Ten příběh zní skvěle: jak z nouze ctnost k davovému šílení světa přišla. Je už ale vyčerpaný, takže se tvůrci vrátili na jeho začátek, s rizikem vstoupili do té samé řeky a pokusili se ho převyprávět znova tak, jak původně kdysi zamýšleli. Namísto Buena Vista Social Club bychom totiž kdysi třeba poslouchali dnešní AfroCubism, Ruben Gonzáles by zemřel jako baletní korepetitor a zpěvák Ibrahim Ferrer do smrti leštil na havanských ulicích boty.
Světový fenomém Buena Vista Social Club s devíti miliony prodaných alb, filmem Wima Wenderse a významnými cenami měl být totiž v roce 1996 malijsko-kubánským summitem. Afričané však nedorazili, šéf anglického labelu World Circuit Nick Gold s americkým producentem a kytaristou Ry Cooderem proto vzali zavděk narychlo shromážděnými zapomenutými veterány předrevoluční éry. Co během tří let s Buena Vista následovalo, se závistivou lapidárností tehdy okomentoval malijský kytarista Djelimady Tounkara , jeden z pozvaných aktérů: „A sakra. Kdy si to zopakujeme?.“
Legenda praví, že Malijčanům – ještě Toumani Diabatemu a Bassekou Kouyatemu – znemožnily přílet chybějící víza, odjakživa si ale ptáci na střeše štěbetali o tom, že před trmácením do neznáma spíš upřednostnili lukrativní domácí koncerty. Americký kytarista a editor vlivného portálu Afropop Banning Eyre v knize In Griot Time konkrétně zmiňuje situaci, kdy ve stejné chvíli s pozváním do Havany ohlásil příjezd do Mali miliardář a hudební mecenáš Babani Sissoko, sponzor Tounkarova orchestru Rail Band. Kdo tuší, jak se to má v západní Africe mezi vládci a grioty, po staletí uctívanými hudebníky a kronikáři, – ani se Tounkarovi & spol. nediví, že na cestu raději zapomněli. Kasta griotů má vedle ochrany národní paměti zanesené do dlouhých eposů také odjakživa za úkol skládat oslavné ódy na vládce, k nimž si postupně zařadili i šlechtice a novodobé zbohatlíky. Nejrespektovanější grioti se za své umění pak nechávají vyloženě hýčkat.
A protože do pohádky o Buena Vista zištnost tak nějak nepasovala, nahradilo ji resumé o ztracených pasech a nevydaných vízech.
Vloni na jaře společně s dalšími hvězdnými krajany a kubánským kytaristou Eliadem Ochoou a jeho Grupo Patria natočili Malijčané album AfroCubism , podle nejedné výroční ankety jedno z nejúspěšnějších. Kapela zároveň aspiruje na jasný hit nastávající koncertní sezóny.
Jako v případě Buena Visty by také nemuselo zůstat pouze záležitostí scény world music. Nadčasovou hudbu s přesahem nepochybně docení i posluchači nemající zdání, co si představit pod názvy nástrojů kora nebo loutna ngoni; ostatně kdo před čtrnácti lety tušil, jaká hudba se na Kubě hrála před nástupem bolševické revoluce. Vždyť do Goldova příjezdu představovala jedno velké tajemství střežené železnou oponou a politicko-ekonomickou blokádou.
AFRIKA NA KUBĚ…
Gold si svůj nápad nevycucal z prstu, vycházel z historických souvislostí. Kuba patřila během otrokářské éry mezi největší „překladiště“ černých otroků, deportovaných odsud do obou Amerik. Obchodování s otroky na Kubě navíc skončilo až pozdě po oficiálním zrušení otroctví v roce 1865. Hudba z Mali, Senegalu, Ghany, Konga nebo Guineje proto nezpochybnitelně tvoří základní stavební kameny blues, gospelu, jazzu, karnevalové samby, argentinského tanga, kolumbijské cumbie, a pokud budete pátrat po přímém předchůdci banja, dostanete se k dřevěným západoafrickým loutnám xalam a ngoni.
Proces mísení afrických kultur s indiánskými a evropskými probíhal na Kubě, stejně jako v celém Karibiku, odlišným způsobem. Ostrov, kde dnes víc než polovinu obyvatel tvoří míšenci afrického původu, neměl kdysi s okolním světem tak široké kontakty jako státy na pevnině, takže nebylo k dispozici tolik vlivů. Španělští kolonizátoři netrvali na oddělování rodin a důsledné kulturní lobotomii jako ve Spojených státech; neměli také zdaleka takovou panickou hrůzu z kmenových rituálů a bubnování. Afričané si tak na Kubě zachovali se svými původními kulturními tradicemi hlubší kontinuitu a nově vznikajícím hudebním stylům to umožnilo udržet si výrazný rytmický charakter. Což odpovídá na otázku, proč ve Státech vzniklo pocitově laděné blues a na Kubě naopak rozbubnovaná rumba, pachanga, mambo, son nebo cha cha.
Dávku benevolence projevili také španělští katolíci: výsledkem je synkretické náboženství santeria, nenásilné prolnutí afrického animistického spiritualismu s katolickou vírou. Vliv nejvyššího boha Oludumareho se potom neliší od Ježíše Krista.
Na unikátnosti kubánské hudby se podepsala rovněž politika. Když se Kuba v roce 1902 stala nezávislou republikou, znělo to hezky pouze na papíře: ostrov ekonomicky naprosto ovládali Američané. Z těsné vazby těžila hudba: v 50. letech minulého století New York uchvátili vibrafonista Tito Puente s trumpetistou Arturem Sandovalem, zpěvačka Celia Cruz a z mnoha kubánských perkusistů tady už dekádu předtím zářil Chano Pozo, kterého Dizzy Gillespie přizval do svého orchestru. Tehdy se zrodil afrokubánský jazz.
Na Kubě existovaly stovky tančíren a klubů (Buena Vista patřil k nejvyhlášenějším), američtí byznysmeni, turisté a mafiáni to rozjížděli také v kasinech a soundtrackem se stala rytmická hudba znějící rovněž od rána do večera z rozhlasu. Činila se i gramofonová vydavatelství.
Pak se v roce 1959 ostrov hermeticky uzavřel a proměnil ve skanzen; zlaté časy „kapitalistické hudby“ skončily, režim upřednostňoval „kubánské lidové tradice“. Vznikající beztřídní společnost nepřipouštěla rasové odchylky: všichni se ocitli na jedné šťastné lodi odmítající brát na palubu černošské pasažéry – afrokubánská hudba v tu chvíli tvrdě upadla v nemilost, doslova se vytratila ze scény.
Aktivní muzikanti odcházeli do ústraní, bez sebemenší snahy přizpůsobit se kulturnímu zadání nových vládců; nostalgii po bohatýrských dobách společně s hudbou v sobě zamkli jako v trezoru. Goldovi ho pak stačilo jenom otevřít a sfouknout prach.
Jakkoliv Castrova izolace vyznívá beznadějně, etnomuzikologové si nad ní později radostí mnuli ruce: možnost poslouchat krystalicky čistou, novotami nedotčenou hudbu se jim jen tak někde nepoštěstí. Z údivu dodnes nevycházejí ani afričtí vědci: u nich doma dávno zaniklé kulturní praktiky a tradice na Kubě totiž stále existují. Z nostalgie stárnoucích hudebních lvů vyšel i Gold s Cooderem: absence Afričanů je přivedla na myšlenku zaměřit se právě na kubánský skanzen, sešlý z mysli i samotným Kubáncům.
… A KUBA V AFRICE
Kubánská a karibská hudba začala do Afriky pronikat od konce sedmnáctého století: Angličany založené přístavní město Freetown, dnes metropole Sierra Leone, sloužilo coby útočiště propuštěným americkým a karibským otrokům. S nimi a díky čilému obchodnímu ruchu tak brzy nasáklo hudbou z Kuby; navíc Freetown byl zároveň přes padesát let námořní základnou, odkud vyjížděly vojenské lodě dohlížející v okolí Havany na dodržování zákazu obchodu s otroky.
Když se kubánská hudba začala šířit z Freetownu po západní Africe, tamní obyvatelstvo v ní okamžitě rozeznalo své původní kořeny a bez problémů ji vzalo za svou. Jak dnes říkají mladí senegalští hip hopeři, „představovala boomerang, který se po staletích vrátil z Kuby do západní Afriky, místa odkud vyletěl“.
O dvě století později se v Gillespieho afrokubánském jazzu našli kytaristé a orchestry z Konga: ve 40. letech minulého století přeměnili kubánskou rumbu v unikátní rumbu congolese (v Evropě se jí říká soukous). Bez nutnosti jakéhokoliv „hudebního překladu“ vznikl první panafrický styl s nesmírným vlivem na moderní africkou hudbu. Kuba tehdy v Africe spustila navždy kotvy.
Většina západoafrických států získala nezávislost v letech 1958 – 1960, ve stejné době, kdy Kubu ovládl komunistický režim. Mnohé z nich se v něm shlédly a pokoušely se po kubánském vzoru o model afrického socialismu. Mezi Havanou a západní Afrikou vznikl rovněž frekventovaný kulturní most: kubánská hudba proto v 60. letech dominovala západoafrickému radiovému éteru.
Jako houby po dešti vznikaly početné orchestry s říznými dechovými sekcemi symbolizujícími nadšení prvních let nezávislosti, úsvit moderní africké hudby: tisíciletá griotská tradice u nich přešla přes kubánskou hudbu – stávající náhražky neexistující popmusic – do nové éry. Štědře financované a zakládané na přímý povel prezidentů, vyhrávaly v Senegalu, Mali nebo Guineji orchestry Bembeya Jazz, Balla et ses Balladin, Horoya Jazz, Rail Band, Bembeya Jazz, Orchestra Baobab nebo Les Ambassadours. Repertoár zpočátku tvořily výhradně převzaté kubánské taneční hity.
Ty s kapelou Etoile de Dakar zpočátku hrával také mladý zpěvák Youssou N‘Dour , sám ovšem toužící po hudbě nezávislé na Kubě. „Pro nás, kteří jsme chtěli hrát svůj vlastní senegalský pop, byly kubánské rytmy ještě přijatelné, po harmonické stránce nám ale tahle hudba byla už naprosto cizí. A samozřejmě, chtěli jsme zpívat jazykem Wolof,“ vzpomíná Youssou N’Dour na přelom 70. let, kdy roztančil dakarský klub Miami svým „vynálezem“, jedním z nejrytmičtějších afrických stylů mbalaxem. Tím takřka okamžitě poslal do důchodu většinu orchestrů, pro mládež najednou staromódních. Na výsluní se některé z nich s původním materiálem vrátily až po čtvrt století, podobně jako kubánská hudba s Buena Vista.
AFROKUBÁNSKÁ HUDEBNÍ CHEMIE
Goldovo vydavatelství World Circuit patří v oblasti world music mezi nejrespektovanější. On sám se řídí heslem: „Chci produkovat pouze nahrávky, jež bych chtěl mít v domácí sbírce.“
Světu objevil a na zlatém podnose naservíroval například malijského kytaristu Ali Farka Tourého, Orchestr Baobab a Cheikha Lô ze Senegalu, zpěvačku Oumou Sangare z Mali nebo Abdela Gadira Salima ze Súdánu; vydal nejen Buena Vista Social Club, ale i následující sólová alba Ibrahima Ferrera, Rubena Gonzálese, Omary Portuondo, Afro-Cuban All Stars a dalších Kubánců.
Projekt AfroCubism zrál dlouho, protože Gold čekal, až odezní nadšení z Buena Vista, i když Tounkara s Diabatem ho k setkání přemlouvali.
„Bušili mně doslova na dveře a pořád se vyptávali, kdy do toho půjdeme. Mezitím postupně zemřeli Ibrahim, Ruben, Ange Diaz, Manuel „Puntillita“ Licea i Compay Secundo a já z piety natáčení odkládal. Také jsem měl obavu, jak se podaří usměrnit ega Djelimadyho a Eliadese. Pořád jsem také sám sobě nebyl schopný odpovědět na otázku, jak by to před čtrnácti lety dopadlo, kdyby Afričané dorazili do Havany. Nakonec jsem využil toho, že Bassekou a Eliades byli uprostřed evropského turné, měli týden volna, a tak jsem obvolal zbytek a pozval je na neutrální půdu do Madridu. Na zkoušku s předpokladem, že konečné práce by proběhly v Havaně nebo v Bamako. Během pěti dnů jsme ale natočili sedmnáct skladeb, při nichž mně běhal mráz po zádech a za měsíc dalších devět. Ze studia se nestalo kolbiště, ale místo pro nádhernou samovolnou konverzaci, přestože jedni mluvili pouze francouzsky a druzí španělsky, “ popsal průběh natáčení Nick Gold .
Menším problémem se ukázala být neznalost kubánské hudby ze strany malijských mladíků: zatímco veteráni Tounkara s Kasse Diabatem na ní vyrostli a dodnes ji hrají, pro zbývající představovala historickou záležitost z rodičovské sbírky desek. Bassekou se například přiznal, že než vstoupil do studia, znal leda tak píseň Guantanamera . V hudebním dialogu, v intuitivním proplétání africko-kubánských strun a nádherných hlasů, ale problém okamžitě vyšuměl. Zafungovalo hráčské mistrovství a slastná hudební chemie společných hudebních kořenů, podpořená také původním „buenavista zvukařem“, geniálním Jerry Boydem , dvorním Goldovým spolupracovníkem s ohromnými zkušenostmi.
Na albu je skutečně znát, že nevzniklo z akutní potřeby si navzájem něco dokazovat. Báječně uvolněná hudba podložená vzájemným respektem nemá ani revolucionářský, ani očekávaný nostalgický charakter, ačkoliv nabízí hodně starších skladeb od všech protagonistů.
„Když album poslouchají lidé v Mali, zajímá je, jak mohou kubánští muzikanti hrát tak dobře griotskou hudbu. Myslím si, že podobně je to na Kubě. Také tam si říkají, jak dobrou práci Afričané odvedli. Ale o tom to není. My hrajeme naši hudbu, oni svou, a společně to zní jako zcela nová hudba,“ tvrdí Diabate.
Nejedná se hlavně o žádnou krkolomnou fúzi, nejistou sázku na nejasný úspěch. Na to by nikdy Nick Gold nepřistoupil. A vlastně ani o přímé pokračování Buena Visty: převaha Malijčanů, zvonivý rytmus balafonu a zvuk elektrické kytary dávají spíš vzpomenout na staré západoafrické kapely hrající kubánskou hudbu po svém.
