Tvorba Avishaie Cohena patří bezesporu k tomu nejzajímavějšímu, co může nabídnout newyorský downtown. Směsice etnických prvků usazených ve spleti několika rytmických proudů, podpořených odvážnou a dravou improvizací bez ohledu na stylové zařazení – tak by se dala stručně popsat jeho hudba. Nedávné vystoupení jeho tria a kvartetu v Praze a v Brně jen potvrdilo pochvalné ohlasy kritiky na jeho původní skladatelskou tvorbu, fenomenální instrumentální výkony nebo třeba schopnost asimilace v triu s Chickem Coreou. Osobnost Avishaie Cohena přibližujeme v krátkém rozhovoru pořízeném pro potřeby České televize Brno, která odvysílá záznam koncertu Avishai Cohen Quartetu v listopadu tohoto roku.
S jakým repertoárem v současné době objíždíte svět? Hudba, kterou nyní můžete na koncertech slyšet, pochází z našeho posledního CD At Home, které vyšlo v únoru tohoto roku. Jde o docela nový projekt, pro který jsem ale napsal hudbu už před dvěma lety. Tahle muzika současné podobě mé kapely velmi sluší. Skupina hraje prostě skvěle. Naše předchozí nahrávka se jmenuje Lyla a nabízí směsici různých vlivů a stylů. Je to navíc první snímek vycházející na mém vlastním labelu Razdaz Records. Na této desce jsem se snažil ukázat všechny stránky mé hudby, jež bych rád rozvíjel v následujících letech. Nové CD představuje hudbu, kterou jsem dělal, když jsem začal natáčet desky. Jde zpátky k mým kořenům, a zároveň k novým inspiracím, takže vytváří takový pomyslný oblouk.
Byl jsi pod vlivem nějaké konkrétní hudební představy při práci na nové desce? Nové inspirace přicházejí z mnoha stran. Protože jsem z Izraele, jsem ovlivněn hudbou Středního východu a střední Evropy, ať už polskou nebo ruskou. Záleží na skladateli. Vždy jsem poslouchal hodně vážné hudby. Myslím, že mě ale nejvíc ovlivnila rytmická hudba, jako je latin-funk právě v kombinaci s vážnohudebními skladateli. Inspirace ale pochází prostě z každodenního života; z toho, jak žijeme naše životy. Nosím ji v sobě a poslouchám hudbu z různých míst světa, jsem ovlivněn různými umělci či jejich tvorbou. Prostě žiju život a přicházím s novými nápady.
Podle čeho si vybíráš spoluhráče? Nenahrávám s jinými muzikanty, než se kterými jedu na koncertní šňůru, to je velmi důležité. Především to musí být pohodoví lidé. Kdybych s nimi nevycházel, nebylo by možné jezdit na turné, kde trávíme společně mnoho času. To je nejdůležitější věc. Samozřejmě musí být schopni hrát moji hudbu se všemi rytmickými a melodickými záludnostmi, které nejsou často moc konvenční. Musí být velmi otevření. Základ kapely tvořím já na basu, Mark Guiliana na bicí a Sam Barsh na klávesy. Oba jsou velmi mladí, potkal jsem je v New Yorku přes svého studenta, který s nimi chodil do školy v New Jersey. Jsou skutečně talentovaní a byli mými fanoušky už dříve. To, co vzniklo, zní opravdu organicky, kapela je výborně sehraná. Dále je zde Yosvany Terry na saxofon, který je z Kuby. Ten nám dodává zajímavou příchuť afro-kubánských rytmů a melodického cítění, vycházejícího z odlišného hudebního prostředí, jež kapelu zanáší místy jinam.
Komplikovanost mojí hudby, různé rytmické obtížnosti a podobně mé spoluhráče přitahují. Když ke mně přišli, věděli, proč chtějí hrát takovou muziku. Většinou jim už nedělá problémy. Poslouchali mou hudbu a chtějí ji zvládnout, což je správný přístup, pokud má celek bez problémů fungovat.
Jaké byly tvoje začátky v zámoří? Přijel jsem do New Yorku v roce 1992. Byl jsem dost mladý. Bylo mi teprve jednadvacet, možná dvaadvacet let. Na kontrabas jsem nehrál dlouho, asi teprve dva roky. Chtěl jsem žít v New Yorku, protože jsem věděl, že je tam největší koncentrace výborných hudebníků z celého světa. A je to skutečně pravda. Potkal jsem tam mnoho skvělých muzikantů, kteří hráli akustický jazz tím nejlepším možným způsobem. Dali mi hodně a dodnes jsem jimi ovlivněn. V souvislosti s tím jsem si vytvořil vlastní styl. Měl jsem štěstí. Byl jsem schopen najít hudebníky, kteří moji hudbu měli rádi, chtěli ji se mnou hrát, a především měli schopnosti ji v takové podobě realizovat. Nebylo to těžké, ale zároveň ani snadné. Nevím, jestli by to bylo jiné, kdybych do New Yorku neodjel. Každopádně mi dal New York víc, než jsem kdy čekal.
Je pro basistu důležité ovládat taky jiné nástroje? Většinu věcí komponuji u klavíru. Na některých mých nahrávkách taky hraji na klavír, ale můj hlavní nástroj je kontrabas. Taky využívám samozřejmě elektrickou basu, ale klasický kontrabas je na jedné straně masivní nástroj, na straně druhé nástroj dosti intimní. V tomhle kusu dřeva jsem našel svoji tvář a dostal mě tam, kde jsem teď. Elektrická basa je menší a nabízí méně jakési fyzické komunikace. Zvuk vás tolik nepohlcuje. Velký kontrabas musíte obejmout. Je velmi blízko vás, máte ho přímo u sebe. Vibrace kontrabasu procházejí vaším tělem – je to úplně jiný pocit.
Jak se díváš s odstupem na vlastní hudbu? Je to vůbec jazz, nebo něco jiného? Nikdy o tom moc nepřemýšlím. Vím, že mě řadí k jazzmenům. To je v pořádku, nic proti tomu nemám. Pokud umíš improvizovat na scéně, jsi nejblíže tomu, co tě dělá jazzmanem. Ne všichni muzikanti to umí. Já se za jazzmana nepovažuji. Jsem prostě muzikant, který je ovlivněn veškerou hudbou.
Hudební prostředí je vše, co mě obklopuje v současném životě, ale moje hudební zázemí je především současná skupina. Ovlivnilo mě vše od hudby Středního východu, přes inspirace krajů Středozemního moře, až k evropské klasice nebo africkému funku. To vše je moje muzika. Stále se mnou zůstává. V New Yorku mne inspirovali mladí muzikanti jako Brad Mehldau nebo Kurt Rosenwinkel. Všichni jsme spolu hráli a zakládali kapely a teď s nimi hrajeme po Evropě.
Já sám nemůžu dělat pouze jeden styl. Jsem ovlivněn tolika věcmi. Pomáhá mi, když tyto vlivy jdou skrze mne. Takže když píšu hudbu, přestože jsem něčím ovlivněn, výsledek zní pouze jako moje vlastní dílo. Jsem to já, který ji vytvářím. Ale vlivům se jednoduše nedá uniknout.
Lze vůbec říci něco o budoucím možném vývoji jazzu? Kudy se bude asi ubírat? Nevím, necítím se pověřen o tom mluvit. Navíc pořádně nevím, kam budu směřovat já sám. Podle mě je současný jazz obohacován různými osobnostmi, přicházejícími z rozličných částí světa. Ty přinášejí kořeny ze svých zemí, z Česka, z Izraele a tak dále. Obohacují takto improvizovanou hudbu. Takhle se jazz udržuje svěží a zajímavý. Je to lepší, než dělat stejné věci jako ve čtyřicátých, padesátých nebo šedesátých letech, i když tehdy šlo o úplně novou muziku. Pokud chceme posunout hudbu na nějakou další úroveň, musíme nabídnout vlastní hudební kořeny. Myslím, že se tak děje.
Dokázal bys stručně charakterizovat svoji hudbu, třeba několika málo slovy? Moje hudba? Není má hudba! (smích )
