Jedinečnost prestižního festivalu Jazz Baltica naznačil na stránkach Harmonie už loňský report z této akce. Dosyta naplněný jazzový víkend v pohádkové lokalitě zámeckého parku uprostřed severoněmeckých lesů přinesl i tento rok mnoho zážitků a střetnutí, které akce podobného druhu nabízejí jen zřídkakdy.
Důkazem výjimečnosti Jazz Baltica je nejen výčet jmen prvotřídních umělců, kteří festival opakovaně navštěvují a na jeho dění participují po celou dobu jeho existence, ale i velké množství návštěvníků přicházejících z rozličných koutů Evropy. Počítačovému odborníkovi Paulovi ze švýcarského Luzernu, s nímž jsem navázal kontakt při čekání na jeden z koncertů, nestál komerční gigant Montreux Jazz Festival v jeho domovině ani za zmínku. Už několik let je se skupinkou přátel ochotný za skutečným jazzem procestovat i polovinu kontinentu. Podobných šílenců najdete na koncertech, ale i ve stanovém městečku více. Umělecký ředitel Rainer Haarmann pojímá „svou“ akci skutečně okázale, i když při srovnání s minulostí jsou i tady náznaky krizového stavu, především v úbytku „stars“, anebo v suplování (Maria Schneider si na evropském turné vypomohla špičkovým německým NDR Bigbandem).
Podtitul aktuálního ročníku (3. – 5. červenec) „Bigband Battle“ naznačil profilaci programu, protože zaměření na konkrétní hudební nástroj (v tomto případě celý orchestr) figuruje v rámci devatenáctileté historie akce od roku 2005. Navzdory krizovým opatřením, jež se podepsaly na dramaturgii, poskytl ročník věnovaný bigbandům půltuctu orchestrů různorodé kvalitativní úrovně.
Očekávanou třešničkou na dortu měla být účast jednoho z nejprestižnějších světových orchestrů The Vanguard Jazz Orchestra , jakož i pozoruhodné bandleaderky, skladatelky a klavíristky Marie Schneider s domácím NDR Bigbandem . Dalším zaoceánským hostem, kterého si ke spolupráci pozval švédský Bohuslän Bigband , byl americký baskytarista Steve Swallow . Příslibem do budoucna zůstalo mladé berlínské seskupení Andromeda Mega Express Orchestra i domácí LandesJugendJazzOrchester Schleswig-Holstein , který na otevřeném prostranství zprostředkovával v čase nedělního oběda hudbu velikána Charlese Minguse.
NEČEKANÉ OBJEVY
Překvapením úvodního večera (pro mnohé i celého festivalu) byl nicméně rakouský Jazz Bigband Graz , překlenující tradici s moderností. Unikátnost ansámblu naznačila úvodní skladba Trancefactor , během níž se k minimalisticky staccatovitému ostinátu dechových sekcí přičlenily elektronické loopy spolu s pulsující rytmickou sekcí. Aktuální projekt sedmnáctičlenného seskupení fungujícího sedm let pod tandemem německého saxofonisty Heinricha von Kalneina s rakouským trumpetistou Horst-Michaelem Schafferem vycházel z jejich poslední desky Electric Poetry & Lo-Fi Cookies (Intuition). Následující skladbu Some Days Ago…In The Future otevřela éterická introdukce thereminu hostující Barbary Buchholz. Tento zvláštní „prasyntetizér“ měl možnost vidět jen málokdo, nemluvě o spojení s jazzovým orchestrem. Členitou kompozici syrovým sólem na elektronickou trubku zaklíňoval autor konceptu Horst-Michael Schaffer, podobně i v dalších kusech poskytoval značný prostor sólistům prozkoumávajícím periferní možnosti svých nástrojů (tenor saxofon Johannese Enderse v Meshell‘s Dreamland , klarinet Roberta Friedla v rozšafné stylizaci Shades Of Tango ).
Reakcí na pulz doby nebyla jen samotná zvukovost, místy evokující specifický „cinematic sound“ a využívaní elektroniky, ale celkový koncept s jasnou modernistickou vizí. Problematickým bodem koncertu byla slévající se zvuková masa v ansámblových výstupech a snad i mírný stupeň fádnosti, jenž na posluchače přicházel během rozsáhlých zvukových ploch.
NEPOVEDENÁ POCTA
V úvodu festivalu ještě před očekávanými orchestry dostal prostor variabilní JazzBaltica Ensemble už tradičně zahajující tento jazzový svátek. Ústředním motivem projektu Treasures – Remembering Esbjörn pod vedením saxofonisty Joakima Mildera byla připomínka tragického odchodu švédského umělce, jenž se na minulých ročnících představil mnohokrát.
Specifické zvukovosti mid-size bandu dominovala trojice saxofonistů (Joakim Milder, Johannes Enders, Niels Lyhne Løkkegaard), přičemž trubky a trombóny měly po jediném zástupci. Rozsáhlá suita Mysterious Ways přinášela fragmenty Svenssonových témat, nekompaktní a rytmicko-melodicky rozdrobený opus způsobil ale spíš hromadné opouštění sálu. Blonďatá Švédka hrající na trombon není každodenním jevem, avšak protěžování Karin Hamar v rámci vícerých festivalových projektů nebylo úplně pochopitelné. Permanentní přítomnost jazzwomen patří k „festivalovému folklóru“, tato ne příliš zajímavá trombonistka se objevila v trojici dalších formací, podobně jako „dvorní“ kontrabasistka festivalu Eva Kruse . Neinvenčnost sólového trombónového výstupu ještě zvýraznil kontrastní nástup Michaela Wollneho , jehož lyrická melodie přirozeně plynula nad ostinátem levé ruky.
Po premiérovém výstupu překvapil americký vibrafonista Joe Locke , který mě osobně loni na Baltice příliš neoslovil. Možnosti sledování „růstu“ umělců patří k devizám festivalu. „Pracujeme více týmově než minule a mí noví spoluhráči jsou pro mě obrovskou výzvou, abych na sobě neustále pracoval,“ řekl mi po koncertě Locke. „Ve formaci Force of Four cítím, jako bych byl vytlačovaný z komfortní zóny, v níž jsem se v posledních letech nacházel. Právě to mě neustále nutí ke změně, snažit se při komponování pracovat s rytmickými pásmy. Proto pro mě současná kapela znamená strašně mnoho!“
Oprávněnost Lockových slov potvrdila prvotřídní rytmika s Kubánci Robertem Rodriguezem, Ricardem Rodriguezem a fantastickým bubeníkem Johnathanem Blakem. Seskupení souznělo s leaderovým fantazijním propojením kapel Sonnyho Rollinse s Yellowjackets. Skupina unikátního vibrafonisty s nesmírným citem pro melodii a zvukovou barevnost od křehké zvonivosti k plnému zvuku a s čitelným každým tónem nabídla svěží akustické funky.
Force of Four nebylo jedinou Lockeho festivalovou participací. Následující večer publikum nadšeně aplaudovalo jeho novátorskému Percussion Discussion s excelujícím stepařem Mauricem Chestnutem . Za tímto prapodivným nápadem stála idea uměleckého šéfa festivalu, podobně jako za komorním programem Don Friedman „The Composer” s barytonsaxofonistou Garrym Smulyanem a smyčcovým kvartetem islandské primariusky Gerđur Gunnarsdóttir aranžovaným Richem Shemariem .
VÝTEČNÉ BIG-BANDY
Umělecký šéf švédského Bohuslän BigBandu , trombonista Nils Landgren přepustil tentokrát post šéfa baskytaristovi Stevu Swallowovi. Ten pro orchestr zaranžoval několik svých slavných kousků, vracejíc se podle vlastních slov do období svého dospívání, kdy obdivoval Counta Basieho. Swallow se Švédy umně zkombinoval basieovské aranžérské postupy s jungle názvuky „odkoukanými“ od Ellingtona. S počátečními Swallow Songs se zhostil výlučně úlohy dirigenta, přičemž ego baskytaristy (u něj méně rozkvetlé než u mnohých kolegů) nechal stranou.
V „souboji“ Swallowa předstihla aranžérka Maria Schneider , pod jejímž vedením se NDR Bigband přetavoval na neskutečně plasticky poddajnou hmotu. Její hudba metafyzicky propojuje protichůdné elementy, avšak ženská křehkost rozžhavená do neslýchaných orchestrálních barev patřila k vrcholům festivalu. I tak vynikající orchestr ještě vzdušněji pulzoval pod rytmických tandemem kontrabasisty Jamese Genuse a bubeníka Garyho Husbanda .
Šlo o přesvědčivější finále, než vystoupení čtyřicet let fungujícího Vanguard Jazz Orchestra . Soubor, v němž je každý z ansámblových hráčů prvotřídním sólistou potlačujícím svou osobitost ve prospěch jednolitého organismu, předvedl mnohotvárná, pro většinu orchestrů zapeklitá aranžmá Thada Jonese a Boba Brookmayera s neuvěřitelnou bezstarostností. Svéráz jednotlivých sekcí se neslévá ani v monolitních riffech hnaných do maxima. V orchestru bylo kupodivu jen několik afroamerických hráčů (vynikající trumpetista Terrel Stafford ), zklamala neúčast avizovaného kontrabasisty Douga Weisse zastoupeného miláčkem salzauského publika Martinem Windem. Velkoformátový jazz prvotřídní kvality s úsporným hostováním jednadevadesátiletého klavírního pionýra Hanka Jonese byl poměrně jednoznačným vyústěním baltického „souboje“.
