Nová vlna „Young Lions“ amerického jazzu už produkuje krásně zralé ovoce. Velmi plodným zástupcem generace dvacetiletých je třeba klavírista Aaron Parks, zdejším posluchačům možná ne příliš známý, ale ve svém mladém věku (24) se už chlubící spolupracemi s Terencem Blanchardem, Kurtem Rosenwinkelem a dalšími super esy současného jazzu. Na svůj debut u společnosti Blue Note si pozval svoje generační souputníky, aby vytvořili mimořádně vyspělý a řemeslně perfektní hudební počin.
Parksova hudba je typicky postmoderně všeobjímající, nikdy však neztrácí posluchače. Je dostatečně pestrá a mísící vlivy, aby dokázala udržet pozornost po více než padesát minut premiérového disku u Blue Note, což jest dle slov samotného Parkse limit pro udržení soustředěnosti posluchače. Parks je jako hodně mladých amerických hudebníků vyznavačem formy a harmonických schémat, které tvoří kostru kompozice a z nichž se utíká do neprobádaných míst, aby se vždy dalo bezpečně dostat zpět. Vybočení jak rytmické, tak harmonické funguje vždy nejlépe, když se má k čemu postavit do protipohybu či kontrastu, a Parks si je tohoto faktu dobře vědom. Jeho skladby jsou promyšlené, ale ne strojené, chytlavé, ale ne prvoplánové, inspirované nejrůznějšími kulturami, ale zemité a ctící kořeny jazzu. Parksovy skladby jsou natolik silné, že je na svoji desku neváhá převzít dokonce Terence Blanchard , sám mimořádně zručný skladatel. Aaron Parks mu ostatně hraje v kapele a Blanchard má nesporně nemalý vliv na jeho současný sidemanský kredit.
K natočení alba si Parks přizval mimořádně disponované spoluhráče. Kytaristovi Mikeu Morenovi oplácí jeho pozvání na skvělou autorskou desku Between the Lines a Moreno mu odpovídá invenční hrou, dravostí a zvukovou pestrostí. Matt Penman je sice o něco starší, než zbývající hudebníci, zapadá však mezi ně stejně dobře, jako se spojuje jeho kontrabas s bicími explozivního Erica Harlanda: do skálopevného groove.
Parks a spol. dokáží vytvořit temnou až industriální náladu (třeba v Nemesis či Riddle Me This ), Harland místy dává průchod agresivnější části svého já, do toho se proplétá Parks s laufy à la Largo od Brada Mehldaua a Moreno barví celek svojí expresivní kytarou. V Harvesting Dance si připomeneme úžasnou desku Flow Terrence Blancharda, na které tato povedená skladba zazněla ve zlehka odlišném aranžmá, ale s podobnou energií. Parks ovšem dokáže být i mimořádně lyrický, důkazem nechť je závěrečná Afterglow , nebo vtipný (country music zabarvená Road Distraction jemu i Morenovi sedí dokonale).
Matt Penman slouží, neprosazuje se žádnými virtuosními eskapádami, sólově se projevuje vlastně jen v tracku Karma . Takového sluhu ovšem mohou Parksovi všichni závidět. Penman je však taky na roztrhání, jeho služeb využívá třeba SF Jazz Collective . S Parksem nahrál Penman i svoji nejnovější desku Catch of the Day . Prostě další basista, který citlivě vnímá roli kontrabasu v hudbě.
Aaron Parks je hudebník, jenž je na nejlepší cestě stát se jedním z leaderů své generace. Kompetentní je k tomu bezpochyby. Podobné ambice však jistě mohou mít i ostatní členové jeho kvarteta. Všichni totiž reprezentují současný stav amerického jazzu. Tento status je bezpochyby k diskuzi, Parks a jeho souputníci se jí však zbytečně zatěžovat nenechají. Náplň tavícího kotlíku s názvem Invisible Cinema totiž míchají sofistikovaně, ale zároveň zábavně.
Aaron Parks – Invisible Cinema
Mike Moreno – kytara, Aaron Parks – klavír, mellotron, glockenspiel, klávesy, Matt Penman – kontrabas, Eric Harland – bicí. Vydáno 2008. TT: 52:26. 1 CD Blue Note 50999 5 09011 2 8 (distribuce EMI).
