Mariam Wallentin, Erika Angell – vokály, Fredrik Ljungkvist – klarinet, saxofon, Anders Jormin – kontrabas, Jon Fält – bicí. Nahráno: 1/2011. Vydáno 2012. TT: 52:39. 1 CD ECM 2232.
Asi každý posluchač by snesl různá poznání, která mohou vyplynout z poslechu hudby přicházející ze skandinávských zemí v posledních několika dekádách. A nemuseli bychom se nutně bavit jen o severském jazzu, který si vydobyl pozoruhodné globální pozice – své místo na globální scéně má i řada skladatelů v oblasti tzv. soudobé vážné hudby (Kaia Saariaho, Magnus Lindberg, Karin Rehnquist, Jesper Nordin) či hudby elektronické (Åke Parmerud, Hanna Hartman ad.). Mohli bychom asi hovořit o jemných temnějších tónech, zpravidla silném napojení na tradiční folklórní kořeny severských národů, velkém citu pro barvu zvuku a její pečlivou artikulaci napříč různými typy hudebních projevů. Co však osobně považuji za podstatný moment, je veliká svoboda v pohybu napříč tradičními mantinely hudebních žánrů i privátních kompozičních a interpretačních estetik.
Nové CD Anderse Jormina (v pořadí třetí sólové u ECM) je skutečným „albem“, uzavřeným dramaturgickým tvarem, při jehož poslechu proplouváme různými barevnými, rytmickými, strukturálními i výrazovými světy. Přitom však neopouštíme jakousi zastřešující energii, která váže velmi intenzivně celý snímek do koncentrovaného celku. Ve věku stahování jednotlivých písniček za cenu jednoho dolaru je to vlastně obdivuhodně konzervativní přístup. Při pohledu na portfolio Anderse Jormina nelze nevnímat šířku jeho muzikantského i kompozičního zázemí. Jako dlouhodobý kontrabasový partner spolupracoval již od 80. let se švédským pianistou Bobo Stensonem, mezinárodního uznání se mu dostalo v 90. letech po boku Charlese Lloyda, jeho jméno však figuruje v partnerském spojení s řadou dalších, stručně jen: Lee Konitz, Joe Henderson, Paul Motian, Tomasz Stańko, Kenny Wheeler atd.
Zkusme konkrétněji přehlédnout širokou výrazovou paletu, s níž Jormin celé album zvukem „namaloval“. Jormin sám přináší především fenomenální intonaci, a to nejen v jazzových harmoniích či extenzivních sólech, ale zejména v jedné poloze, která dodává nahrávce jakousi „jinou“ barvu – je to skvěle intonovaná flažoletová hra v relativně vysoké poloze sahající až do rejstříku violy, která dává hudbě sametový nádech (Hic et nunc , Matutinum ). Dva výrazné ženské hlasy (Mariam Wallentin , Erika Angell ) sahají od polohy ranně středověkého organového dvojhlasu (Hic et nunc ) k ligetiovským vokálním experimentům 60. let a až k asymetrickým písňovým kantilénám (Vox Anime ) – přesto vše zachovávají podivuhodnou jednotu vokálního projevu. Autorem všech latinských textů je samotný Jormin.
Klarinet, basklarinet a saxofon (Fredrik Ljungkvist ) je na delších plochách použit jako polyfonní sólový hlas – rozšiřuje tak samotný zpěv o barvu, která má sjednocující kvality a co víc – ukotvuje dvojí vokální part harmonicky. Zároveň však funguje jako expresivní partner v jazzovém triu (Caeruleus ). Bicí nástroje (Jon Fält , souprava, zvonky, dřevěné chimes ad.) hrají roli zejména jakéhosi freejazzově orientovaného barevného přediva – přinášejí do alba nejvyšší spektrální barvy – jako kdyby jednotlivé snímky sypaly znějícím pískem.
Celé album Ad Lucem je dalším důkazem veliké rozmanitosti současné severské hudby. Od 60. let minulého století roste jako svobodný živý tvůrčí prostor, který ve své šíři pravděpodobně nemá na světě obdoby. Je inspirativní tento proces sledovat.
Body: 5 z 6
