„Celou ulicí se neslo praskání, třeskot a zpěv lámaného dřeva,“ napsal o ní kdysi židovský spisovatel Isaak Babel. Mohlo to být právě zde, kde se roku 1902 v Puškinově „zaprášené Oděse“ setkal budoucí izraelský národní básník Chaim Nachman Bialik se začínajícím literátem Zalmanem Šneurem. Je až podivuhodné, jak se ti dva znovu potkávají na právě vycházejících deskách kontrabasisty, skladatele a zpěváka Avishaie Cohena. Na rozdíl od svého slavnějšího jmenovce, talmudisty Leonarda, se totiž Cohen vůči židovské tradici dlouho nevymezoval.
Původem sefardský Žid s českými předky se ve svých jedenadvaceti letech vydal do New Yorku, kde prorazil až díky spolupráci s pianistou Chickem Coreou, nejprve v sextetu Origin, a později i v Coreově novém triu s bubeníkem Jeffem Ballardem. Před deseti lety pak začal vydávat vlastní autorské desky a již tehdy se také intenzivně věnoval zpěvu: ten byl však prvně slyšet teprve na albu Lyla (2003). Po několika personálních obměnách, desce Continuo (2006) již se znatelným nádechem izraelské hudby, následné úspěšné živé nahrávce As Is.. Live at The Blue Note (2007) a konečně také loňském albu Gently Disturbed (2008) v triu se nakonec Avishai Cohen definitivně rozhodl otočit kormidlem: a podobně jako třeba trumpetista Erik Truffaz, rovněž častý host českých scén, vyplul vstříc písničkové tvorbě.
Syrovou verzi svého nového zvuku Cohen českým posluchačům nabídl již při loňské pražské premiéře s devítičlenným ansámblem: k pianistovi Shai Maestrovi a bubeníku Marku Guilianovi z dřívějšího tria přibyla kytara, dva perkusisté, trombonista, flétnista, a především zpěvačka Karen Malka . V této sestavě také bylo o několik měsíců později natočeno čerstvé album Ša’ot Regišot (2008, Razdaz Records), jehož název lze volně číst jako „citlivé hodinky“ coby parafrázi na modlitební Knihy hodinek. Je to právě silná náboženská linka, která stmeluje repertoár desky: Cohen úsporně zaranžoval lidovou melodii Jad Anuga na slova Šneurovy oděské básně, upravil středověkou sefardskou elegii Puncha puncha nebo napsal vlastní hudbu ke známé šabatové písni Šalom alejchem . Ve všech je silně cítit odkaz izraelské populární hudby, ať už skrze hitové refrény, barvité odstíny sezvaných nástrojů či vroucnou, a pro Evropana snad místy až kýčovitou upřímnost nápěvů. Což ostatně vysvětluje, proč je Ša’ot Regišot cílený na izraelský trh a prozatím se nepočítá s jeho evropskou distribucí. Je to totiž hudba z jiného břehu světa.
NÁVRAT KE KOŘENŮM
Přesně naopak je tomu s březnovou deskou Aurora (2009), s níž basista zakotvil u prestižního labelu Blue Note a také ji u nás letos na živo představil dvojicí koncertů: 14. března na trutnovském festivalu Jazzinec a o den později pak ve vyprodaném pražském Paláci Akropolis. Podobně jako Cohenova dřívější instrumentální tvorba stojí na častých repeticích, dynamických groovech nebo basových riffech, občas zdvojených přidanou melodickou linkou piana. Se stejnou symetrií, úsporností a vnitřní logikou skladby pak na palubě Aurory figurují také anglicky zpívané a na slova sporé skladby Winter Song nebo It’s Been So Long . A v hebrejském Le-Olam zase na této páteři exceluje kontinuální sólo hráče na libanonský oud Amose Hoffmana , mimochodem Cohenova spolupracovníka již od první desky Adama (1998).
Určujícími znaky nahrávky je však to, že vyjma několika partů pro trubku a flétnu bratří Belmondů je pořízena jen v kvintetu, kde Guilianu nahradil energický izraelský perkusista Itamar Doari . Cohen má navíc dlouhodobou slabost pro latinskou hudbu; k dobám, kdy hrál po boku Mehldaua a Bernsteina s Danilo Pérezem nebo později s kubánským saxofonistou Yosvanym Terrym, jako by zde zase odkazovala argentinská lidová píseň Alfonsina y el mar , kterou Cohen odposlouchal od zpěvačky Claudie Acuňi.
Španělština je velkým dílem přítomná i v ladinu, tedy středověkém jazyce sefardských Židů, jímž je zpívaná úvodní píseň Morenika o teskné snědé dívce z jihu. A odsud je to už jen krůček k hebrejštině: v té Cohen zpívá Bialikovu první báseň El Ha-Cipor , mimochodem se silným sionistickým podtextem. Teskných volání po domově se z Oděsy svého času při modlitbách ozývalo večer co večer statisíce; v Cohenově podání jej však lze vnímat také jako předzvěst brzkého návratu k domovské hudbě. Byť alespoň tentokrát je ještě opředeno neustálým rytmickým drivem a Maestrovými progresivními melodickými podklady.
S odstupem lze ale konstatovat znatelný posun: zatímco Ša’ot Regišot i přes své nesporné kvality splňuje všechna kritéria pro úspěšnost v izraelských popových hitparádách, Aurora chytře kombinuje dřívější údernost tria s písničkářstvím velkého ansámblu.
Stejnojmenný bitevní křižník kdysi odstartoval Velkou říjnovou revoluci se vší pompou; Cohenova proměna je však natolik tichá, jako by se v něm, jak o duševním znovuzrození pravil Otokar Fischer, „probudil ohnivý keř“. Přejme mu, aby dřevo hořelo, praskalo a především zpívalo, tak jako kdysi v ulicích staré židovské Oděsy.
