Abdullah Ibrahim (1934), vlastním jménem Dollar Brand, by se patrně v Americe prosazoval jen stěží, kdyby ho na správném místě a ve správný čas neslyšely uši nejpovolanější. Duke Ellington objevil Ibrahimovo trio (tehdy vlastně Dollar Brand Trio) s basistou Johnnym Gertzem a bubeníkem Makayou Ntshoko na festivalu v Curychu roku 1963. „Moje žena Dukea kdesi potkala a přivedla ho do klubu, kde jsem tu noc hrál,“ vzpomíná Ibrahim. A Ellington byl prý jihoafrickým pianistou tak nadšen, že mu pomohl vydat desku. To se stalo krátce poté, co si Ibrahim vzal jazzovou vokalistku Sathimu Beu Benjamin a z rodného Kapského Města spolu odešli do exilu.
Ellington uvedl Ibrahimovo trio roku 1965 na festivalu v Newportu a brzy následovalo první celoamerické turné. „Hrál jsem tehdy v triu s basistou Genem Taylorem a bubeníkem Joe Chambersem. Pro mě to byla obrovská zkušenost. Od Ellingtona a v té kapele jsem se toho hodně naučil.“
Vše došlo tak daleko, že ten rok Ibrahim dostal příležitost slavného kapelníka nahradit, když musel psát na západním pobřeží USA filmovou hudbu, zatímco jeho orchestr měl nasmlouváno turné po Východě. „Pětkrát jsem hrál místo něj. Bylo to vzrušující, ale velmi stresující, sotva jsem mohl hrát,“ přiznává dnes Ibrahim. Krátce po této epizodě hrál půlrok v kvartetu Elvina Jonese .
V roce 1968 původem jihoafrický pianista konvertoval k islámu a přijal nové jméno Abdullah Ibrahim . Dodnes je hluboce věřící, přičemž ve své tvorbě reflektuje jak náboženskou hudbu, tak i tradiční africké písně a jazz, jak je slýchal v dětství.
Ibrahim se vždy chtěl vrátit do rodné země, ale politické klima, zejména apartheid, mu to dlouho neumožňovaly. K problematice rasismu se jedenasedmdesátiletý Ibrahim vyjadřuje stále: „Apartheid není pouze otázkou barvy pleti, jde o problém separace. Islám hovoří o jednotě celku. Tato jednota je i v hudbě, ta energie, která koluje nejen v nás, ale i mezi námi. Jde o energii, která vše spojuje. Koncept apartheidu jde proti této jednotě.“ Ke skepsi má však daleko: „Současné změny v Jižní Africe jsou pochopitelně velmi příznivé, čekalo se na ně tak dlouho. A zdá se, že se věci vyvíjejí správným směrem.“
Podobně jako kdysi Ellington, se i Ibrahim zabývá hlavně kompoziční prací, především pro film. Jeho projekty konce 90. let mají pozoruhodně široký záběr. Švýcarský skladatel Daniel Schnyder například zaranžoval 22 Ibrahimových kompozic pro smyčcový orchestr. Světová premiéra této symfonické skladby se odehrála v Herkulově sále v Mnichově v roce 1998, ve smyčcové podobě pak s Curyšským komorním orchestrem pod taktovkou Barbary Yahr v Curychu. Verze se smyčcovým orchestrem vyšla na desce pod názvem African Suite (Enja) a byla nadšeně přijata ve světě jazzu i klasické hudby.
Příjemnou aktualizaci Ibrahimových skladeb ve světle 21. století představuje nahrávka Re: Brahim , kterou label Enja Records vydal loni na podzim u příležitosti hudebníkových sedmdesátin. Jeho tvorbu zde elektronicky přepracovali nejlepší řemeslníci svého žánru: Japonec Toshio Matsuura , Newyorčan DJ Spooky a německé skupiny Sonar Kollektiv Kinderzimmer Productions či Fauna Flash . Zástupci generace, která hypnotizuje tanečními beaty haly po celém světě, jako by jiným způsobem oživili staré Ibrahimovo motto: „Jsem pilot. Vedu své pasažéry do tmavých koutů jejich duší, do míst, kde se sami obvykle neodváží ani vstoupit.“
