Tak jsem šel včera zase na fotbal. Krásné počasí, stadión plný lidí, nálada skvělá. Doufám, že naši nezklamou! Byl to krásný zápas, Čech chytil penaltu, Rosický nastřílel hattrick a soupeře jsme rozdrtili. Popil jsem s kamarády, doma spokojeně usnul… Ráno jdu nedočkavě pro noviny a těším se na nadšené komentáře, rozbor toho sóla našeho útočníka přes tři obránce… Čtu titulky a koukám jako blázen: „Fanoušci vypískali naše neúspěšné fotbalisty“, „Debakl“, „Ztráta národní hrdosti“. Hned volám svým známým a ptám se, kolik jsem toho včera vypil. Upadl jsem do kómatu a všechno se mi zdálo? Že by počínající schizofrenie??
Ale teď vážně, na fotbale jsem nikdy nebyl. Co se opravdu stalo, bylo to, že jsem v pátek 29.4. šel na koncert České filharmonie se sólistkou Anne-Sophie Mutter a dirigentem Manfredem Honeckem. Z koncertu jsem byl nadšený. Dvořáka i Beethovenovu Sedmou jsem sice slyšel už stokrát, dostal jsem ale přesně to, po čem posluchač touží: houslistku s dech beroucí technikou, originálními myšlenkami, se schopností udržet moji pozornost od první do poslední noty a hlavně osobnost s neuvěřitelným charismatem, zanechávající v člověku silný dojem ještě dlouho po koncertě. A k tomu jako bonus skvělý orchestr, který hrál s mimořádnou chutí, přestože se jednalo o tak ohraný repertoár. A reakce publika? V Rudolfinu jsem už pár koncertů zažil, jak na straně posluchačů, tak na pódiu, tak si troufám tvrdit, že poznám náladu v sále. To co jsem cítil byla fantastická atmosféra a upřímné nadšení. Hned za čerstva jsem se šel ujistit za hráči a kolegy z orchestru, jestli nejsem se svými pocity nějak mimo. Oni totiž znají skladby, které zazněly, úplně pozpátku (Dvořáka nastudoval snad každý přítomný houslista, o to může být kritika tvrdší…). A se všemi, se kterými jsem měl možnost mluvit, jsme se shodli na tom, že to byl nezapomenutelný výkon. Říkali mi: ano, Anne-Sophie to hraje jinak než jsme v Čechách zvyklí, mění tempa, dynamiku, téma druhé věty dělá bez vibráta, poslední věta byla v šíleném tempu… ale ty barvy, kontrasty, zvuk, náboj, jistota… takhle bychom to nedokázali, máme z ní obrovský respekt a obdivujeme ji. Odcházel jsem domů s pocitem naplnění a s nadějí, že snad moje profese má někdy smysl.
O pár dní později otevírám stránky Opery plus a s vytřeštěnýma očima čtu kritiky pánů Libora Nováčka a Jindřicha Bálka: „Mutterová nepřesvědčila“, „Královské manýry“, „Houslistka nemá srdce…“, „Beethoven jednotvárný, hraný bez radosti…“ a připadám si, jako bych spadl z Marsu. Pánové, mám zásadní otázku: jménem koho tu kritiku píšete? Evidentně se totiž rozcházíte s názorem publika, včetně profesionálních hudebníků. Možná chcete veřejně usvědčit tisíc lidí v sále, že jsou to kulturní ignoranti bez špetky vkusu, což je koneckonců možné. V tom případě bych vás o něco poprosil: radši nic nepište a nekažte nám naši přízemní radost. Anebo vezměte do ruky housle a ukažte nám, jak má ten správný Dvořák vypadat. Nebo se scházejte spolu doma u gramofonu a poslouchejte dokola vzorovou nahrávku se Sukem (znám ji, je skvělá). V případě, že přeci jen máte nutkavou potřebu sdělit světu svůj názor, pak vás prosím, napište poctivě: Mutterové sice ve stoje dlouze aplaudoval plný sál včetně orchestru, ale podle MĚ, violisty Nováčka, hrála Mutterová špatně. Víte, když totiž napíšete obecný soud „Mutterová nepřesvědčila“, děláte tím ze mě a ze stovek dalších lidí v sále naprosté blbce.
