Arild Andersen – kontrabas, smyčky, Arve Henriksen – trubka, Paolo Vinaccia, Patrice Héral – bicí, perkuse, Nils Petter Molvaer – programování, Eivind Aarset – kytary, Savina Yannatou, Chrysanthi Douzi, Elly-Marina Casdas, Fotini-Niki Grammenou – zpěv . Vydáno 2005. TT: 64:50. 1 CD ECM 1908 (distribuce 2HP Production).
Prastarý příběh Elektry, dcery mykénského krále Agamemnona, je aktuální i dnes. Tematiky nesnesitelného utrpení, ale také vůle vzepřít se osudu, se nyní chopil norský kontrabasista Arild Andersen . A zdá se, že nová deska je pravým skvostem v jeho diskografii u ECM.
Andersen se proslulé látky největších starořeckých dramatiků ujal na požadavek divadelního režiséra Yannise Margaritise, aby pro jeho nové uvedení Elektry napsal „velmi moderní“ partituru. To bylo před čtyřmi lety. S podporou norské nadace a mnichovského vydavatele dnes Andersenův divadelní „doprovod“ vychází na kompaktu.
Andersenova Electra má skutečný narativní potenciál, jeho osmnáct zvukových scén není mezihrami mezi (námi neviděnými) výjevy tragédie, jsou zjevně samotným dějem. V Sofoklově pojetí z roku 420 př. n. l., z něhož autor vychází, je celý Elektřin život ve znamení příprav na pomstu za otcovu smrt, ale i nemohoucnosti vykonat čin osobně. Celých sedm let žila Elektra ve vzdoru s vrahy svého otce Agamemnona – matkou Klytaimestrou a jejím milencem Aigisthem – aby je nakonec pomohla bratru Orestovi zabít a pomstít tak dávný zločin.
Andersen tedy vypráví příběh. Již vzhledem k původnímu záměru zde nelze uplatnit dramaturgii běžných alb, sama hudba ostatně neodpovídá tradičním jazzovým (či jiným) formám. Šedesátiletý kontrabasista a autor všech skladeb považuje Elektru za završení své dosavadní tvorby. Jde zároveň o setkání generací a kultur: Andersen patrně pro Elektřiny žalozpěvy nemohl v případě Řekyně Saviny Yannatou zvolit lépe (viz také recenze v minulém čísle). Hlavní slovo zde však má Arve Henriksen . Trumpetista avantgardní elektro formace Supersilent a mnoha dalších promlouvá uhrančivým ambientním hlasem odvozeným od japonské bambusové flétny shakuhachi snad ve všech kouscích. Etablovaný norský kytarista Eivind Aarset sice není zastoupen kompozičně, takže nečekejme nu–jazzové výpady, nicméně Andersenův koncept dává jeho hře nový rozměr. Nádherné lyrické přednesy (například The Big Lie, Chorus I ) místy evokují Terjeho Rypdala, někdejší Aarsetův vzor. Bicí tu v jednom titulu neobvykle programuje asi nejslavnější současný Nor Nils Petter Molvaer , s Andersenem jej spojuje dlouholeté působení v kapele Masqualero. Sofistikované perkusivní podklady Elektře dodávají italský a francouzský bubeník Vinaccia a Héral.
Sám děj tragédie předurčuje dva ústřední motivy Elektry: žal a vzdor. Andersen je vyjádřil snoubením norského chladu, jazzové rytmiky a působivých řeckých chorálů. Ne vždy taková fúze dopadne dobře, autor však vytvořil nezvykle pevně provázaný celek. Nesóluje tolik jako třeba na starší desce Hyperborean , kompoziční invenci je však třeba vysoce ocenit.
A tak jedinou vadou na kráse unikátního projektu je absence podrobnějšího bookletu s překlady zpívaných Sofoklových starořeckých veršů, či alespoň návodnějších názvů skladeb.
Vydavatel: ECM/distribuce 2HP Production
Stopáž: 64:50
Nahráli: Arild Andersen – kontrabas, smyčky, Arve Henriksen – trubka, Paolo Vinaccia, Patrice Héral – bicí, perkuse, Nils Petter Molvaer – programování, Eivind Aarset – kytary, Savina Yannatou, Chrysanthi Douzi, Elly-Marina Casdas, Fotini-Niki Grammenou – zpěv
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
