Malá recenze na Modrý portugal
Prodrat se přemnoženým davem Africa Festivalu – letos se tu během čtyř dnů sešlo na sto dvacet pět tisíc lidí – je stále obtížnější. V bazaru také ubylo starobylostí a sehnat raritní cédéčko se už rovněž nedaří, k lacinému lunaparku má však festival pořád ještě hodně daleko. Pro Dr. Oschmana navíc zůstává africká hudba prioritou a je také nutné vzít do úvahy skutečnost, že valná část Würzburčanů se víc než za ní vydala do prosluněného areálu Talavera u řeky Mohan pouze na obyčejnou kukandu spojenou s nákupním špacírem. Jinak je všechno při starém: tisíce barev a vůní, všude se tluče do bubnů a při procházení pod mostními oblouky, pod nimiž se konají ty nejzběsilejší bubenická jamsession, máte nadále nutkání ty pilíře podepřít, aby se vám při tom hluku nedej bože nezřítily na hlavu.
Tradiční festivalovou pastvou pro oči jsou i pouliční maršparády – tentokrát početný světoznámý soubor hudebníků a akrobatů Djemaa el Fna of Marrakech z Maroka, protože Würzburg zanedlouho oslaví 1300leté narozeniny. Akrobaté Ouled Hmada Moussa sice takovým ruským vzdušným veletočářům nesahají ani po kotníky, zato princezna Šeherezáda létající po place rychlostí blesku s tácem skleniček na hlavě už ano; a to prosím bez lepidla a dalších triků. Při vystoupení ženské skupiny Houriat de Marrakech už šlo pouze o uhrančivý zpěv a metronomické perkuse, stejně tak s Gnawa Ouled Bambara, kteří mít času nazbyt, do transu by vás dostali bez problémů. Je to zvláštní, ale počáteční pocit turisticky lacinější atrakce, kdy kolem vás neustále vzduchem plachtil nějaký jolly joker, nakonec vystřídal soustředěný zájem a tělo se začínalo podřizovat rytmu a spoustu věcí jste začali vnímat jinak; anebo za to mohla kombinace ostrého slunce a Modrého portugalu z Mikulova.
Písně žíznivé a strohé jako poušť
„Evropská kultura nás nepřipravila na výpravy do hloubky k pramenům jiných světů a kultur,“ myslí si polský novinář Ryszard Kapuscinski. A má tím na mysli především Afriku, za jejíž hudbou jsme se ještě donedávna rovněž vydávali ne dál než po pobřeží; a to ještě spíš do oblastí, kde v minulosti docházelo k nejintenzivnějšímu kontaktu africké a Západní kultury. Směrem do vnitrozemí se odvážili pouze etnomuzikologové. Hudba ze severu, západu a jihu Černého kontinentu na sebe ve světě sice poutá stále největší pozornost, a vliv na to samozřejmě má její značná přizpůsobivost bělošským popovým kánonům, nicméně snad i právě z toho důvodu stoupá ze strany vizionářských producentů zájem o civilizačními vlivy dosud nenarušené africké regiony, kde o syntezátorech snad dosud ani neslyšeli. A nebo jsou jim ukradené.
Například úzce navázaná spolupráce Dr. Oschmana s organizátory Festivalu v poušti (Blues in Desert, Essakane, Mali) přivádí do Würzburgu stále častěji hudebníky ze Sahary. Nepochybně pod vlivem činu Manuela Domingueze z významné španělské značky NubeNegra, kterému se v osmadevadesátém roce podařilo odkrýt další fascinující políčko afrického pexesa, to když se vydal do alžírských pouštních uprchlických táborů, v nichž už bezmála třicet let stranou zájmu politiků žijí členové národa Sahrawi, původem ze Západní Sahary. Odsud je vyhnala stotisícová okupační armáda, pomocí níž si Maroko udržuje kontrolu nad jedním z největších nalezišť fosfátů na zeměkouli. Dominguez nejprve se Sahrawi v jejich stanech natočil trojalbum, pak se sem vrátil s početnou výpravou novinářů a nakonec je přivezl na stockholmský WOMAX.
Mariem Hassan s kapelou Leyolad zpívá své lamentující pouštní blues a představuje kulturu svého národa, mimochodem jednu z nejstarších na světě, jejíž pochodeň v nelidských podmínkách drží především ženy – respektované ochránkyně tradic, nositelky nového života a organizátorky veškerého táborového dění, denodenně bojující s lhostejností světové veřejnosti. Důležitou, snad i nejdůležitější roli sehrávají ženy i v hudbě Sahrawi. Zatímco jejich muži bojují a aktivizují se v hnutí Polissario, ony zpívají, tančí a bubnují na tebaly, protože ze sebe potřebují všechno to utrpení dostat ven; motivuje je to k přežití a zároveň hudbu považují za jediný způsob, jak se zbavit myšlenky na poníženou kapitulaci a návrat domů. V Hassaniných písních „žíznivých a strohých jako poušť“ i tomu největšímu otrlci rezonuje veškerá bědnost a utrpení, zoufalost z odsouzení zůstat zapomenutý. A když spustí Intifadu , podivuhodné blues vypravující o vzpourách na obsazených územích a do toho tři doprovodné zpěvačky a bubenice ostře ječí, jde vám mráz po zádech a hlavou se rojí všelijaké myšlenky. Mariem Hassan má pronikavý, bojovně velebný hlas zahánějící pouštní bouře. Dva kytaristé sice občas zvyšují hlasitost, ale stejně s ním prohrávají. A vy stojíte pod pódiem a máte jediné přání: mít po ruce kouzelnou hůlku a v mžiku své čtenáře sešikovat vedle sebe.
Milostné tance s Davidovou harfou
Přestože se poslední etiopský císař Haile Selassie považoval za 'judského lva' a jeho rodokomen sahal až ke Menelikovi I., synovi krále Šalamouna a královny ze Sáby, špatnému osudu neunikl: během strašlivého hladomoru v roce 1974 byl zatčen a na trůně vystřídán soudruhem Mengistu Haile Mariamem. V 80. letech jsme o Etiopii slyšeli znovu, i tentokrát v nepříznivých souvislostech: ještě ničivější hladomor zahýbal tehdy svědomím poprockových megahvězd a koncert Live Aid znamená jistý humanitární mezník. S nástupem world music došlo i ke kontaktům s etiopskou hudbou: rámcovou představu o ní podávají alba zpěvačky Aster Aweke či Mahmouda Ahmeda, i když v moderním, mainstreamovém balení. V USA usídlená Ejigayehu ,Gigi' Shibabaw se od nich ale už v mnohém liší; její nadšeně přijaté debutové album Gigi, natočené s newyorským producentem Billem Laswellem zatřáslo africkou hudební scénou jako máloco předtím a to loňské, méně elektrické Zion Roots, už odborníci rovnou nominovali mezi čtyři nejlepší nahrávky roku. Gigina devětadvacetiletá krajanka Minyesha na to šla opačně: nejprve se ohlásila albem Meba , reflektujícím jak její dosavadní spolupráci s Národním tanečním divadlem, tak celou bohatou škálu etiopských hudební stylů. „Každý náš kmen má své různé melodie, tance a neznám nikoho, kdo by je kdy spočítal. Jediné, co je spojuje, je rytmus. Ten je pro život nejdůležitější. Řídíte se jím při jídle, chůzi a dokonce i když spíte,“ říká Minyesha.
Do Würzburgu už přijela s modernějším pojetím, což je odrazem skutečnosti, že se natrvalo usídlila v Holandsku. Se smíšenou kapelou Chewata se sice pořád drží svých kořenů, ovšem nebrání se ani poprockovějším vlivům. Minyeshino show je sledem strhujícího křepčivého hlasu a tance. Po vzoru dávných obyčejů točí ocopánkovanou hlavou, až máte obavu, že jí uletí, navíc se svým tanečním a pěveckým partnerem předváděli tanečně-herecké milostné variace, se kterými by z fleku strčili do kapsy Madonnu s Britney Spears dohromady. Říznou rockovou sudánsko-holandskou rytmiku doplněnou etiopským perkusistou prorůstaly vyhrávky kláves a dvou tradičních, pro etiopskou hudbu nepostradatelných nástrojů: středověký krar má blízko k lyře a jeho původ prý sahá až k harfě krále Davida; jednostrunné housle masengo vyluzují zase nádherný zvuk pocházející z pouště.
Núbijské zaříkávání stavebních jeřábů
Pod ochranná křídla NubeNegra patří i hráč na loutnu oud a akordeon Wafir ze severovýchodu Súdánu, z míst, kde se rozkládá Núbijská poušť, domovina národa Núbijců, jehož historie spadá až do starověké éry egyptských faraónů. Súdán sám o sobě navíc tvoří rozostřenou spojnici mezi africkou a arabskou kulturou, takže odsud klíčící hudba má svá zvláštní vzrušivá specifika. Cože lze ještě pochopit, stejně tak jazzové saxofonové zakrouceniny, ozvěny gnawa music či rockové grify, příjemně kořenící rytmický svistot darbouky, rámové tamburíny a kong, na rozum však nejdou skladby, které jako by přišly na svět Wafirovým prstem intuitivně zapíchnutým do globusu. Možná to bude i tím, že v sobě pořád ještě udržuje geny nilských námořníků, vydávajících se rovněž všemi směry. A nebo z prozaického důvodu: Wafir dnes bydlí ve španělském Madridu, středobodu nynější evropské hudební multikulturní svobodomyslnosti. Ve Würzburgu proto Wafir například rozdováděl dav skladbou Nilo Azul – prazvláštní údernou směsí arabštiny, irštiny a kastilštiny (ano, čtete správně). Jindy pátral až v Osmanské říši, na Balkáně a nejčastěji uspěl, když se s loutnou oud pustil do andaluského flamenca a rumby, hráči na darbouku přitom hořely prsty a přizvukujícímu akordeonu docházel dech; případně když nás jen tak zvolna kolébal po hladině Nilu s flétnou ney. A jen tak mimochodem, Wafirova sestra Rasha, dnes rovněž žijící ve španělském exilu, vybaluje na publikum afropop, nicméně pozornosti odborníků a Manuela Domingueze neunikla.
Národ Núbijců, v tomto případě z egyptské strany Nilu zastupoval ve Würzburgu proslulý mistr darbouky Mahmoud Fadl , jehož jméno budí ve světě afro-arabské hudby značný obdiv. Začínal v Káhiře na svatbách se stylem cairo, pak studoval konzervatoř a vypracoval se na žádaného odborníka na práci s velkými orchestry. S trumpetistou Samy El Bably vzdali na albu The Love Letter from King Tut-Ank-Amen hold největší egyptské zpěvačce všech dob Umm Kalthum (1904-1975) a hvězdě caira Mohamedu Abd el-Wahaabovi, na berlínské Love Parade s DJeji uvedl housový projekt „černých faraónů“ United Nubians, natáčel s newyorskými The Klezmatics, makedonským cikánským saxofonistou Ferusem Mustafovem a zcela nedávno se při příležitosti stého výročí narození Umm Kalthum vytasil s projektem Umm Kalthoum 7000, na němž spolupracovala celá řada muzikantů z káhirské opery a slavná pěvkyně Salwa Abou Greisha, jak jinak Núbijčanka. Na koncertě byste tedy čekali cosi grandióznějšího, a vidíte, dostalo se nám věrné kopie hudby z Fadlova posledního alba The Drummers Of The Nile In Town – jakési symfonie pro dvě darbouky, akordeon a lahodící flétnu. Chvíli nás zaříkával jako kobru v košíku, až tím málem rozvlnil i nedaleké stavební jeřáby, jindy nás před sebou hnal jako stádo velbloudů.
Koukej bejt „happy“
Legendární, se vším všudy kdysi průkopnická ghanská kapela Osibisa obnáší rytmickou tancovačku vybuchující štěstím, červánkový sluneční svit a uvolněnou bezstarostnost starých filmových slaďáků – překonaných, naivních, jednoduchých, ovšem snad už navždy zabírajících. A chtít po těch starcích makajících na pódiu do zemdlení (doslova s nasazením života), aby na své přímočaré směsi rocku, jazzu, latiny, reggae, afrických rytmů a ve srovnání s dneškem krotkých bubenických extempore cokoliv změnila, natož je moderně překopala, se blíží k utopii, ke chtění po přeživších králích rock'n'rollu, aby opustili svůj dřevní styl. Stan ve Würzburgu při Osibise vřel, lidi se málem zbláznili a zpívali si s kapelou refrény dávných hitů Sunshine Day či Dance The Body, aniž by to rozházelo jejich IQego. Prostě nakažlivá taneční zábava, kdy starosti a mozek necháte doma. Krásný pohled byl například na Dr. Oschmana, poskakoval nadšením, zpíval s lidmi a královsky se bavil. Nepochybně i z pohledu do publika, jemuž Osibisa hned na samém začátku v jedné písničce podala návod, jak si ten večer prožít: nekoukej se napravo, nalevo a buď happy.
Viktor Jara z Jižní Afriky
A nebo také Bob Dylan či Woody Guthrie. Bývalý president Nelson Mandela považoval písničkáře a spisovatele Vusi Mahleselu i za národní poklad, hlas revoluce. Netušit tohle všechno, připadali byste si ve Würzburgu jako na koncertě Paula Simona. To jen tak pro srovnání, jak asi může znít hudba Viktora Jary z Jižní Afriky. Tlouštík s akustickou kytarou, jemuž bude za rok padesát, řídil svou početnou kapelu tanečním aerobikem, zpíval měkkým povznášejícím hlasem, rozdával úsměvy na všechny strany a bez toho, aniž by po vzoru své chráněnkyně Miriam Makeby uděloval publiku sáhodlouhé politické úvahy, z každé jedné skočné skladby prosakovala společensko politická témata. Doma platí za velikánskou hvězdu a jeho alba se blyští, jako kdyby vyfárala ze zlatých dolů. V Evropě ale toho o něm ještě moc nevíme, což by se mohlo zanedlouho změnit. Mahlaselova rocková juju hudba si vás totiž roztáčí jako káču, aniž by se s vámi jakkoliv párala, a to na nás od časů Simonova majstrštyku Graceland platí.
