Kytaristu Adama Tvrdého jsem poprvé slyšel na CD Petra Kořínka Just Floating Lightly (Cube-Metier, 2004) a poté na dvou nahrávkách Kořínkova Trialogu (s citlivým bubeníkem Otto Hejnicem) z brněnského rozhlasu. Hudebník s rokem narození 1976 studoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka, roku 1995 získal titul nejlepšího sólisty na letní jazzové dílně ve Frýdlantu a od začátku milénia dělil svůj čas mezi práci na oceánské lodi, dva půlroční pobyty v Americe, vyučování na The 8th Note Music School v New Yorku a na International School of Music and Fine Arts v Praze.
Jestliže máte možnost porovnávat americkou scénu, ke které jste aspoň trochu přičichl, a českou, jak byste je charakterizoval?
Můj první dojem z americké scény byl, že tam je ta hudba opravdu doma; tam to všechno vzniklo a vyvíjelo se. V Evropě trochu napodobujeme a kopírujeme, ale v prostředí, které odpovídá zdejší tradici. Pokud jde o možnosti uchytit se a prosadit, jsou asi tady i tam. Závisí pochopitelně hlavně na tom, co člověk zná a umí, ale pak je tu řada dalších okolností a moc záleží taky vysloveně na štěstí; lidí, kteří něco umí a chtějí, tam jezdí z celého světa strašně moc. I když je to v praxi značně složité, Amerika pořád přijímá spoustu nových lidí – sami touží po velké rozmanitosti kultur, takže konkurence je daleko větší.
Jak jste se do USA vlastně dostal?
Poprvé to bylo v roce 2001, když jsme s českým kvartetem získali angažmá na obrovské výletní lodi. Na bicí hrál Otto Hejnic, zpíval a na klávesy hrál Filip Gondolán a vyjel tam s námi i baskytarista Lukáš Kytnar. Ten ale po půl roce odjel a vystřídal ho kanadský basista. Jazzu jsme hráli asi tak čtvrtinu; celkově za večer čtyři sety, z nichž jeden byl vždy jazzový. Ostatní byly třeba bossa novy, Antonio Carlos Jobim, a všechno možné. Pak jsem asi rok strávil tady doma a potom už jsem odjel do Ameriky na vlastní pěst a na vlastní náklady, bez stálého angažmá. Ve Státech jsem strávil půl roku, pak se na chviličku vrátil, a odjel tam znovu na dalšího půl roku. Snažil jsem se protloukat jak to šlo, hrát v klubech a trochu i učit. Vzal jsem si pár konzultací na New York University a uvažoval o tom, že bych tam začal studovat, už jsem o tom s nimi i jednal, ale finanční nároky pro mě byly příliš vysoké. Na Berklee jsem byl jen na jejich workshopu, u nás ve Frýdlantu, ale skutečně ve škole jsem nebyl nikdy. Když jsem hrál v Bostonu, šel jsem se na ni aspoň podívat zvenčí. Učil jsem na takové malé soukromé hudební škole, kde jsem získal dobrý kontakt, postupně až na plný úvazek. Přitom jsem měl i soukromé žáky, kteří ke mně přišli na doporučení dalších muzikantů.
Jak vypadá vaše vyučování doma?
International School of Music and Fine Arts Prague vede organizace, která u nás zprostředkovává výuku zahraničních studentů, kteří žijí v Praze. Mám tu výhodu, že je můžu vyučovat anglicky.
Mohl byste úroveň srovnat třeba s Konzervatoří Jaroslava Ježka nebo její VOŠkou?
To všechno záleží na tom, jakého zrovna dostanu žáka. Ale povšechně se dá říct, že na Ježkárně nebo VOŠce jsou studenti už pokročilejší, kdežto tady jde o ty méně pokročilé. Je to pro mě spíš okrajová činnost, ale důležitá, protože představuje jistý stabilní přísun do rozpočtu.
A vaše hlavní činnost je zřejmě vlastní hraní. S kým tady hrajete?
Především s Petrem Kořínkem ve skupině Trialog. Tu jsme založili s Ottou Hejnicem, ale pak jsem se občas s Petrem Kořínkem sešel i sám, zkoumali jsme nosnost jednotlivých hlasů. Otta je rozhodně vynikající bubeník, ale nakonec jsme se rozhodli, že v tomhle druhu muziky nejsou bicí už tak zcela nezbytné: je skoro lepší, když sólové hlasy zůstávají zcela odhalené. Naše druhé album už jsme natočili se zpěvačkou Vlaďkou Krčkovou, která k base a kytaře přidává třetí sólový hlas.
Vaše trvalá spolupráce s Petrem Kořínkem může na někoho působit trochu překvapivě. Na naší jazzové scéně se teď mezi vaší generací – nebo možná spíš generací ještě o něco mladší – a dnešními padesátníky nebo šedesátníky projevuje jisté napětí.
Ano, já si toho všímám, ale nesleduji všechny ty rozhořčené výroky nijak dopodrobna. Nemám taky nejmenší důvod se toho nějak účastnit. S Petrem si velice dobře rozumíme, a když někdy o něčem debatujeme, dokážeme se vždycky dohodnout. Tyhle spory mi připadají trochu legrační. Nevím ani dobře, jak to začalo, asi jednou někdo vyslovil nějaký hodně jednostranný názor a někdo jiný na to podobně jednostranně reagoval. To už se tak někdy stává.
Mladší generace si stěžuje na situaci v pražských klubech a na jejich honoráře.
Nevidím klubům do jejich finanční politiky, ale podle výše vstupného a cen za konzumaci mi jejich honoráře opravdu připadají nepřiměřené. V Praze není klub, který by muzikantovi za vystoupení zaplatil víc než tisíc korun. V Redutě by kapelu při jejich cenách klidně zaplatili jen ze vstupného; mohli by jí dát i dvojnásobek a pořád by ještě vydělali. Ale v klubech hrajeme pochopitelně dál, protože tam je víc prostoru pro tvořivost a můžeme si tam zkusmo realizovat projekty, které třeba přesahují tu běžnou rutinu. Hrávám tam s Petrem Kořínkem, asi dva roky už taky pravidelně s Frantou Uhlířem, ten má taky pravidelné klubové termíny, takže celkem jsme tak pětkrát do měsíce v Praze k vidění. Potom nahodile s kvartetem saxofonisty Martina Vondry, a pak už záleží jen na tom, jestli někdo zavolá a dá se dohromady parta na jeden večer, nebo jestli někoho potřebují na nějaký záskok. Ovšem někdy si člověk nečekaně dobře zahraje i při takové příležitosti. A pak jsou tu festivaly, tam přijde publikum, které má o tuhle hudbu opravdový zájem.
Když mluvíte o projektech, které se vymykají rutině – co tím máte na mysli?
Jde o to, že člověk si někdy v klubu může popustit uzdu fantazie a dát se do delších improvizací nebo do něčeho, co může být pro posluchače náročnější. Někde se přitom setká i s porozuměním nebo s oceněním, protože tam mohou být i posluchači, kteří nečekají, že jim jen budete hrát k večeři.
Můžete i z tohohle hlediska srovnat situaci tady a v Americe?
Rozdíly jsou určitě v kvalitě provedení, protože Amerika je prostě profesionálnější. Dá se očekávat, že kapela, která tam vystupuje, bude hrát fakticky dobře. Tady je to často jen otázka toho, kdo se zrovna ten večer náhodou sejde.
Kapel, kterým to opravdu hraje, je tady vlastně jen pár. V Americe se člověk opravdu něčemu přiučí a zjistí, na jaké úrovni asi je vzhledem k té světové špičce. Moc bych doporučoval každému, aby si to vyzkoušel. I když si člověk myslí, že umí dost, tam najednou zjistí, že musí ještě moc a moc pracovat. Ono je dobré podívat se i kolem po Evropě. Na zájezdech jsem tak projel Francii, Švýcarsko, Německo, byl jsem ve Švédsku, v Polsku, v Maďarsku, v Rakousku – v podstatě všude v našem okolí.
Takové výjezdy byly pro tu padesátnickou nebo šedesátnickou generaci trochu složitější. To bylo s pomocí nějakého manažera nebo na základě osobních kontaktů?
Spíš jen osobních kontaktů, protože manažerská praxe je u nás ještě nevyvinutá nebo aspoň velice neprůhledná. Manažera jsem měl v Americe: tam bylo všechno jasné a mohl jsem se na něho opravdu spolehnout. Smlouva byla na patnáct procent, a já jsem přesně věděl, kolik pořadatel skutečně platí. Tady člověk mnohokrát neví, kolik celkový honorář dělá, a třeba jen dodatečně se postranní cestou doví, že to bylo 20 000, a manažer vyplatil kapele 8 000. Takže se potom snaží vyřizovat všechno sám, a to vede k rozptylování a není to dobře; umělec by se měl soustředit na svou muziku a ne ze sebe dělat agenta a úředníka.
Abychom se vrátili zase k vlastní muzice. Troufal byste si charakterizovat jazz, který se dnes u nás hraje?
Zdá se mi, že se to zlepšuje. Vidím kolem sebe mladé lidi a party, co spolu drží pohromadě a taky jim to zní. To, že tohle tady dřív nebylo, mě vlastně vypudilo k tomu, abych odjížděl: neviděl jsem tady možnost růstu nebo možnost se nějak dál zdokonalovat. Teď nějak vidím možnosti tvořit a vidím i muzikanty, se kterými bych to chtěl zkoušet.
Na druhou stranu se mi zdá, že zdejší scéna směřuje k trochu komerčnější podobě. Kapely sice změnily zvuk, znějí kompaktněji, ale do jisté míry opakují to, co se naprosto běžně hrálo v Americe před mnoha lety.
Z toho, co se tam děje teď, tady vlastně není vůbec nic. Kvalita provedení tam zůstává skvělá, i když hudba může být daleko náročnější. Tady, myslím, se hrají buď standardy jako takové, nebo vlastní skladby, které ovšem znějí stejně jako standardy, jako skladby natočené před třiceti nebo čtyřiceti lety. Třeba Ondra Pivec hraje vynikajícím způsobem hudbu, jaká se hrávala kdysi. Hraje ji tak profesionálně, že se to vymyká našim měřítkům. A já jsem rád, že když chci u nás slyšet dobrou muziku, nemusím čekat, až přijede někdo z Ameriky do Lucerna baru, ale můžu jít třeba ke Staré paní a poslechnout si ji tam. Ale ještě radši bych si chtěl poslechnout něco nového.
Mně se vaše trio s Kořínkem a Hejnicem líbilo právě pro ten komorní zvuk, kde integrace kapely byla tak dokonalá, až v ní byly slyšet začátky něčeho nového.
Myslím, že je to taky velká zásluha Maxe Wittmana, který v brněnském rozhlase jednak umožňuje původní nahrávky jazzových souborů, a pak jim ještě dá svolení, aby si je vypálily na CD, které nekomerčně slouží jejich propagaci. To je úplně úžasné. Člověk dostane k dispozici výborné studio, které sice není vybavené nejmodernější technikou, ale má krásný zvuk. Petr Kořínek zkoušel něco takového domluvit i v Praze, ale tam to nějak nevyšlo.
Vedle toho mám pár soukromých nahrávek, které jsem si pořídil ze svých vystoupení v New Yorku – právě tehdy, když se mi zdálo, že mám vynikající americkou rytmiku a ta integrace se mi zdála vynikající.
Člověk si asi bude muset zvykat, že vzhledem k situaci na našem gramofonovém trhu budou ty zajímavější snímky nových zvuků dostupné spíš na soukromých nahrávkách než v obchodech. Ale pojďme na závěr ještě k vaší představě dnešního nového zvuku. Co teď posloucháte a co se vám z toho obzvlášť líbí?
Poslouchám toho hodně a líbí se mi toho dost. Ale žádný konkrétní hráč mě v poslední době tolik nezaujal. Snad je to i tím, že teď poslouchám hudbu trochu jinak a poslouchám taky spoustu různých žánrů. Ale pořád tu jsou lidi, kteří mě v jazzu hodně inspirují. Kupodivu to nejsou kytaristé, ale spíš hráči jiných nástrojů – například pianista Joey Calderazzo nebo saxofonista Chris Potter. Je toho spousta, ale spíš než pár velkých jmen mě zajímají spíš hudební parametry: modální harmonie, rytmická stránka, asymetrie v rytmu i ve formách. Jenže mám dojem, že u nás jsou muzikanti spíš konzervativnější a že se třeba bojí něco takového zahrát. Bojí se, že by jim lidi nerozuměli. Nebo že by je třeba příště už nevzali do klubu. Ale myslím si, že pár muzikantů takového typu tady je; když je náhodou v Praze David Dorůžka, vždycky si ho jdu poslechnout.
Jaké jsou vaše další plány? Zůstanete doma, nebo se zkusíte někam podívat?
Rád bych se zase podíval někam ven. Nevím, jak s tou Amerikou – tam se mi velice líbilo po stránce hudební, ale jinak se mi tam nelíbilo vůbec. Takže možná spíš někam do Evropy. Vždycky jsem si říkal, že když se uživím v Praze, proč by to nešlo někde jinde v nějakém městě, které je aspoň tak velké jako Praha, pokud ovšem svou kulturou není totálně odlišné. Ale teď bych tady chtěl zkusit ještě jeden projekt, který by se přibližoval tomu, o čem jsem mluvil. Bylo by to s kontrabasistou Petrem Dvorským, zřejmě zase trio s bubeníkem, kterého zatím ještě hledáme. Takže tahle kapela se zřejmě někde objeví, a pochopitelně se budeme snažit taky s ní něco natočit.
