Za netradičním názvem se skrývá velmi inovativní pražské elektroakustické trio, hrající tradiční bretonskou hudbu. Na mezinárodní misi se ba.fnu nedávno vydali s přesvědčivě vydařeným albem YFK~2016, na němž se v rovnocenném partnerství podílel legendární bretonský zpěvák Yann-Fañch Kemener. Reakce ze světa na sebe nenechaly dlouho čekat: doporučující signál k poslechu vyslal například Cliff Furnald z vlivného amerického portálu RootsWorld a chválou nešetří ani členové celosvětové platformy Transgloval World Music Chart.
Jen málo z domácích skupin dokáže souběžně propojit své tvůrčí ambice s tak respektovanou osobností, aby z toho nevzešlo pouze další album chlubící se zajímavým hostem. Mikuláš Bryan (cistra, zpěv), Daniel Kahuda (niněra, zpěv) a Šimon Vojtík (perkuse, elektronika, zpěv) do projektu vložili hráčské umění, zkušenosti z bal folkové taneční scény, nadčasovou přesahovou vizi a Kemener úctyhodné hudební tradice Bretaně, které už léta pomáhá udržovat v povědomí. Tento Bretonec patří k národním hudebním buditelům, a to v několika rovinách: tradiční, sakrální a moderní. Na jedné straně si vystačí pouze s hlasem, přičemž v podání gwerzů zůstává takřka nepřekonatelný, na druhé rád experimentuje, a můžeme ho slyšet z alb Alana Stivella, Erika Marchanda, Dan Ar Braze, v doprovodu s violoncellistou Aldo Ripochem a v 80. letech působil ve skupině Barzaz, míchající kan-ha-diskan s jazzem. Pokud ho členové ba.fnu (zkratka pro bal folk nuevo) oslovili, obrátili se na toho pravého.
Vy jste, Mikuláši, v Bretani hudbu a tanec studoval, váš zájem se tedy s módními keltskými trendy míjí. Proč zrovna Bretaň, a ne třeba Irsko nebo Skotsko? Nebude to třeba tím, že u nás vystupovala celá řada bretonských hudebníků a zpěváků, a pokud se nemýlím, Alan Stivell k nám přijel v roce 1991 jako první velká „keltská hvězda“ a poměrně dost místních hudebníků ovlivnil? Mikuláš: Alan Stivell s tím zrovna nemá společného celkem nic. Pokud někdo, tak skupina Tri Yann, kterou jeden spolužák dotáhl v dřevních dobách do školy na audiokazetě. Jinak jsem ale do Bretaně odjel původně hlavně kvůli řetězovým a kruhovým tancům. Psal jsem totiž dizertaci o renesančních tanečních zábavách. A to, co se zachovalo na bretonském venkově, hlavně v Dolní Bretani, se těm dávným kratochvílím dost podobá. Nic takového v Irsku ani ve Skotsku nenajdete.
Co jste se v Bretani dozvěděl a naučil? Jaké byly vaše představy? M: Představoval jsem si, že si osahám, jaké to je, když ty kruhové a řetězové tance normálně fungují jako společenská zábava. Ale skutečnost několikanásobně předčila očekávání. Nakonec jsem byl v podstatě každý den na nějaké taneční lekci nebo tancovačce. A ta síla, kterou má dvě stě lidí tancujících třeba plinn, mě úplně dostala. Přitom jsou to jenom dva prťavé poskoky vlevo a tři něžná zadupání. Ale dohromady s živou muzikou a masou lidí je to po pěti minutách na pomezí jiného stavu vědomí.
Jak jste se s Yann-Fañch Kemenerem seznámil? M: Myslím, že Kemenera jsem prvně slyšel právě s Dan Ar Brazem, ze záznamu nějakého koncertu L’Héritage des Celtes. Tehdy jsem ho bral jako jednoho z těch zpěváků, co prostě zpívají bretonsky a jsou v tom dobří. Jako třeba Erik Marchand, kterého jsem měl trochu víc naposlouchaného z nějakých starých desek s Thierrym Robinem z Městské knihovny. Postupně jsem se nějak dostal ke Kemenerovým nahrávkám s pianistou Didierem Squibanem, to na mě mělo místy trochu moc romantický rozmach. Ale když jsem pak v Bretani narazil na jeho album An Dorn s cellistou Aldem Ripochem, byl jsem úplně uhranutý. Pamatuji si, jak jsem si to album musel pustit asi třikrát nebo čtyřikrát dokola, vůbec se od toho nedalo vstát. Seděl jsem na koleji, sluchátka na uších, venku pršelo a já byl úplně pohlcený.
Na albu pracujete s akustickými nástroji mnoha druhů, často méně známými a také s elektronikou. A slyšíme na něm i spoustu hostů. Navíc připomíná koláž: samply z filmů, dialogy v různých jazycích. Do toho Kemenerův hlas a zpěv v nesrozumitelném dialektu. Máte pro nepřipraveného posluchače nějaké vysvětlení, návod, jak k albu přistoupit? M: Je to taková postmoderní, několikaúrovňová schovávačka. První průvodce je booklet, který ke každé písničce přiřazuje jednu rytinu (které v rekordním čase dodal úžasný Jirka Vydra) a kousek takové veselé básničky. Obojí vychází z původního bretonského textu, ale vztahuje se k tomu, o čem ta která písnička podle nás může být dneska. Na to pak navazují další asociace – jak paralely se současným stavem světa, tak hudební motivy, které nějak souvisí. Ale taky doufáme, že tohle všechno jde hodit za hlavu a poslouchat to prostě jako zajímavou muziku.
Zajímalo by mne, proč zrovna úryvek z filmu Pojďte pane, budeme si hrát? Vzpomínka na mládí? M: To je právě jedna z těch lehce surrealistických asociací. Původní bretonský text je o chlapíkovi, co brečí venku u brány, aby ho paní pustila na dvorek, pak brečí, aby ho pustila na lavici u dveří, pak brečí, aby ho pustila dovnitř do pokoje, a tak dále, až se jí probrečí do postele. Zároveň nás fascinoval kontrast mezi hysterickou rétorikou některých francouzských politiků a klidem a věcností kancléřky Merkelové. A to všechno se nějak smíchalo ve výpověď o tom, že uprchlíci můžou pomoct Evropě k nějakému obrození (tedy renesanci – proto v doprovodu ty gamby a arciloutna), ale že by zase člověk neměl tu pohostinnost zneužívat. Nebo tak si to aspoň vysvětluju já. Interpretací by se určitě našlo víc, a tak to má být. Šimon: A zrovna, když jsme tohle aranžovali, hodně se v médiích řešily události ze Silvestra v Kolíně nad Rýnem – proto Potkali se u Kolína. Daniel: A v kontextu se navíc medvědi ukázali být roztomile věcnými komentátory současné mezinárodní politiky – jak často se to v Čechách někomu podaří?
Jak to máte s překlady textů? Pokud je nenabízíte, což myslím není ke škodě věci, uvažovali jste dopředu s hlasy a jazyky jako s dalšími zvukomalebnými nástroji? M: Pro mě byly texty vždycky klíčem k tomu, jak písničku pojmeme. Což je tím, že jsem asi hlavně překladatel, a pak až možná trochu muzikant. Zároveň nám pak ale přišlo zábavné ten klíč na konci tvorby zahodit a nechat muziku působit jako muziku. Aby se nám povedlo udržet napětí mezi minulostí a současností. Nechtěli jsme takový ten muzejní booklet, kde máte poznámku sběratele o informátorovi, místu a času sběru a překlad textu do tří světových jazyků. Š: Ještě k těm hlasům a jazykům. Bretonština zní trochu jako staré zaříkávadlo a nás nejvíc baví to napětí mezi zvláštní zvukomalbou starého jazyka a současnou hudební aranží – bez ohledu na to, jestli je textu rozumět. I další jazyky – němčina, francouzština, pro cizince zase čeština – jsou u nás hlavně nosičem atmosféry, a ne informace.
Rytmický a žánrově pestrý charakter alba souvisí s vaším zájmem o bal folk? U některých skladeb si nejsem jistý, zda-li s nimi návštěvníkům tanečních party uděláte radost, třeba bluesová Fransez pro ně může být docela oříšek. A jiné se chce spíš poslouchat než na ně tančit – hlavně úvodní hanter dro. M: Třeba hanter dro na tancovačkách hráváme, nikdo si zatím nestěžoval. On je to hodně jednoduchý, meditativní tanec, v hadu tři kroky doleva a jeden zpátky, takže času na poslouchání u toho má člověk dost. Fransez je stará balada, opravdu původně netaneční – vznikla tak trochu mimochodem a původně tam vůbec být neměla. Yann-Fañch to prostě při nahrávání nazpíval, jen tak bez přípravy, z jedné vody načisto, ať si s tím děláme, co chceme. A nakonec je to na tom albu jedna z našich nejmilejších, kluci z hostující skupiny The Weathermakers v tom nechali duši a je to slyšet. Ve Francii jsme to ještě živě nehráli, kdo ví, co by se stalo. Tradice tamního bal musette do sebe nasála pod jménem „slow“ i pomalé blues, tak by je to třeba ani moc nevykolejilo. Dáme vědět, až to ozkoušíme! Š: Je pravda, že s tímhle pořád bojujeme – kde najít hranici mezi taneční a poslechovou hudbou. Snažíme se dělat skladby především taneční, ale aby se daly zároveň i poslouchat. A občas se to povede víc, občas míň. M: A pokud jde o ten zvuk, rytmicky a žánrově pestré to je opravdu díky tomu, že to je z větší části taneční muzika. Šimon původně říkal, že by to chtěl takové elektronicky-minimalistické, aby to zvukově drželo pohromadě. Pak jsme se ale nějak utrhli ze řetězu a nechali se strhnout náladou těch textů. Snad to drží pohromadě i tak.
Album asi nebude patřit „široké hudební veřejnosti“, jde také dost proti proudu běžné elektroscény i té akustické, řekněme folkově-tradiční. Jak se vám daří ho dostat do mediálního prostoru a prodávat? Oslovili jste třeba zahraniční média? M: Zatím máme tradičně největší prodeje na koncertech a tancovačkách. Je to přece jenom docela malá scéna. Naštěstí se nám daří dost jezdit po světě, takže to funguje a deska se od května v podstatě zaplatila. Francouzská a bretonská rádia a televize slíbil obeslat Yann-Fañch, tak uvidíme, co z toho bude.
Ve svých materiálech píšete, že jste se nechali inspirovat elektroswingem a tangem nuevo, tedy elektronickými verzemi původně akustické hudby. Ceilidh vás minulo? Jistě víte, že i do irských a britských tančíren vtrhly elektrobeaty. M: Beaty vtrhly všude, jen co je pravda. Odvážím se ale tipnout, že v Bretani se s elektronikou v lidové muzice experimentovalo asi nejdřív, je to velmi živá, otevřená scéna a nasaje do sebe všechno. Takže my tam vlastně nejsme žádní průkopníci. Jen se vždycky snažíme, aby nám ty beaty pulsovaly tak, aby to v kontextu lidových tanců dávalo smysl.
Pochopil jsem to dobře, že ba.fnu začínali jako bal folková kapela? M: První zárodky ba.fnu vznikly koncem roku 2008, tehdy ještě kromě Šimona s dudákem Pavlem Hlaváčkem a klarinetistou Kubou Soldánem a pod pracovním názvem WTF (World Tunes Fusion). My s Šimonem chtěli od začátku dělat muziku k tanci, kluci postupně zjistili, že je to táhne někam jinam, takže když jsem odjel na rok do Bretaně, ba.fnu opustili. Chvíli jsme pak hráli jako duo, ale teprve s příchodem Dana máme pocit, že jsme tak nějak hudebně kompletní.
Nemůže být bal folk zdůvodnění, jak do sebe nepravděpodobně zaplést tradiční evropské tance a užívat si bezhraničního hudebního prostoru? Nechat lidi svobodně tančit, nakolik jim síly a představivost stačí, a jako hudebník s volným polem působnosti si to užívat? M: Na jednu stranu ano, můžete smíchat kde co. Na druhou stranu to pole působnosti je do jisté míry omezené – pořád musíte držet rytmickou pulzaci těch tanců a jejich taneční formu. Takže přidat si třeba jen tak někam dobu nejde úplně bez varování. Š: Myslím, že v hudbě je dobré držet nějaká pravidla žánru. A pokud je porušovat, tak vědomě. Pro nás jsou ta pravidla daná hlavně tanečním rytmem a strukturou tanců. M: Akorát spousta českých muzikantů má pocit, že je to brzdí v tvůrčím rozletu. Jenže když jim pak dáte noty na cokoliv lidového, stejně to zahrají jako polku. Všechny ty jemné nuance v akcentech prostě nezapíšete, a právě to mě osobně na lidové taneční muzice baví. Že to není pořád dokola, jak se u nás říká, bum-šplecht nebo uca-uca.
Se zahraničními bal folkovými tančírnami máte bohaté zkušenosti. Mně na festivalech v zahraničí, kde jsem fascinovaně pozoroval stovky spontánně tančících lidí ve třicetistupňovém vedru, přišlo, že takové odevzdání se tanci u nás, v zemi se škrobenými tanečními kursy, jen tak neuvidím. Vy můžete srovnávat. Jak jsme tedy na tom? M: Bohužel pořád trochu platí, že Čech si radši bude držet svůj kelímek s pivem a do tance se zapojí jedině, když se opije natolik, aby mu nevadilo, že to třeba nebude dělat úplně dokonale. Dokonce jsme zažili situaci, kdy se k pár skalním tanečníkům, co se snažili rozhýbat trhy jednoho ospalého českého maloměsta, přihrnuli dva slušně vyhlížející lidi středního věku, opřeli se o zábradlí, a na otázku, jestli se jdou taky zapojit, odpověděli: „Ne, my jsme se jen přišli posmívat.“ Česká škola prostě pořád učí, že když něco uděláme špatně, dostaneme ťafku, takže je lepší radši nic nezkoušet, protože kdo nic nedělá, nic nezkazí. U mladší generace je to snad o trochu lepší. Jinak ale česká bal folkové scéna pomalu roste, kromě Prahy už se pravidelně tancuje i v Brně, a snad se jednou těch stovek tanečníků dočkáme.
