„Jsme šťastní, že vůbec můžeme hrát a že jsme se tu mohli sejít. To, co tu společně sdílíme, je v dnešní době vzácné… Vlastně děláme něco téměř ilegálního.“ Těmito slovy uvedl basista Avishai Cohen druhý ze dvou pražských koncertů svého tria, které zahájily letošní ročník festivalu Struny podzimu. Vystihl tak atmosféru celého večera, která připomínala setkání hudebních spiklenců. Tmavnoucí obloha nad tlumeně osvětlenou Střechou Lucerny vytvořila atmosféru komorního sálu, kde si soustředěné a už před koncertem nebývale tiché publikum mohlo vychutnat vzácný hudební zážitek, než bude zase načase sejít dolů do nejisté doby, která kultuře příliš nepřeje.
Avishai Cohen se u českého publika těší dlouholeté popularitě a pravidelně se na zdejší pódia vrací v různých ansámblových variacích. Při jeho poslední návštěvě v květnu 2019 mu tleskalo zaplněné Fórum Karlín. Tentokrát však bylo jeho vystoupení pojato jako intimní setkání pro dvakrát 250 diváků na koncertech od 18:00 a od 20:00 hodin na Střeše Lucerny. Ta má pro mnoho návštěvníků stále tajemné kouzlo donedávna nedostupného prostoru v srdci města, odkud lze jinak známé památky pozorovat z nové perspektivy.
„Veškeré emoce mohly být o to intenzivněji vtěleny do samotného zvuku.“
Možná i toto dvojí vystoupení během jediného večera publiku takřka na dosah bylo důvodem pro čirou soustředěnost a maximální úspornost v gestech u všech hráčů Avishai Cohen Tria. Což ale nebylo na škodu, protože veškeré emoce mohly být o to intenzivněji vtěleny do samotného zvuku. Například klavírista Elchin Shirinov neztrácel při hře čas nadbytečnými pohyby v těle či pažích a pečlivě a přesně interpretoval hlavní témata a podporoval ostatní v jejich sólových projevech. Svá vlastní gradující sóla pak vyplňoval bohatě zahuštěnými souzvuky hranými vahou celé paže, z nichž však vždy jasně vystupovaly perlivé melodicko-rytmické úryvky hrané lehkou prstovou technikou. Bylo potěchou pro ucho následovat ho třeba při dobrodružném budování ornamentálně bohatého sóla na jediném krátkém melodicko-rytmickém úryvku z tématu skladby Face Me, obsahující pro naše středoevropské uši nezvykle znějící modalitu se sníženou sekundou.
Avishai Cohen tentokrát také komunikoval s publikem téměř výhradně prostřednictvím zvuku. Na divácky oblíbené perkusivní prvky při hře na kontrabas tak došlo jenom jednou, během sóla ve skladbě Simonero, a bylo to v zájmu zvukového efektu, nikoli jako vtipná mistrovská show. Žádného efektního předvádění totiž před věrným pražským publikem nebylo třeba. K tomu, aby nejednomu divákovi pod rouškou spadla čelist obdivem, stačilo sledovat, jak basová linka v tématech skladeb s klavíristou perfektně zařezávala nejen rytmicky, ale i barevností zvuku a užitou dynamikou. A to jak při hře smyčcem v unisonech kontrabasu s klavírem (pro Cohenovy kompozice příznačných), tak i v pasážích hraných pizzicato. Snad jedině u prvního přídavku, hitovky Remembering bylo znát, že chladnoucí večerní vzduch už nelibě pohnul s laděním obou dřevěných nástrojů, takže basista musel při hře intonačně dorovnávat tóny.
Cohenovo hráčské mistrovství včetně schopnosti barevné i intonační modifikace tónu jsme si ale jinak mohli užít například v úvodu skladby Simonero, kde basista na okamžik věrně napodobil zvukovou barvu i specifické ladění typické pro arabský strunný nástroj oud. V sólech pak dokázal ve skladbě Face Me potrápit nástroj – a možná i konzervativnější diváky – brutálně expresivní hrou smyčcem, zatímco sólo ve skladbě Arvoles svou útržkovitou nápěvkovitostí připomnělo operní recitativ.
„My si prostě nedokážeme nezahrát, když teď máme tu jedinečnou příležitost.“
Zvuková dramaturgie se po celý večer natolik soustředila na zdůraznění Cohenovy basové linky, až jsem podezřívala zvukaře, že například ultrajemné pianissimo klavíristy Elchina Shirinova v průběhu basových sól technicky podpořil svým zásahem u mixpultu. A v bicích, jež hráčsky ovládla Roni Kaspi, mladá absolventka Berklee College of Music, byly vysoké zvukové frekvence natolik akcentované na úkor hlubších, až to v rámci průzračného zvuku místy řezalo do uší. Bubenice se také po většinu času spokojila s diskrétním „mícháním“ pomocí štětek, které také zjemnily údery na ride či crash činel, případně s jemnými údery paličkou o ráfek.
Toto šustivé ticho před bouří však vždy mělo jasný záměr – například podpořit až sladkou křehkost skladby Arvoles, která svou průzračnou melodikou připomíná tradici evropského klasicismu, nebo kráčivý rytmus v prvním tématu úvodní skladby Nostalgia. Když pak dostala Kaspi příležitost k expresivnějšímu vyjádření, rozvinula zvukově barevné a zároveň místy řádně úderné sólo. Hned ve druhé skladbě Wings tak vzbudily u diváků nadšenou reakci její zdánlivě freestylové, rytmicky spletité úseky, jež byly přerušovány promyšlenými „stopkami“ a perfektní rytmickou shodou všech tří hráčů na určeném beatu. Několikrát se tak podařilo nachytat netrpělivější diváky, kteří se jali tleskat v domnění, že už jde o závěrečnou tečku za skladbou. V tomto kontextu pak dobře zafungoval i další hudební vtip v úplném závěru koncertu u druhého přídavku, jazzového standardu Like Someone In Love, kdy se Cohen a Shirinov opět dobře bavili vzájemnou rytmickou souhrou, jen aby pak basista dlouho oddalovaný závěrečný tón s jakoby odevzdaným mávnutím přenechal svému spoluhráči.
Kromě jedné skladby, v playlistu označené stručně jako „new one“, zazněly výhradně kusy z alba Arvoles z roku 2019. Název ani kontext nové kompozice jsme se však nedozvěděli. Nehudebními vsuvkami se během koncertu totiž rovněž šetřilo. Kromě již zmíněných úvodních slov o vzácnosti koncertování zazněla už jenom jedna krátká poznámka před druhým přídavkem. Opět se týkala touhy muzikantů sdílet hudbu se svými diváky: „My si prostě nedokážeme nezahrát, když teď máme tu jedinečnou příležitost.“ Zbytek času byl vrchovatě naplněn hudbou, ze které se – zdá se – interpreti niterně těšili spolu s publikem.
