O výzvách pandemie, improvizaci v „klasickém“ hudebním kontextu i nových posluchačských návycích s Adamem Bałdychem. Polský houslista letos navštívil festival Trnavský Jazzyk a řeč zde přišla i na nové album Poetry, které aktuálně vychází u ACT Music.
Aktuální koncertní sezoně předcházela dlouhá pandemická přestávka. Jak jste ji prožil? Věnoval jsem se především skládání orchestrální hudby, která je kombinací klasické hudby a improvizace. Komponování hudby pro orchestr je časově velmi náročné, obzvlášť pokud jde o skladby pro symfonický orchestr. Orchestrální hudbě se věnuji již dlouho, ale teprve nyní jsem si mohl dovolit věnovat této činnosti více času. Je to nový směr v mé kariéře, protože chci využít svých improvizačních schopností v klasické hudbě.
Jaký je váš koncept spojení klasické hudby s improvizací? Je třeba říci, že nejde jen o mou houslovou improvizaci, ale také o to, abych poskytl prostor k improvizaci svým klasickým spoluhráčům. Zatím jsem to zkoušel se smyčcovým orchestrem a s výsledkem jsem velmi spokojen. Improvizaci si musíte také naplánovat. Improvizace dává klasickým hudebníkům příležitost naučit se mnoho o vlastním zvuku a o interpretaci hudby. Aktivuje části mozku, které hudebníkům umožňují hrát skladby jinak, než byly původně napsány. Ve spojení klasické hudby s improvizací vidím budoucnost hudby.
Jsou hráči na některé nástroje připraveni na improvizaci lépe než jiní instrumentalisté? Pro mě jako houslistu jsou nejdůležitější smyčcové nástroje. Z pozice houslisty se tedy dokážu nejlépe vcítit do problémů hráčů na smyčcové nástroje. Mohu jim vysvětlit, jak jsem se k improvizaci dostal já, aniž bych se odstřihl od svých klasických kořenů. K otázce předpokladů pro improvizaci ‒ neexistují lepší nebo horší předpoklady pro improvizaci hráčů na různé nástroje, záleží jen na lidech a jejich schopnosti otevřít se. V běžném vzdělávacím procesu se většina lidí k improvizaci vůbec nedostane. Svým přístupem se snažím vytvořit atmosféru, která hráčům pomůže zbavit se strachu a otevřít se. To je naprosto nejdůležitější.
Nedávno jsem si povídal s italským trumpetistou Paolem Fresu, s nímž jste teď vydal nové album Poetry. Proč zrovna název Poezie? Britský básník a spisovatel Robert Graves jednou řekl: „Být básníkem je stav, nikoli povolání.“ Snažím se zachytit důležité věci a jevy dnešního světa a vyjádřit je hudbou. Moje hudba, její melancholie a poselství skryté mezi tóny a tichem, mi připomíná poezii, kterou rád čtu. V tomto smyslu se také snažím spolupracovat s umělci, jejichž přístup k hudbě je podobný tomu mému. Proto jsem k nahrávání přizval Paola Fresa.
Jaké písně jste na novinku vybral? Na mých albech najdete až na výjimky pouze mou původní hudbu. Velmi zřídka dělám také covery populární nebo nezávislé hudby. Když mě v éteru zaujme nějaká píseň, představuji si, jak by zněla v podání mého kvarteta. Na albu hraji také na renesanční housle.
Můžete tento nástroj trochu přiblížit? Jde o velmi vzácné renesanční housle, které jsou dosti odlišné od běžných houslí. Jsou větší a laděné níže, takže znějí jako violoncello. Používám na nich speciální střevní struny a hraji pizzicato, které připomíná zvuk podobný kytaře. Vždycky jsem si přál vytvořit vlastní houslový jazyk a tyto housle mi pomohly naplnit moje představy.
Paolo Fresu je známý tím, že využívá elektroniku, stejně jako akustickou hudbu. Jaký je váš vztah k elektronické hudbě? Kdysi dávno jsem se hodně věnoval elektronické hudbě. Byl to pro mě způsob, jak se odříznout od zvuku klasické hudby. Vždycky jsem chtěl znít jinak než hráči klasické hudby. A to mi elektronika umožnila. Postupně jsem ale zjistil, že mohu měnit zvuk také bez použití elektroniky. Například používáním smyčců jiným způsobem, hraním pizzicata, flažoletů, flautanda. Pokud víte, jak na to, může akustický nástroj znít stejně jako elektronický. Elektronickou hudbu mám rád, ale myslím, že je na rozdíl od akustické hudby časově dost omezená. Akustická hudba je velmi jedinečná a bude tu navždy.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2021.
