argentinskou povídkou Alef od Jorge Luise Borgese, jehož ideu nekonečnosti interpreti precizně zvládli. Kytary se různě proplétaly a doplňovaly bez slyšitelného přerušení. Z kvarteta sršela energie, zároveň dýchala pokora a soubor po celý večer vynikal dokonalou souhrou a muzikálností.
Přehlídka vokálního umění
V úterý 3. října na festivalu vystoupilo německé těleso Auditivvokal Dresden, které do Atria Konviktu vneslo hudební poetiku, vtip a špetku herectví, přičemž ryzí pěvecké kvality rozhodně nechyběly. Zazněly skladby převážně německých autorů a premiéry se dočkala také kompozice Marka Keprta hláskopelní a špitocudní. Dramaturgie koncertu byla mimořádně pestrá i netypická – některé skladby využívaly moderních přehrávačů hudby, sluchátek či plastových kelímků, jiné pracovaly s biblickým textem nebo jazykem emocí. V prvním kusu zweitstimme 598.mdb krähwinkel od Petera Motzkuse si zpěváci se sluchátky v uších notovali různorodé melodie svých oblíbených „songů“ zatímco seděli v publiku a v tomto neočekávaném duchu pokračovaly i jiné skladby. Například Fountain Steffi Weismann s lidskou fontánou a zapojením publika mačkáním plastu nebo nein allein Caroly Bauckholt vytvořenou z rytmizovaných komunikačních figur souhlasu a nesouhlasu „ja“, „ok“ nebo „nein“. Prostor dostala také díla závažného charakteru Song of Solomon pro čtyři hlasy a perkuse Georga Katzera nebo Annäherung an Petrarca od Geralda Eckerta pro čtyři hlasy, flétnu a violoncello. Zde vynikly sopranistky Viktorie Wilson a Katja Fischer, které díky skvělé technice zpívaly s naprostou lehkostí a dokázaly udržet i vysoký tón v naprostém pianissimu. Nelze opomenout ani flétnistku Beatrix Wagner pro její výrazovost a expresivitu, nicméně výkony všech jedenácti členů souboru včetně dirigenta Olafa Katzera byly velmi vyvážené a profesionální. Jako poslední zazněla očekávaná Keprtova premiéra. Zpěváci se rozprostřeli do různých koutů Atria, v jehož středu postupně docházelo k vynořování a zanořování motivů a jejich ozvěn. Zapojeni byli také někteří studenti a v posledních minutách večera celý sál nad hlavami sdílel křehce rozezvučený prostor.
