Saxofonistu Adama Pieronczyka (1970) považují v rodném Polsku za jednoho z nejdůležitějších a nejkreativnějších umělců současné jazzové scény. Navzdory svému věku je ostříleným leaderem, ale i sidemanem, který v posledních letech spolupracoval s takovými osobnostmi jako Gary Thomas, Archie Shepp, Bobby McFerrin, Ted Curson nebo Joey Calderazzo. Domácí magazín Jazz Forum už před deseti lety označil Pieronczyka titulem Nová naděje polského jazzu a později v letech 2003 – 2004 jej vyhlásil za nejlepšího sopránsaxofonistu. Rovněž dvojice jeho alb – koncertní duet s klavíristou Leszkem Możdżerem Live In Sofia (1998) a studiový Digivooco (2001) – získala v anketě téhož magazínu ocenění Album roku. Aktuální počin jeho tria (Pieronczyk, kontrabasista Ed Schuller a bubeník Krzysztof Dziedzic), který vyšel pod názvem Live in Berlin (Meta Records, 2007), kapela zaznamenala během vystoupení na komorním Jazz Units Festivalu v německé metropoli.
Uznání a celosvětový respekt polského jazzu lze nazvat fenoménem – nejen co se týče legendárních pionýrů Krzysztofa Komedy, Tomasze Stańka, Michala Urbaniaka či Adama Makowicze. Úspěchy postupně zaznamenávají i generačně mladší ročníky v čele s pianisty Leszkem Możdżerem a Marcinem Wasilewským anebo zpěvačkou Annou Marií Jopek. Jak vnímáte tento narůstající trend? To je dobrá otázka, nad kterou se také občas pozastavuji. Myslím, že odpověď je třeba hledat v souvislosti s osobitými rysy polského národa jako takového. Něco podobné bylo možno sledovat začátkem 80. let při vzniku hnutí Solidarność, které působilo na domácí půdě, ale jeho vlivy a důsledky se projevily v politickém směřování celého východoevropského bloku. Poláci se v zrcadle vlastních dějin jeví jako ukřivděný národ, který se navzdory útlaku dokázal postavit nadvládě a projevit svoje emoce. Souvisí to s nesmírně silným národním povědomím. V současnosti se například zamýšlím nad „bratřením“ Poláků s Američany, proti kterému stojí celá Evropa. Ta se diví odletu našich vojáků do Iráku, protože vlády okolních zemí svoje vojska spíše stahují domů. Všechno to souvisí s fenoménem povědomí, které bylo v Polsku vždy přítomné, a to i u mladých lidí. Vzpomínám si, jak jsem ještě jako malý chlapec nevnímal jazzovou hudbu, nehrál na nástroj, ale i tak 
jsem měl „v uchu“ jména jako Zbigniew Namysłowski nebo Tomek Stańko. V té době byly, podobně jako u vás, jen dva televizní programy, nebyla taková nabídka filmů, kabaretů anebo sportu jako v současnosti.
Především na druhém programu bylo možno vidět množství jazzu, například během Vánoc dávali „jazzové“ adaptace koled hrané skupinou Zbyszka Namysłowského. Člověk si sice tehdy nemohl moc vybírat, ale o to větší šanci měl natrefit na jazz anebo jinou dobrou hudbu dokonce, jak dnes říkáme, v „prime time“. To je nyní dávno pryč, ale i tak to podnítilo současný jazzový život.
Mnozí též mluví o osobitosti a poznávacích znameních polského jazzu. Netuším, zda je možné je vyjmenovat, protože tato specifičnost je relativní. Při koncertování v Německu nebo ve Francii se často setkávám s označením mojí hry jako „slovanské“, či přímo „polské“. Naopak polští kritici hovoří o mém západoevropském a americkém přístupu. Když jeden můj známý z New Yorku slyšel v rádiu nahrávku mojí kapely, nevědomky ji považoval za americkou formaci. Všechno je to nesmírně relativní.
Vaše projekty se jeví jako diametrálně odlišné – od geniální komorní komunikace s Leszkem Możdżerem, přes volnost aktuálního tria, po experimentální projekt AMUSOS s vrstvením vokálních, violoncellových linií a elektroniky… Je to stále jen jedna, a to moje hudba. Jsem nesmírně šťastný, že ji můžu skutečně hrát tak, jak ji cítím ve svém nitru, bez ohledu na to, zda komunikuji s Leszkem, triem anebo větším seskupením. To, co mi běží hlavou, se snažím zachytit a vtěsnat do formy nejvíc odpovídající vnitřní představě. Právě proto se potřebuji realizovat na ploše tak různorodých projevů. Všechno závisí na aktuální náladě. Jestliže v současnosti koncertuji především s triem, do budoucna přemýšlím nad mezinárodním obsazením mého budoucího kvarteta s americkým kontrabasistou Adrianem Mearsem. (Po lednovém turné kvarteta v Polsku a Německu následuje koncertní šňůra na Kubě – pozn. autora .)
Klubový záznam Live in Berlin překvapuje jak melodickou volností vaší hry, tak promyšleně strukturovanou výstavbou sól, unikátními vokalízami zpívanými zároveň s krkolomnými kontrabasovými liniemi, celou škálou blíže neidentifikovatelných zvuků, prolínáním rytmických akcentů. Jakým způsobem komunikujete se svými spoluhráči? Nejdůležitějším předpokladem fungování kapely je výběr takových muzikantů, s kterými jsem schopný komunikovat na nejvyšší možné úrovni nejen v hudební, ale i lidské rovině. V neustálém zdokonalování této komunikace spočívá celý úspěch. Nevyhnutelný je samozřejmě podobný názor na směřování a vůbec na hudební dění okolo nás. Kromě inspirace mnohými vynikajícími hudebníky v dějinách jazzu se necháváme ovlivňovat hudbou arabské, marocké a vůbec africké provenience, jakož i klasickou hudbou. Ke sbírce kultur, které na sebe nechávám působit, přistupuji nesmírně liberálně a snažím se ignorovat zaručené zásady.
Jak jste se dostal ke spolupráci se saxofonovými velikány Samem Riversem nebo Archie Sheppem? Oba tito pánové patří k osobnostem jazzu a každý z nich je úplně odlišný. Silný dojem ve mně zanechalo první setkání se Samem Riversem. Spolu s rakouskými a německými kolegy jsme před dvěma lety hráli jeho skladby v bigbandových aranžmá. Bylo mu tehdy 84 let, rozdíl mezi námi byl skoro padesátiletý, ale chtěl bych mít třeba i za čtvrt století jeho sílu a energii. Je neuvěřitelné, když muzikant v tomto věku nesedí doma, ale jede do Evropy, a s hudebníky, které v životě neviděl, nacvičuje svůj program. Sám je přitom v úžasné formě. Nesmírně mě motivoval a každému jazzmanovi bych přál setkání s takto podnětným hudebníkem.
Tandemová spolupráce s Leszkem Możdżerem vyplynula z nahrávání Możdżerova sexteta Talk To Jesus (1996). Následně jste vydali trojici nahrávek Live in Sofia, Anniversary Concert For Hestia a 19-9-1999… Leszek tehdy hrával ve větších formacích jako byla Miłość, zmíněné sexteto, případně sólově. Na duet jsem ho musel dlouhou dobu přemlouvat, protože spojení klavíru se saxofonem nevnímal jako nejvhodnější kombinaci. Nakonec jsme poskládali pro toto složení repertoár a hodně jsme koncertovali. S Leszkem máme hodně společného a naši vzájemnou komunikaci nemůžu nazvat jinak než telepatickou. Nekoncertovali jsme spolu pět let, oba ale plánujeme tuto spolupráci příležitostně obnovit.
Stejně jako Leszek žijete v Krakově – jak byste popsal hudební scénu v tomto městě? Krakov má velmi čilý klubový život, i když přímo podniků, ve kterých se hraje jazz, najdete jen několik. Nejvychytanější je pravděpodobně klub legendárního saxofonisty Janusze Muniaka, ve kterém sám často hrává. Chodím tam, protože Muniak mě fascinuje jako muzikant, ale také jako osobnost. Kultovním místem nejen jazzové alternativy a avantgardy je Alchemia , nádherná cihlová pivnice s vynikající akustikou. Nedávno tam se svým projektem nahrával americký saxofonista Ken Vandermark. Celkově je ve městě okolo 600 klubů, což se zdá přímo neuvěřitelné. Klub najdete takřka v každé pivnici a na každém rohu. Krakov je pro muzikanta úžasným městem!
