Americký pianista a skladatel se s námi podělil o pětici nahrávek, které jej zásadně ovlivnily.
Aaron Parks má řadu novinek. V reedici na vinylu vyšlo jeho vlivné album Invisible Cinema (2008). Ale hlavně se vrátil ke svému staronovému labelu Blue Note, aby u něj vydal novou desku Little Big III, tedy třetí pokračování známého projektu. Parkse jsme vyzpovídali v naší anketě.
1. McCoy Tyner ‒ The Real McCoy (1967)
Jedno z prvních jazzových alb, která jsem kdy slyšel. Ikonická klasika, ke které stojí za to se vracet. Opakovaně v průběhu let zjišťuji, jaké v ní nacházím nevyčerpatelné bohatství. Pouhých pět skladeb vytváří dechberoucí, hypnotický a meditativní svět, vždy s bytelnou rytmikou, jež je takřka hmatatelná. Pusťte si třeba skladbu Contemplation a nechte se unášet údery činelu Elvina Jonese někam jinam, daleko…
2. King’s College Choir, New Philharmonia Orchestra: Fauré & Duruflé (1968/1981)
Nádherná a srdce otevírající hudba. Dle mého je toto provedení ideálním kompromisem mezi vřelostí a objektivitou. Nic nepůsobí nuceně, celek prostě plyne, bez sentimentu, ale s hlubokým feelingem. Pavane op. 50 je skladba tak důvěrně známá a jaksi nevyhnutelná, až takřka nepůsobí jako zkomponovaná, nýbrž jako by vznikla jaksi sama od sebe; spíše jako starý strom než katedrála. To je samozřejmě zásluha Faurého génia. Durufléovo Requiem je jako sen, tapiserie proměnlivých barev a vzdouvajících se vln varhan a hlasu.
3. Charlie Haden ‒ Nocturne (2001)
Jde o jedno z těch alb, které si obvykle pustíte jako kulisu a snadno si ho vychutnáte, aniž byste ho poslouchali příliš pozorně. Což může vést k domněnce, že jde o jednoduchou muziku. To je ale velký omyl! Ano, jde o jemné album plné boler, navíc většinou ve stejném tempu, ale přináší tolik rafinovanosti, odstínů a romantiky… zejména v klavírní hře Gonzala Rubalcaby. Zaměřte se třeba na artikulaci, vedení tónu, voicingy a frázování ve skladbě Nocturnal. Někdy není otázkou „co“ zahrát, ale „kdy“ a „jak“.
4. Béla Bartók ‒ Bartok At The Piano 1929‒41 (1981)
Sbírka klavírních válečků a dalších nahrávek, na nichž tento skladatel hraje své vlastní skladby. Skutečné zjevení, když jsem to slyšel poprvé. Folklorní prvky jeho rytmu je nemožné zapsat. Poslechněte si například jeho verzi Sonatiny a porovnejte ji s tím, co je v notách nebo s nahrávkami jiných klavíristů. Je tam tolik swingu! Na mnoha místech nahrávky je dojemným způsobem slyšet důvtip, rozmary i osobitost autora.
5. Keith Jarrett ‒ My Song (1978)
Jarrett patří k mým prvním a hlavním vlivům. Existuje řada skvělých nahrávek, které bych mohl vybrat. Americký kvartet, raná podoba Standards Tria nebo některé z jeho nepřekonatelných sólových klavírních alb. V současnosti se však často navracím k jeho Evropskému kvartetu. Je to kapela, která svého času v určitých kruzích upadla v nemilost a, upřímně řečeno, donedávna jsem k ní měl rozporuplný vztah. Ale dal jsem jí šanci a poslouchal dál. Ano, reverb saxofonu působí trochu uměle, ale oprostíme-li se od tohoto stylizovaného rozhodnutí producenta, snadno nás pohltí působivě zpěvný Garbarkův tón. A co teprve rytmická sekce, elasticita její komunikace je příkladná! Pusťte si třeba skladbu Tabarka. Skvělá deska.
Psáno pro časopis Harmonie 10/2024