Allan Browne – bicí, Marc Hannaford – piano, Sam Anning – basa. Nahráno: 2010, Melbourne. Vydáno: 2011. TT: 69:06. 1 CD Jazzhead Recording 140.
V čele tohoto klavírního tria od protinožců stojí jeho nejstarší člen, téměř sedmdesátiletý bubeník Allan Browne . Jako vrstevník generace, která nastupovala v šedesátých letech, byl se svou kapelou Red Onions tehdy na dlouhodobém turné v Evropě, kde hrál tradiční jazz Louise Armstronga nebo George Lewise. Ale roku 1967 slyšel na varšavském Jazz Jamboree kvarteto Charlese Lloyda (to, s pianistou Keithem Jarrettem, znamenalo tenkrát skutečné zjevení i pro pražský MJF) a po prodiskutované a hojně zavlažované noci se jeho život radikálně změnil: jako zázrakem přesedlal Browne náhle na soudobý výraz.
Členové jeho dnešního tria jsou svým zaměřením i věkem spíše obdobou našich třicátníků. Hlavním sólistou je pianista Marc Hannaford , ale v duetech a prolínání hlasů je mu basista Sam Anning (dnes už také aktivní účastník newyorské jazzové scény) rovnoprávným partnerem.
Úvod a závěr alba tvoří dvě „monkovky“ Bemsha Swing a Light Blue . Monkův „hranatý“ styl plný překvapujících akcentů i nezvykle tvořených frází předvádí Hannaford téměř ad absurdum a basa i bicí to ještě stupňují dalším rytmickým rozrýváním. V Monkových skladbách bychom to mohli očekávat, ale takhle monkovsky hraje trio i klasiky tradičního jazzu (Jelly Roll Mortona), swingu (Greenovo Body and Soul ), bopu (Charlieho Parkera, do jehož Cheryl zamontuje třeba Ellingtonovo C Jam Blues ) nebo free jazzu (Ornettta Colemana).
Není tak neobvyklé, že se dnešní jazzmani hlásí k mistrům jazzové historie, i když ne vždycky v tak širokém rozptylu na jediném albu. Zcela mimořádná je však schopnost přetvořit stará proslavená témata do jednotného a navýsost osobního stylu, který přitom zdůrazňuje něco ze základních principů jazzu. Shreveport Stomp v jejich podání nám tak přináší překvapivou zprávu, že rozverný neworleánský klasik Jelly Roll Morton a o půlstoletí mladší excentrik Monk k sobě vůbec neměli tak daleko. A klasická balada Briana Wilsona Wonderful ukazuje, že i taková témata lze hrát docela jiným způsobem, než jak je dnes obvykle slýcháme.
Tohle australské album je pro mě potěšujícím důkazem, že jazz v dnešním globálním propletenci nejrůznějších vlivů a objevů si pořád ještě může udržet nejen svou kontinuitu, ale i schopnost překvapovat stále něčím novým. A za to mu ve svém věku neustále vděčím.
Body: 5 z 6