Po Sonny Rollinsovi a Waynu Shorterovi bude hostem festivalu Struny podzimu další slavný osmdesátník. Ahmad Jamal (1930) – to je několik dekád jazzové historie, několik dekád hry na piano a několik dekád spolupráce s ostatními špičkami „americké klasické hudby“, jak tento klavírista označuje jazz. Ahmad Jamal vystoupí 19. října ve Dvořákově síni Rudolfina se svým kvartetem, který dále tvoří kontrabasista Reginald Veal, bubeník Herlin Riley a hráč na perkuse Manolo Badrena. Následující rozhovor probíhal telefonicky v červenci.
V Praze na festivalu Struny podzimu představíte své nejnovější album Saturday Morning (2013), které obsahuje několik převzatých a šest vašich autorských skladeb. Jsou to všechno novinky, nebo jste oprášil i starší repertoár? V Praze samozřejmě nebudu hrát pouze skladby z alba Saturday Morning, ale budu se vracet i ke starším skladbám ze svého repertoáru. Ten je velmi rozsáhlý, a tak se nechci omezit jen na jedno album. Ale aktuální CD, máme-li se bavit o něm, obsahuje z větší části nové kompozice. Nová je titulní Saturday Morning, stejně jako Edith’s Cake, The Line a Back To The Future. Naopak skladby Firefly a Silver jsem napsal už před několika lety.
Album jste natočil se svým kvartetem a tuto sestavu přijedete představit i do Prahy. Vznikaly nové skladby přímo pro tyto konkrétní muzikanty? Já své skladby píšu tak, aby je mohla hrát naprosto jakákoli sestava. Není tedy až tak důležité, že jsem je nahrál a že je prezentuji právě s tímto kvartetem. Mohl bych je natočit prakticky s jakýmkoli souborem. Když píšu, nemám na mysli konkrétní hudebníky. Vždy se snažím komponovat tak, aby měla skladba univerzální využití. Na jednu stranu by bylo krásné vychovávat si své dvorní interprety, kteří pak hrají vaši hudbu, ale tak to nefunguje. Opravdu musíte psát tak, aby byl výsledek zajímavý pro kohokoli. Vezměte si třeba mou skladbu New Rhumba. Napsal jsem ji před mnoha lety a hráli ji Gil Evans, Miles Davis a mnoho a mnoho dalších. Podobně Ahmad’s Blues, to je také univerzální skladba. Jde mi tedy vždy o univerzální využití, nepíšu pro konkrétního hráče.
Vaše současná kapela má zajímavé složení – piano, kontrabas, bicí a perkuse. Proč jste si ke spolupráci vybral právě tyto hudebníky? Čím jsou výjimeční? Já jsem nikdy nehrál s nikým, kdo by nebyl výjimečný. Pokud pracujete s Ahmadem Jamalem, znamená to, že jste výjimečný hráč. Celých šedesát let se obklopuji jen těmi nejlepšími muzikanty. Opravdu od samého začátku jsem spolupracoval jen s těmi nejlepšími.
Mne zaujalo i nástrojové obsazení, kdy na rozdíl od běžného klavírního tria máte v kapele vedle bicích ještě perkuse. Jak jste k tomuto tvaru dospěl? Už před mnoha a mnoha lety jsem měl v kapele hráče na perkuse. Míval jsem například triovou sestavu piano, basa a perkuse. Ale hrál jsem také v triu piano, kytara a basa. Pokud jde o perkuse, před lety jsme je ve svých kapelách měli pouze já a Dizzy Gillespie. Jediní perkusisté v „americké klasické hudbě“ byli Chano Pozo u Gillespieho a hráči v mých kapelách. S perkusisty spolupracuji celý život. Měl jsem sestavy s perkusemi bez bicích, s bicími bez perkusí i s kytarou bez bicích. Zkoušel jsem tedy všechny myslitelné kombinace. A ani současná sestava s bicími i perkusemi není nic nového. Jen tím navazuji na něco, s čím jsem kdysi začal. Mimochodem mám-li být konkrétní, pak jedním z nejlepších hráčů na perkuse, se kterými jsem kdy spolupracoval, byl Azzedin Weston, syn pianisty Randyho Westona.
Ve vaší současné kapele hraje na perkuse Manolo Badrena. Co konkrétně oceňujete na něm? Manolo je také výjimečný. Dlouhodobě hrál s Joe Zawinulem, ale v téže době už spolupracoval i se mnou. Je to jeden z nejlepších perkusistů na světě, oceňuji na něm především jeho cit pro hru. Přesně ví, jaká je jeho role v kapele a co má dělat. Kdyby tuto vlastnost neměl, nemohl bych s ním hrát, protože sladit v jedné kapele bicí a perkuse, to je velmi obtížné. Na druhou stranu symfonické orchestry mají perkuse, bicí, piano, housle, violoncella, kontrabasy… a všechno to funguje. Jen musíte vědět, jak na to, jak to všechno řídit. Nám se to daří právě díky tomu, že je Manolo tak citlivý hráč.
Jako jednu ze dvou svých starších skladeb, které najdeme na albu Saturday Morning, jste zmínil Silver, věnovanou Horaci Silverovi. Tento pianista byl o dva roky starší než vy a letos v červnu zemřel. Co pro vás znamenal? Oceňuji především hloubku jeho skladeb. Ano, hloubku. Byl to také skvělý kapelník a spoluhráč. Uměl sice hrát i sólově, ale většinou jste jej mohli slýchat jako lídra nějaké kapely. Byl to hluboký a také velmi plodný autor.
Za ta léta, co působíte na scéně, jste poznal jazz, nebo – jak říkáte „americkou klasickou hudbu“ – v mnoha podobách. Mohl jste se konfrontovat se swingem, bebopem, elektrickým jazzem. Která z těchto podob žánru pro vás byla zvlášť důležitá? Vždycky jen ta moje vlastní. Pro mne byla vždy důležitá jen moje vlastní hudba. (dlouhý smích)
A je některý z jazzových stylů, který nemáte rád? Ať jde o evropskou, nebo americkou klasickou hudbu (což je opravdu moje definice jazzu), jsou jen dva druhy hudby – dobrá a špatná. Stejně to platí u opery, koncertů nebo baletu. Já mám rád hudbu dobrou a nemám rád tu špatnou.
A máte čas a především chuť dál objevovat novou hudbu? Ať jste hudebníkem, vědcem, novinářem, malířem nebo biologem, musíte stále, po celý svůj život, objevovat nové věci. Každý den. Když nebudete nic poslouchat, nic neobjevíte. Musíte poslouchat, dívat se, hledat… Když je někdo novinář jako vy – jste novinář, že? – musíte každý den poslouchat a objevovat. Jinak byste nebyl dobrý novinář. Když jste chemik, vědec, jaderný fyzik, muzikant – každý den musíte něco nového objevovat. Tak to je. Když zavřete svou mysl, nic neobjevíte. Musíte se tedy otevřít, vaše mysl musí být otevřená. Musíte poslouchat. Život stojí na objevování nových věcí. Když svou mysl neotevřete, nic nového neobjevíte.
Pouze ukázka, celý rozhovor naleznete v: HARMONIE 10/2014
