Když je řeč o jazzových kytaristech na Slovensku, těžko najít větší talent, než je Michal Bugala. Pravnuk hudebního skladatele Mikuláše Schneidra-Trnavského, absolvent Kunstuniversität v Grazu, mladší bratr Štefana (absolvent JAMU – vibrafon, marimba) vyniká skvělou technikou, frázováním, timingem, kompoziční invencí, jakož i stylovou flexibilitou a precizností. To z něj dělá nejvytíženějšího slovenského kytaristu v oblasti jazzu i pop music, ve studiu i na pódiu. S bratrem hraje ve fusion formaci Fuse Jazz, vede vlastní Michal Bugala Group. Je stabilní součástí projektů Oskara Rózsy či Martina Valihory. Své debutové album First Touch nahrál v New Yorku za doprovodu prvotřídních hráčů.
Pocházíš z rodiny se silnou hudební tradicí. Tvým pradědem byl Mikuláš Schneider-Trnavský. Jakým způsobem to ovlivnilo tvůj vztah k hudbě?
Neřekl bych, že přímo tento fakt ovlivnil můj vztah k hudbě. Nepřímo však určitě tím, že díky němu naše rodina neustále žila s hudbou, i když ne všichni rodinní příslušníci se hudbou živí. Moje matka je muzikoložka, velmi dbala na to, aby každý z nás měl aspoň základní hudební vzdělání. Nejvíc mě však hudebně ovlivnil můj bratr Štefan. Hodně věcí o hudbě vím právě od něho, v mnohém usměrnil moje názory. Přes něj jsem se dostal v poměrně mladém věku k jazzovým nahrávkám Chicka Corey, Johna Scofielda a jiných.
Ty jsi ale na rozdíl od bratra nevystudoval konzervatoř, ale gymnázium…
Když jsem se v tom věku rozhodoval, kam půjdu na střední školu, nebyl jsem pro hudbu ještě rozhodnutý. Věděl jsem, že svůj hudební život nezasvětím právě klasice. Šel jsem na gymnázium, což se pak ukázalo jako rozumné řešení. Během těch let jsem začal kytaru hlouběji poznávat. Začal jsem ji vnímat jako nástroj, jímž se chci vyjadřovat. Na konci gymnázia už jsem byl přesvědčený, že chci zůstat u hudby a začal jsem studovat hudební vědu na Masarykově univerzitě v Brně. Po třech měsících jsem ale zjistil, že to není cesta pro mě, a tak jsem se v podstatě nechal dobrovolně vyhodit.
Vím, že ses dostal na jazzovou školu v Paříži, ale nenastoupil jsi tam. Proč?
Byli jsme s klavíristou Tomášem Gajlíkem na přijímačkách na soukromou školu American School of Modern Music. Co mě ale zaráželo, byl velký věkový i kvalitativní rozdíl mezi uchazeči. To ve mně nezanechávalo dobrý pocit. Nepopírám, že život v Paříži by byl určitě zajímavý a inspirující, ale v té době to pro nás bylo taky příliš nákladné. Tak jsem se rozhodl pro školu v Grazu.
Jak bys charakterizoval systém výuky na univerzitě v Grazu?
Nevím, jaká je tam situace nyní, protože se tam často mění vedení i pedagogové. Osnovy jsou však dané. Studují se tam dva směry – jeden zaměřený na pedagogickou činnost a druhý koncertní. Já jsem se rozhodl pro ten druhý. Podle mě tamější systém možná až příliš striktně dbal na to, aby student absolvoval dost velký počet předmětů a dostal určité množství kreditů. Netvrdím, že mnohé ty předměty nebyly důležité, ale myslím si, že měly být volitelné už v dřívějších ročnících.
Je známo, že Graz má dobré kontakty s americkými hudebníky, kteří tam často jezdí dělat workshopy.
Ano, zažil jsem jich několik. Velmi mnoho mi dal workshop s Johnem Abercrombiem. Do té doby jsem ho ani příliš neposlouchal, ale zaujal mě jeho focus, způsob myšlení. Dále to byli např. skvělý hudebník a pedagog Jerry Bergonzi, Bob Mintzer…
Pomohlo ti studium více po hráčské stránce, nebo z hlediska kompozice?
Určitě po interpretační stránce. Nevím, zda bych ke svým kompozicím přistupoval jinak, kdybych tam nechodil.
Neuvažoval jsi po skončení školy o studiu ještě někde v Americe?
Uvažoval. Měl jsem dilema, zda jít do Ameriky studovat, nebo tam jen na chvíli žít. Skončilo to tak, že jsem na Slovensku. Dostal jsem několik nabídek, které jsem nemohl odmítnout. Ale nevylučuji, že bych v budoucnosti do Ameriky mohl jít.
Právě vyšlo tvé album First Touch. Debut a hned s takovou hvězdnou rytmikou, to se jen tak nevidí. Od začátku jsi věděl, že ho chceš nahrát v Americe a právě s těmito hudebníky?
Byla to jedna z alternativ; kdyby nevyšla, nahrál bych to na Slovensku. Věděl jsem, že chci, aby tam hrál Kendrick Scott. Velmi se mi líbí, jak hraje Danny Grissett, jeden z nejvytíženějších klavíristů v New Yorku. S Dannym jsme mailem řešili, se kterým kontrabasistou by se nám dobře hrálo. Slyšel jsem nahrávku Dannyho tria s názvem The Promise, právě s Kendrickem Scottem a Vicentem Archerem. Tehdy jsem přesně věděl, že toto je ta sestava, se kterou chci nahrávat. No a ve dvou skladbách hraje na saxofon Seamus Blake.
Jak jsi ty hudebníky vůbec zkontaktoval?
Pomohly mi ještě kontakty z Grazu. Moji spolužáci Jure Pukl a Vladimir „Krcko“ Kostadinovic už v Americe nahrávali.
Neznámý kytarista ze střední Evropy se ocitne se světovou ligou na jedné nahrávací session. Jak se k tobě chovali? Jak přistupovali k nahrávání? Byl to pro ně čistý profesionalismus, nebo jen další „kšeft“?
Noty jsem jim poslal v předstihu mailem. Ještě pár dní před nahráváním jsem je upravoval, měl jsem prvních pár dní v New Yorku čas. Původně dohodnutá zkouška se zkrátila na tři a půl hodiny, z toho jsem byl trochu nervózní. Po zkoušce jsem se obával toho, že při nahrávání se budu muset víc soustředit na kapelu, než na samotnou hudbu. Nakonec to v některých případech tak i bylo. Nahrávací session trvala šest hodin. Některé věci vyšly tak, jak měly, některé jinak, a další ještě líp, než jsem si představoval.
Neměl jsi před nimi přehnaný respekt?
Je pravda, že jsem byl poprvé v New Yorku, s takovými muzikanty, ale stále jsem si říkal, že mi jde o moji hudbu. A bylo zjevné, že když jsme ty kompozice začali cvičit, tak se jim líbily. Tam nikdo neřešil instrumentální stránku, kdo jak hraje. Šlo se jen po podstatě hudby.
Kdybys měl porovnat naše a tamní reálie – nájem studia, honoráře – jsou ty poměry porovnatelné a dosažitelné?
Všude jsou důležité kontakty. Samozřejmě že ty sumy byly úměrné tomu, že jsem tam byl poprvé a s nikým jsem nebyl dobrý kamarád. V New Yorku je hodně studií, lepších i horších, přičemž cena je tam tlačená dolů i konkurencí. A co se týče honorářů, za den zkoušení a den nahrávání jsme nahráli celé album, tak ta suma byla akceptovatelná.
Jak na tebe zapůsobil New York? Máš pocit, že tě nějakým způsobem ovlivnila atmosféra města?
Session byla těsně po mém příletu, takže New York jsem neměl čas příliš vstřebávat. Dny volna jsem potom využíval už jako regulérní turista a správný jazzový fanoušek. Viděl jsem asi 6 – 7 koncertů v klubech jako např. The Bar Next Door, Birdland, Cornelia Street Cafe, Iridium, Zinc Bar, Smalls, Groove, Village Underground…
Zajímavostí je, že kromě samotné hudby jsi nahrávku spolu s bratrem zmixoval, navrhl sis i design. To je už jen krok od dnes tak rozšířeného vydávání pod vlastním vydavatelstvím.
Umím si to představit. S bratrem zakládáme produkční společnost Bugo Bros, přes kterou bych chtěl v budoucnu vydávat hudbu.
Máš nahrané album s americkými hudebníky. Máš ale i svou slovenskou Michal Bugala Group. Jak budeš tuto hudbu prezentovat naživo?
Momentálně dávám dohromady jarní turné „1st Touch Tour“ po klubech s touto slovenskou kapelou. Obnáší to množství komunikace s kluby na jedné straně a s potenciálními sponzory na druhé, protože bez nich to nejde. V létě a na podzim dostávám nabídky z jazzových festivalů, tam bych chtěl hrát už s americkou sestavou, nebo minimálně s nějakými hosty.
Minulý rok jsi absolvoval zajímavý mezinárodní projekt s Andrejem Šebanem. Jak jej s odstupem času hodnotíš?
S Andrejem nás spojuje projekt ChillPill, který měl dlouhodobější charakter, takže jsme zažili různé situace, a s odstupem času jsem rád, že jsem se něčeho podobného mohl zúčastnit. S bratry Mondesirovými i s Gary Husbandem se mně i mému bratrovi Štefanovi hrálo velmi dobře. Jsou to fajn lidi a skvělí hudebníci.
Kromě jazzu jsi poměrně vytížený v oblasti pop music. Je to pro tebe stejně naplňující jako jazz, nebo je to jen běžná součást existence jazzového hudebníka?
Každé hraní je jiné a nedělím to na žánry. Může dojít i na jazzový koncert, kde vázne souhra mezi hráči. Mám štěstí, že jak v jazzu, tak v pop music téměř vždy hraji se skvělými hudebníky. Ještě jsem si zatím nevšiml, že by mě to nenaplňovalo.
odkazy
