Jak může dopadnout album, jehož první tóny se ve studiu rozezní se začátkem státního převratu? A z dálky se přibližuje islámská armáda vyžadující striktní zákaz hudby? Pro malijského griota Bassekou Kouyateho věru tristní situace. Nevzdal to, album dotočil a turbulentním událostem v Mali vzdoroval nejrockovějším zvukem, jaký kdy od něho byl slyšet. Frustraci, smutek a hněv prokládá historickými eposy, výzvu k jednotě a míru pak zanesl do samotného názvu: Jama ko, velké shromáždění.
Grioti nejsou pouze chodícími západoafrickými knihovnami, strážci kultury, kteří každou dějinnou událost vkládají do písní, a navěky ji tak uchovávají v paměti národa. Kdysi měli také statut smírčích soudců a v dobách válek díky své obrovské autoritě představovali často poslední možnost, jak jim zabránit: na požádání bojujících stran války urovnávali k tomu určenými písněmi.
Zatímco něco takového už ani v Mali nepřipadá v úvahu, na vnímání hudby coby nejzákladnější lidské potřeby se tu nic nezměnilo; s jejím zákazem by země de facto přestala dýchat. „Bez hudby nemůže Mali existovat, vytrhli byste mu tím srdce,“ říká Bassekou a spolu s dalšími čtyřiceti malijskými zpěváky a muzikanty v epické skladbě Mali ko (Peace) navíc zdůraznil: Mali je nedělitelné.
Mali letos dostihly dlouhodobě neřešené problémy na severu země, jejichž romantický symbol – hrozba hudebního ticha – nemohl zakrýt reálný stav věcí: radikální islamizace a ovládnutí důležitého pašeráckého území bohatého na ropu a uran. A v neposlední řadě neskrývané obavy mezinárodního společenství v čele s Francií, že lokální konflikt destabilizuje celou západní Afriku. Pokud chceme porozumět textům Bassekou Kouyateho , je nutné v kostce přiblížit, co se v Mali v poslední době vlastně dělo.
ZÁKAZ HUDBY VE JMÉNU BOHA
Tuarežská povstání už v Mali proběhla několikrát: to loňské lednové ale bylo pouštním nomádům doslova ukradeno, jeho smysl byl islámskými fanatiky znetvořen a zapálil celou zemi. Vojenské uchvácení severu Mali a vyhlášení státu Azawad, o kterém Tuaregové vždy snili, nelze obhájit, provázela je smrt nevinných. Pochopit ano: pramenilo z hladomoru, sucha, neskutečné bídy, beznaděje a dlouhodobých represí malijské armády.
Kraj proslulého kytaristy Ali Farka Tourého , zřídlo světoznámého pouštního blues, kde po staletí vedle sebe v harmonii žili černošské národy, Arabové a Tuaregové, se na jaře propadl do temna. Nastal konec kulturní a náboženské tolerance. Za jakékoliv prohřešky se na základě práva šaría sekaly ruce a nohy, rasisticky vedené soudy vynášely ortely ukamenováním a bičováním za pouhé sledování televize, pití alkoholu a sportování. Ženám bylo nařízeno nošení závojů, neexistovalo, aby se na veřejnosti vodily s muži. Falafisté začali ničit posvátné hrobky nevyčíslitelné historické hodnoty a pálit drahocenné rukopisy.
Nejtvrdší zákaz postihl jakoukoliv nenáboženskou („satanskou“) hudbu včetně mobilního vyzvánění; nesmělo se tančit ani jinak bavit. Neuposlechnutí provázely drakonické tresty ve jménu Boha. Následovalo ničení nástrojů, pálení hudebních archivů rádiových stanic, věznění muzikantů. Rabování, znásilňování žen, vraždění a potupa měly za následek útěk statisíců obyvatel do sousedních zemí a na jih Mali, kde tak značný politický chaos jen dále bobtnal.
Neskutečná krutost, stavící proti sobě jednotlivá etnika a rozhodnutí islamistů přesouvat se postupně od severu do středu země s cílem kompletně ji ovládnout, nakonec po dlouhých jednáních přiměla letos v lednu Francii k vyslání vojenských jednotek, které spolu s malijskou armádou islamistické teroristy z měst Timbuktu, Gao a Kidalu vytlačily. A zprávy odsud potvrzují, že v rukavičkách si zrovna dvakrát nepočínali; především Malijci s touhou po pomstě. Takže krvavé rány zasazené soužití černých Malijců s Araby a Tuaregy se jen tak brzy nezacelí. To, k čemu tu došlo, totiž překročilo všechny historické meze a úmluvy.
Problém severního Mali byl proto zažehnán pouze zčásti a dál nebezpečně doutná. Lépe řečeno, ocitl se ve fázi guerillové války a odchod Francouzů a vojáků Evropské unie ze země se odkládá. Politicky nestabilní, ekonomicky slabé Mali, které dosud tak hrozivý islámsko-separatistický útok nezažilo, totiž nemá dost prostředků a zkušeností se s ním vypořádat, natož s humanitární krizí. Klid v třaskavém regionu má proto od července zajišťovat také OSN.
O DAROVANÉ LOUTNĚ
Ani grioti jako je Bassekou Kouyate nemají nyní víc možností, než podpořit mírové řešení připomínkou historických událostí: skladba Sinaly, duet Kouyateho manželky Amy Sacko s famózním malijským pěvcem Kasse Mady Diabatem , se na novém albu Jama ko vrací do éry říše Bambara, založené v 18. století králem Bitonem Mamary Coulibalym. Když se po jeho smrti ocitla říše v chaosu, protože jeho synové vládnout nedokázali, zmocnil se trůnu svobodný otrok Ngolo Diarra a přivedl ji znovu k prosperitě, než ji později dobyl senegalský džihádista El Hadj Umar Tall a nekompromisně převedl na islám.
Říše Bambara se rozkládala v dnešním malijském regionu Segou, kde se před sedmačtyřiceti lety ve vesnici Garana narodil Bassekou Kouyate. Podle legend tu na břehu řeky Niger přišel jeho prapředek k loutně ngoni. Dojetím ho rozplakala hra starce na dosud neznámý nástroj a ten mu řekl: „Dobře, vidím, že se ti loutna líbí. Já ti ji tedy daruji, ale musíš na ni hrát do konce života.“ Od té doby grioti ze Segou vládnou třístrunné malé loutně bez hmatníku s naprosto fascinujícím zvukem, která se ve Spojených státech později proměnila v banjo. A když Bassekou na pozvání Taj Mahala přijel v roce 1992 do Tennessee, nastala podle Mahala neobvyklá chvíle: „Mohli jste slyšet moskyty, kráčející po místnosti; takové tu bylo ticho, když všichni poprvé v životě slyšeli ngoni.“
Přátelství se slavným americkým bluesmanem upevňuje Bassekou dodnes: v nádherném bluesovém dialogu Poye se na albu Jama ko vracejí do roku 1999, kdy Mahal tehdy ještě neznámého mladíka s loutnou ngoni pozval s hráčem na koru Toumani Diabatem k natáčení alba Kulanjan .
Tím hvězda sidemana začala stoupat, ale na západoafrické instrumentální nebe ji pevně usadil až velký Ali Farka Touré , beroucí Kouyateho za svého syna. I přizváním na své poslední, předsmrtné album Savane sledoval Ali Farka jasný cíl: upozornit svět na výtečného muzikanta, disponujícího podle něj sálající virtuozitou na dosud upozaděný, nepříliš známý nástroj.
„Ali Farka mě měl moc rád. Vždycky si mě k sobě zavolal a já hned přijel. Popíjeli jsme čaj a on mně povídá, Bassekou, na co čekáš? Máš ruce jako černý diamanty, tak proč o nich nikdo neví? Udělej něco pro sebe. Potřebuješ pomoc? Řekni a zařídím to. Stál jsem proti němu a zmohl se jenom na odpověď, jo, neboj Ali, udělám, co si přeješ, ale přitom jsem cítil, že můj čas ještě nenadešel. On měl neuvěřitelně dobré srdce, miloval lidi a po mně chtěl, abych dobře hrál, aby všichni znali Bassekou Kouyateho a ocenili můj talent. Když jsem s ním koncertoval, postavil mě s ngoni dopředu a řekl, tak a teď hraj, Bassekou. Většinou před sebe starší muzikanti nikoho nepustí, natož mladé, ovšem Ali takový nebyl. Neznám nikoho tak slavného, kdo by to udělal. Ano, právě díky Alimu v sobě nosím víru a naději pro své písně. A nebojím se s nimi říkat i nepříjemné věci. Grioti nemohou nic skrývat ani lhát. Jsme svědomím národa,“ řekl Bassekou v roce 2007 na festivalu v německém Rudolstadtu.
Přijel tam se skupinou Ngoni Ba (Velké ngoni) sestavenou (vyjma dvou perkusistů) výhradně ze samých hráčů na loutny. Kdysi tak grioti na šlechtických dvorech vystupovali, je to ale tak dávno, že Kouyateho návrat k prastaré formě byl považován za takřka revoluční revival; nemluvě o nově vynalezené basové ngoni v rukách jeho bratra.
Naprostý úžas z toho, co všechno a v jaké rychlosti dokáže Bassekou na pouhé tři struny zahrát, předčil jeho moderní přístup: ngoni proměnil v elektrickou kytaru, napojil na wah wah pedály a zvuk prohnal efektovými krabičkami příslušejícími rockerům. Bassekou uchopil minulost a vytrácející se úctu k ní projasnil průzračným výkladem z pohledu zasvěceného, nicméně moderního griota, tesajícího obrysy skutečného malijského hudebního dění. Soudobé postupy neužívá k exhibici, vytváří s nimi ohlasovou zprávu o stavu světa.
Na album Jama ko se netrpělivě čekalo. Osud tomu ale chtěl, že do studia Bogolan v malijském Bamako vstoupil Bassekou v ten samý den, kdy islámští vojáci obsadili prezidentský palác a vyhlásili výjimečný stav: „Stříleli do vzduchu hned ve vedlejší ulici. Přepadli také televizní stanici a mluvilo se o rabování. Snažili jsme se pochopit, o co jde, nikdo z nás nic takového nečekal a lidé z venku nám řekli, že začal státní převrat. Za této situace můžeš udělat dvě věci: vzdát natáčení, nebo si prostě říct, pokračujeme dál. A tak jsme pokračovali.“
AFRIKA NENÍ DOGMA
Obě předcházející alba vyšla Kouyatemu u významného německého labelu OutHere Records. Produkovala je britská muzikoložka, novinářka a odbornice na západoafrickou hudbu Lucy Duran . Ta si na experimenty moc nepotrpí, postačila jí valivá ngoni smršť: čitelné upnutí k tradici, i když v kontextu dneška.
Na koncerty „nejlepší malijské rock’n’rollové kapely“ Ngoni Ba , kde si usměvavý Kouyate dával v planoucích sólech ngoni za krk jako Hendrix a s loutnovou hrou přiváděl všechny přítomné do vytržení, ale nešlo zapomenout. Vždyť on je rocker, volali mnozí, iniciačně zasažení pohledem na malý dřevěný nástroj, který by Hendrix ani nemusel polévat benzínem, vysušené dřevo by vzplálo samo.
Zjitřená doba, volající po adekvátním, tvrdším zvuku si tedy vyžádala i změny v produkci: v případě alba Jama ko se jí ujali šéf labelu OutHere Jay Rutledge a zkušený studiový inženýr Howard Bilerman , bývalý člen slavných kanadských Arcade Fire.
Nezatlačili Kouyateho do kouta, vlastně jim patří obdiv za pozorné naslouchání a naložení s ambiciózními písněmi: jak v nich Kouyatemu pomohli přetlumočit nahromaděnou energii a vztek do rezolutního afrofunku, dostupného tím pádem i rockovému publiku. O záměr ale nešlo: ačkoliv je album určeno celému světu, některá poselství primárně míří na Afričany.
Západní posluchači musí zapátrat, pak ale spolu se znalci ocení zařazení pro mandinské grioty zásadního eposu Kele Magni (Válka je špatná). Vztahuje se ke slavnému válečníkovi a šlechtici Kelefa Saane z 18. století, který bez ohledu na to, že od věštců zavčasu věděl, že ho čeká smrt, přišel nezištně na pomoc Demba Sonkovi, vládci království Niumi. Když pro něho vyhrál ztracenou bitvu, nechal Saaneho zabít. Kele Magni vypráví o vznešených ideálech a maximální obětavosti: když je nutné ve válce přežít, člověk nikdy neumře, pokud ale máme pro čest zemřít, má to tak prostě být.
Kouyate nechal oslavný epos strhujícím způsobem zazpívat manželku a symbolicky také Khairu Arby , „slavíka z Timbuktu“. Sestřenice Ali Farka Toureho se stejně jako on narodila ve smíšené rodině: otec Berber, matka Tuarežka. A své první mezinárodní album nazvala Timbuktu Tarab : „Název Tarab znamená Moje země, tím myslím Timbuktu. Zemi černých a bílých Tuaregů, Arabů, národů Songai a Peul.“
Bassekou Kouyate nemá produkční zkušenosti, jako by v něm dlouholeté sidemanství zaselo potřebu nechat se raději vést. Lucy Duran ale mohl naprosto věřit, Howardu Bilermanovi ve studiu Bogolan také. Instinktivně prý vycítil, že zrovna on – i při míchání a dotáčkách v Montrealu – mu pohlídá hranici možného: sebejistý, neměnný souzvuk ngoni s balafonem, perkusemi a jednostrunnými houslemi njarka, vrozený všem v západní Africe, i jeho vykročení ke globální inovaci.
Přirozenosti se přece příčí, aby ve výškách hrané pentatonické ngoni doprovázel ve skladbě Wagadou temperovaný klavír se zvonkohrou. A má význam, aby největší albový úprk Ne Me Fatigue Pas se zdivočelou elektrifikovanou ngoni, v němž se překonává hráč na talking drum Mahamadou Tounkara , podkreslovaly varhany a bicí kanadského rockera Andrewa Barra ? Moderní africká hudba není dogma, takže odpovědět lze jednoduše: ano. A je skvělé, že u toho mohli být i Kouyateho dva synové: čerstvé posily kapely Ngoni Ba.
V nejtěžších dobách pro Mali natočil Bassekou Kouyate promyšlené, rázně reagující a nadčasové album. Nezúčastnil se žádné bitvy, ale to ani Jali Madi Wuleng, griot Kelefa Saaneho, po kterém zůstaly slavné eposy oslavující hrdinství jeho pána. Nám a budoucím generacím dnes Bassekou věnoval Jama ko .
