Koncerty 25. ročníku Československého jazzového festivalu v Přerově (22. – 25. 10.) přinesly množství hudby, ale jedno – a to závěrečné – vystoupení orchestru Counta Basieho bylo zvláštním, hudbu dokonce přesahujícím zážitkem.
K pochopení musíme připomenout děje minulé. Začátkem 60. let po období dokonalé (nejen) jazzové izolace domácí big bandy, z nich především Bromův a Krautgartnerův, získaly neuvěřitelně rychle mezinárodní renomé včetně umístění v anketách (Down Beat a jiné), pozvání na světové festivaly a hostování s hvězdami světové scény. Pro oba tyto orchestry byl Count Basie nejdůležitější inspirací, a zároveň šlo o hudbu, kterou bylo možno snáze slyšet i v médiích (Basieho zvuk zdomácněl a nebyl tak „na ráně“ jako jiné typy americké hudby) a která zároveň představovala pojítko mezi jazzem a dobovou pop music (Basieho nahrávky se Sinatrou, Charlesem a množstvím jiných zpěváků výrazně poznamenaly českou populární hudbu). Dopad basieovského stylu jenom zvýrazňovaly big bandy v menších městech, které tuto hudbu po léta popularizovaly; z nahrávek transkribovaly původní aranžmá a někdy též přesně přebíraly původní improvizovaná sóla. Bez této tradice nemohl vzniknout basieovský kult tak jak jsme jej znali v Československu (a jaký ve stejné míře neznají v zemích, se kterými jsme sdíleli podobný osud – třeba Polsko nebo Maďarsko).
GHOST BAND
Touto kultovní tradicí (hudby, kterou minulé generace nespecializovaného obecenstva považovaly za synonymum jazzu, svobody a Ameriky) možno vysvětlit adoraci, s jakou diváci v Přerově sledovali produkci „ghost bandu“ (Basie zemřel v roce 1984) a kterou řídil někdejší trombonista původního orchestru Bill Hughes .
První dojem z produkce optimálně splnil očekávání a kapela zněla přesně tak dokonale jako na nahrávkách z období druhé poloviny 50. let. Formule rytmické sekce – pravidelná pulsace na každou taktovou dobu obstarávaná kytarou a kontrabasem, což ve své době revolučně umožnilo bubeníkovi zvyšovat napětí pomocí rozmanitěji členěných přírazů – je dodnes jedinečným synonymem swingu. K tomu přidejme basieovské piano, které spočívá v jednoduchých riffových figurách a v neomylně dávkovaných pauzách, a dostaneme základ fungující jako Basieho trademark. A samozřejmě připočtěme dokonalá aranžmá a jejich interpretaci, v níž se vzácně pojí nedbalá uvolněnost a strojová přesnost, jakož i dynamika pohybující se v kontrastních extrémech (polarita pianissimo – fortissimo).
VÝSTŘIŽKY Z BASIEHO
Jestliže k provedení basieovského modelu nebylo možné pod strhujícím dojmem koncertu nic vytknout, při dodatečném, sentimentem nezatíženém pohledu, je vhodnější volit střízlivější slova.
Repertoár stávajícího Basieho bandu reflektuje jenom výsek z poselství orchestru (tak jak se vyprofiloval po roce 1953) a chyběly v něm právě ty dimenze, které s odstupem pociťujeme za nejcharakterističtější 
(a nejhodnotnější) z Basieho odkazu. Konkrétně: chyběly úpravy a skladby Neala Heftiho (zejména L'il Darlin , jejíž uvedení by mělo být na reminiscenčním koncertu povinností), nejdůležitějšího zakladatele tehdejšího nového Basieho soundu. Z dalších důležitých tvůrců absentoval zejména Quincy Jones , který v době stagnace kapely (koncem 50. let) oživil a aktualizoval repertoár a aranžérský přístup.
To, co v Přerově zaznělo, bylo dílem jediného člověka (i když pro Basieho velice důležitého a charakteristického), a to Franka Fostera . Koncert byl vlastně retrospektivou na téma: podíl Franka Fostera na profilu Basieho. Nechyběla Fosterova nejznámější skladba Shiny Stockings a dále některé další typické opusy jako Down for the Count a Blues Backstage . Ze základního repertoárového rámce vybočovalo nové aranžmá Strayhornovy nesmrtelné písně Chelsea Bridge , jež vzdalo hold orchestru Dukea Ellingtona. Byla to jediná nová (a nebasieovská úprava), kterou napsal člen orchestru, tenorsaxofonista Doug Lawrence , jenž byl zároveň nejvýraznějším sólistou. Obdivuhodná je jeho znalost stylistických modalit swingovo-mainstreamového tenorsaxofonu. V Chelsea Bridge zahrál dokonalé sólo v konvenci Bena Webstera, jindy jeho sóla připomínala bravuru dlouholetého Basieho sólisty Eddieho Lockjaw Davise. Ostatní sólisté nebyli nijak nápadní (a často ani ne nápadití), ale koncept a výkon formace dal zazářit i sólistickému průměru.
Závěr vystoupení patřil u nás málo známé zpěvačce Melbe Joyce (vícenásobně oceněna Tony Awards díky účinkování v brodwayských muzikálech), která kompetentně a opět se skvělým orchestrálním backgroundem uvedla nepříliš obehrané standardy jako například Lover Come Back To Me , What A Little Moonlight Can Do .
DŮSTOJNÉ JUBILEUM
V Přerově kromě Basieho nezůstalo zanedbáno základní poselství, a to sounáležitost české a slovenské scény v nových podmínkách. Jednotlivé ansámbly byly buď „spárovány“ podle žánrů jako například společné vystoupení tradicionalistů (jubilující Academic Jazz Band Přerov a bratislavský R&T Band ), dalším magnetem byla taneční hudba s participací Havelkových Melody Makers a Bratislava Hot Serenaders , jakož i koncert československého Big Bandu Matúše Jakabčice .
Skvělou propagací jazzu byli též další američtí hosté – Také 6 a kapela, která vystoupila v první části závěrečného večera, The Bad Plus se zpěvačkou Wendy Lewis . Díky nosnosti koncepce a nadšení všech, kteří na festivalu participují, Přerov ani po letech neztrácí na dynamičnosti a je pro český a slovenský jazz důležitou konstantou.
