Anat Cohen, první dáma jazzového klarinetu, se honosí úctyhodnou sbírkou různých ocenění a prvenství v populárních anketách. Třeba jen v žebříčcích kritiků a čtenářů časopisu Downbeat okupuje v klarinetové kategorii první příčku konstantně od roku 2011. Naposledy v Česku vystoupila na sklonku jara v pražském klubu Jazzdock s Triem Brasileiro v rámci festivalu Americké jaro. Před koncertem si našla čas i na rozhovor pro časopis HARMONIE.
První otázka se nabízí – vzpomenete si na okamžik, kdy jste se zamilovala do brazilské hudby? Nepamatuji si to přesně, ale slýchávala jsem ji, už když jsem vyrůstala. Brazilská hudba měla vždy na hudebníky v Izraeli velký vliv, a když jsem pak v Bostonu, kde jsem studovala, potkala opravdové brazilské hudebníky, cítila jsem se s nimi jako doma. Tehdy ve mně dozrálo rozhodnutí hrát brazilskou hudbu.
Co vás na ní přitahovalo? Je tak smyslná, bezstarostná, melancholická i optimistická, melodická i rytmická, je to prostě hudba mého srdce.
V posledních letech spolupracujete s trojicí skvělých brazilských muzikantů, kteří si říkají Trio Brasileiro. Jak jste se dali dohromady? Potkávali jsme se v průběhu let několikrát, ale co nás opravdu dalo dohromady, byla výuka choro, hudby, které se všichni čtyři věnujeme. Už pět let společně vedeme choro workshop v kouzelném městečku Port Townsend, kousek od Seattlu. V roce 2013 jsem pak byla v Brazílii, kde jsme natočili naše první společné album Allegria da Casa, a naposledy jsme se dali dohromady loni v prosinci, při natáčení alba Rosa dos Ventos. Je to skvělá zkušenost, přijde mi, že se naše hudba stále vyvíjí, vycházíme z tradice choro, nicméně všichni skládáme své vlastní skladby, ve kterých se promítá i řada jiných současných vlivů.
Někteří čtenáři možná úplně neznají brazilskou hudbu, mohla byste jim přiblížit, co je choro, jaké jsou jeho kořeny a historie? Historie choro se datuje od napoleonských válek. Tehdy, když Napoleonova armáda přišla do Portugalska, asi deset tisíc lidí především z královského dvora uteklo do Rio de Janeira. Byli mezi nimi i muzikanti. Hudba tehdejšího Portugalska se promísila s tou v Riu, a vznikla tak první takzvaná brazilská městská hudba, choro. Hrála se na mandolíny, kytary, klavíry byly vzácné. Choro je kombinace evropské klasické hudby, valčíků, mazurek, polky a afrobrazilských rytmů. Konkrétně třeba z polky se takto v Riu vyvinul nový tanec, kterému se říká maxixe. Zatímco původně se jednalo o aristokratickou záležitost, maxixe je tanec lidí z ulice, tančil se tělo na tělo. V době svého vzniku byl dokonce pro svou přílišnou smyslnost zakázaný. Byla to rebelie hrát a tančit maxixe.
V čem je vaše spolupráce s Triem Brasileirem jiná v porovnání s vašimi předchozími zkušenostmi třeba s kvintetem Duduky da Fonseky nebo Choro Ensemblem? Je pěkné stát se členem už existující kapely. Trio Brasileiro funguje už patnáct let a skládá se ze zkušených muzikantů. Dudu Maya je mandolinista s úžasným citem pro hru. Douglas Lora hraje na sedmistrunnou kytaru, která je zajímavá tím, že má jednu basovou strunu navíc. Douglas má tu jedinečnou schopnost skloubit ve své hudbě různé styly, má skvělou hráčskou techniku díky svým zkušenostem s klasickou hudbou, ale zároveň smysl pro groove, taneční hudbu nebo i rock. Jeho bratr Alexandro je vysokoškolsky vzdělaný bubeník, se svým pandeirem hravě dokáže vyvolat dojem celé bicí soupravy. Oproti tomu s Choro Ensemblem to bylo jiné. Tehdy, před patnácti lety, jsem s choro teprve začínala, společně jsme se učili, hledali vhodné spoluhráče a pomalu z pravidelného hraní vzešla kapela. S Dudukou Da Fonsekou, tímhle skvělým brazilským bubeníkem, který působí v New Yorku a hrával také třeba s Antoniem Jobimem, jsme zas často mluvili o samba-jazzu, o jazzové kapele, chtěli jsme hrát dlouhá sóla, skladby s otevřenou formou. V hudbě, kterou píšeme s Triem Brasileirem, se soustředíme hlavně na choro tradici a na feelling spojený s touto hudbou, sóla netrvají deset minut, skladby mají spíše zhuštěnou formu.
Máte vedle svých brazilských projektů také jiné hudební plány? Samozřejmě stále hraji se svým kvartetem a na podzim, v říjnu, spatří světlo světa můj nejnovější projekt, album natočené s mým tentetem, ve kterém mimochodem hraje také můj partner, klavírista, skladatel a aranžér Oded Lev-Ari. Snažíme se na něm obsáhnout celou historii klarinetu v hudbě, počínaje dřevním swingem, konče východoevropskými vlivy, klezmerem nebo i funkem. V neposlední řadě hraji se svými bratry, trumpetistou Avishaiem a saxofonistou Yuvalem, v naší kapele 3 Cohens.
Vyrůstat v tak muzikální rodině, jakou jsou Cohenové, byla jistě neobyčejná zkušenost. Mí dva bratři jsou skvělí muzikanti i osobnosti. Především mě odjakživa inspirovali k tomu být lepším člověkem. A také jsme toho vždy hodně sdíleli, naši lásku k hudbě a nadšení pro jazz, což je docela vzácné. Když slýchávám lidi naříkat, že si nerozumí se svými sourozenci, hned pochopím, jak my tři máme k sobě blízko. Nejen že si můžeme popovídat o našich osobních životech a duchovních otázkách, mluvíme spolu o jazzu, probíráme akordy, stupnice, co cvičit, jaké plátky použít. Sdílíme prostě každičký detail našich životů. A naše společné hraní je tak přirozené a unikátní – vycházíme ze stejných vlivů, měli jsme stejné učitele, i když jsme, na druhou stranu, v něčem trochu odlišné, svébytné osobnosti. Miluji, když jsme jako 3 Cohens společně na pódiu.
Kdo je vám bližší – hudebně nebo osobnostně – Avishai nebo Yuval? Možná Avishai, poněvadž spolu sdílíme delší dobu zkušenost s životem v New Yorku, ve městě daleko od domova.
Yuval je teď zpátky v Tel Avivu, je to tak? Ano, stal se z něj uznávaný pedagog, hraje, skládá, věnuje se své rodině, je to velmi inspirující člověk, mám ho moc ráda.
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 9/2017 (koupit)
