Se skladatelkou a pianistkou Beatou Hlavenkovou jsme se sešli krátce před vydáním jejího sólového CD Théodóros. Nešlo však o jediný důvod rozhovoru. Nedávná spolupráce s Ivou Bittovou na orchestrálním albu Zvon, příprava nové desky s Lenkou Dusilovou, tvorba písní pro děti a také ohlédnutí za minulým Beatiným autorským albem Joy For Joel z roku 2009 se v našem povídání naprosto přirozeně proplétaly.
Beato, své první sólové CD Joy For Joel jsi natočila s řadou hostů, šlo o pestře zaranžovanou desku. Novinka Théodóros je album pro sólové piano. Jaká cesta k němu vedla? Loni o Vánocích jsme byli na návštěvě u Petra Ostrouchova (majitel Animal Music – pozn. redakce) a jeho ženy a oni mezi řečí zmínili, že se jim líbí komorní desky, například právě klavírní. Já jsem v té době měla za sebou jednak natáčení DVD Baromantiky s Lenkou Dusilovou a také půlroční intenzivní práci na orchestrální desce Ivy Bittové Zvon . Byla jsem z té práce docela unavená, a tak mě napadlo, že by bylo možná zajímavé vrhnout se pro změnu na něco komorního. Hrát sama je samozřejmě těžká disciplína, měla jsem z toho trochu strach. Také jsem věděla, že budu potřebovat vhodný repertoár. Ale řekla jsem o tom nápadu Petru Ostrouchovovi, jeho to nadchlo a já jsem se začala od ledna intenzivně připravovat, což znamená skládat a vymýšlet koncept celé desky. Nahrávat jsem původně chtěla v dubnu, ale zdálo se mi, že skladby ještě nejsou dostatečně nosné na celou, zhruba čtyřicetiminutovou nahrávku. Až v červnu jsem konečně cítila, že jsem připravená.
Měla jsi už předtím jako interpretka nějaké zkušenosti se sólovým pianem? Studovala jsem na Janáčkově konzervatoři v Ostravě klasickou skladbu a k tomu jsem měla povinný klavír, ve větším rozsahu než jiní instrumentalisté. Hrála jsem pod vedením paní profesorky Římanové hrozně ráda, ale stresovalo mě předvádět klasiku naživo. Necítila jsem totiž svobodu improvizace, když jsem nesměla zahrát ani notu špatně. Už v té době mě hodně zajímal jazz a jiná muzika, a když dnes hraju s různými kapelami, mívám jen takovou tu nestresující, pozitivní trému. Se sólovým hraním jsem měla taky ve svých začátcích jednu špatnou zkušenost, na kterou nerada vzpomínám. V době, když jsem se přestěhovala do Prahy a studovala na „Ježkárně“, jsem se živila hraním v různých barech a hotelech. A protože jsem hrála hodně jazzových skladeb, několikrát se mi stalo, že mě vyhodili a já jsem se musela přít o svůj prostor. Říkala jsem si, že kdyby to mělo pokračovat takhle, raději to zabalím a budu se rekvalifikovat.
Nakonec se ti naštěstí povedlo u jazzu zůstat… Já jsem se nikdy úplně nepovažovala za jazzovou pianistku. Správný jazzman by měl umět „drhnout“ všechny standardy. Když jsem studovala v Americe, standardy jsem samozřejmě také hrála, ale není to to, co mě nejvíc naplňuje. Vždycky jsem se potřebovala vymezit, i ten standard nějak přearanžovat, přetvořit. Vždycky jsem dělala svoji muziku a v poslední době jsem se z jazzové pianistky posunula směrem k vlastnímu zvuku, který charakterizují i projekty jako Eternal Seekers, spolupráce s Ivou Bittovou nebo Baromantika s Lenkou Dusilovou.
I tvá nová sólová deska je tedy méně jazzová než ta první…? Myslím, že je méně jazzová. Můj první nápad byl udělat desku klidnou, až meditativní. Ale to je, jak jsem si všimla, proti mé přirozenosti, protože mě mnohem víc napadaly skladby rychlejší a energické. Každá z mých dvou desek ale vznikala za jiných okolností. V době, kdy jsem skládala pro Joy For Joel , jsem založila své trio. Zároveň jsem věděla, že na albu chci Ingrid Jensen a Riche Perryho, odjela jsem do Ameriky, bylo to pár let po mém intenzivním jazzovém studiu. Prostředí i okolnosti mě přirozeně přiváděly ke kompozici více ovlivněné moderním jazzem. A ty skladby hraju doteď a ráda. Ale okolnosti, které po pár letech vedly k desce Théodóros , byly jiné. Začínám teď hodně oceňovat umění napsat jednoduchou píseň, což jsem tenkrát ještě nevnímala. Jsou to dva protipóly, ze kterých čerpám. Snažím se vstřebávat obě tyto cesty.
Théodóros je koncepční deska. Jmenuje se podle tvého druhého syna Theodora Eliho, obsahuje dvanáct skladeb, pojmenovaných řecky podle dvanácti měsíců. Jak ten koncept vznikl? Moje první deska se jmenuje Joy For Joel podle mého prvního syna Mathiase Joela. Po narození Theodora jsem v hlavě nosila nápad, že se mé druhé album bude nějakým způsobem – nepřímo – vztahovat k němu. Řecké jméno Théodóros znamená „Boží dar“, stejně jako Mathias v hebrejštině. Když jsem začala skládat, uvědomila jsem si, že Božím darem je pro mne život. Ten se skládá z let, z měsíců, z dnů. Bylo tedy naprosto přirozené, že album bude mít podobu roku.
Když jsi tedy měla vymyšlený tento koncept, psala jsi programově hudbu k jednotlivým měsícům, nebo jsi skladby přiřazovala zpětně? Do velké míry jsem na to opravdu myslela dopředu. Přemýšlela jsem nad tím, jak na mě ten který měsíc emočně působí, a podle toho jsem tvořila muziku. Mnohde to bylo jasné od začátku, ale někde jsme jednotlivé části přehazovali tak, aby ten sled dvanácti měsíců působil jako jedna celistvá skladba, aby album mělo jednotný zvuk. Můj muž Patrick Karpentski, který desku produkoval, slyšel všechny nápady hned od přípravné fáze a měl spoustu dobrých připomínek a nápadů. Nejen k formám, ale i k náladám měsíců apod. Celá ta práce trvalo dlouho, ale s výsledkem jsem spokojena.
První album jsi natáčela v New Jersey, tentokrát jsi ale zůstala doma. Kde přesně? Hledala jsem hezký prostor s klavírem a nakonec jsem desku natočila na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Album jsem nahrála v červenci za dva dny s Radkem Roubalem a v srpnu a v září jsme je pak dokončovali s Patrickem a s Milanem Cimfem ve studiu Sono. Master jsme poslali do Londýna Tonymu Cousinsovi, který spolupracoval už na albu Zvon Ivy Bittové. Je to nestor, člověk s citlivýma ušima, který spolupracoval s Peterem Gabrielem a mnoha dalšími.
Masterovat desku Ivy Bittové s obrovským orchestrem a desku pro sólové piano je asi rozdíl. Jak moc je pro tebe důležitý zvuk nahrávky? Hodně. Je to pro mne zásadní věc. I proto jsem hledala klavír, který by zněl dobře, a proto jsme také strávili hodně času při dokončování alba. Jsou určité žánry, pro které je zvuk nejdůležitějším kritériem, zásadnějším než harmonie či nějaká formální pestrost. Ale i u jazzových desek vnímám zvuk jako velmi důležitý. Joy For Joel jsme například měli natočené také za dva dny, ale pět dnů jsme potom editovali a míchali, aby zněl výsledek podle mých představ.
Co s Théodórem po vydání? Odhodláš se sama koncertovat, nebo jde jen o studiovou záležitost, která se vydáním alba uzavírá? Určitě to nebude uzavřená záležitost. Mám několik nápadů, jak by se ta deska dala realizovat naživo. Jedna z možností je, že bych hrála sama, ale většina těch písní je vícevrstevných. Jednotlivé vrstvy se různě překrývají a mění, nedá se to zahrát třeba s jednoduchým looperem. Mohla bych to sice hrát ještě s jedním pianistou, ale možná ani potom bychom se nevyhnuli nějakým „krabičkám“. U Baromantiky to například bylo tak, že jsme nejprve udělali aranže a až posléze jsme řešili, jak ty skladby budeme předvádět živě. I tady jsem se rozhodla, že album nejprve vydám, tím uzavřu jednu kapitolu, a teprve potom budu přemýšlet dál.
Říkala jsi, že na skladbách pro nové album jsi pracovala od ledna. Čemu ses jako autorka věnovala mezi oběma deskami? Mezitím jsem psala pro Eternal Seekers a pro Baromantiku, většinou jako spoluautorka. Teď mi už tři roky leží v hlavě projekt dětských písní, který začínám konečně realizovat. Píšu písně na texty Václava Kvapila. Bude to příběh tzv. Pišlíků se zakomponovanou muzikou a písněmi (trio s harfou a samozřejmě zpěvem). Kromě toho připravujeme s Baromantikou novou desku, která by měla vyjít v příštím roce. Potkávají se tam různé světy čtyř autorů, mne třeba momentálně oslovila slovenská poezie, kterou zhudebňuji.
Je pro tebe velký rozdíl, když píšeš instrumentální skladbu a když píseň s textem, případně píseň na už hotový text? Ten rozdíl asi není moc velký. V instrumentální skladbě si samozřejmě můžu dovolit kompozičně víc než u písničky. Ale ani tvorbu pro děti nedělám cíleně jednoduše. Jednak hloupé muziky pro děti je bohužel víc než dost a navíc nemůžu jít sama proti sobě. Každý text má určitý rytmus, určitou poetiku, kterou by muzika měla odrážet. Pokud pracuji s inspirativním textem, jde to mnohem rychleji, baví mě to.
Pro album Ivy Bittové Zvon jsi aranžovala písně, které většinou už dříve vyšly v jiných verzích. Čím pro tebe tato zkušenost byla zajímavá? Málokdy se člověku stane, že může něco napsat pro velký orchestr a ono se to pak opravdu nahraje. Jsem vděčná Petru Ostrouchovovi, že mi před pár lety zavolal a přizval mě ke spolupráci na tomto projektu. Byla mimochodem dobrá zkušenost vidět právě Petra při práci. Já sama jsem mohla využít něco z toho, co jsem se naučila při studiu skladby. Hodně mě zajímá aranžování, reharmonizace. Bavilo mě vymýšlet, jaký nástroj a jak využít, aby se například intimita skladby Paraskeva n eztratila. Při úpravě skladby V černém o d Dunaje jsem v duchu myslela na svou oblíbenou desku Joni Mitchell a představovala jsem si podobný zvuk.
Kterou z mnoha tváří tvorby Ivy Bittové máš nejraději? Za zcela zásadní považuji desku Bílé inferno s Vladimírem Václavkem. Všechna její alba však neznám a do té doby, než jsem s ní začala spolupracovat, jsem Ivinu muziku moc nesledovala. Ale hodně se mi líbí nový projekt, který mi Iva pouštěla, trio Eviyan s Evanem Ziporynem na klarinet a s Gyanem Rileym na kytaru.
Mluvila jsi o připravovaném novém albu Baromantiky. S Lenkou Dusilovou ses však sešla už v roce 2008 v projektu Eternal Seekers. Funguje dnes vedle sebe obojí, nebo Eternal Seekers vplynuli do Baromantiky? Eternal Seekers byl společný projekt, všichni (Lenka Dusilová, Beata Hlavenková a členové Clarinet Factory – pozn. aut.) jsme se podíleli na písních a aranžích. Baromantika vznikla původně jako sólová deska Lenky Dusilové. Lenka sama za sebe měla předtím desku Mezi světy a chtěla vydat další. Přizvala mě k tomu a řešili jsme, kam to jet nahrát. Domluvili jsme se na spolupráci se dvěma skvělými aranžéry a producenty Patrickem Karpentským a Viliamem Bérešem, kteří například stojí za hudbou elektropopových Toxique, ale mají jazzový background a zkušenosti. Ale v zásadě se na desce objevily Lenčiny věci. Až teď jsme se domluvili, že další deska bude opravdu kapelová, tedy Baromantika jako projekt. Vyzkoušeli jsme si to už jako spoluautoři u čtyřicetiminutového bloku k výročí Art Radia v lednu. Zde tedy vidím spojitost s Eternal Seekers. Ty jsme mimochodem chtěli obnovit, ale v naší malé zemi není možné uživit dva projekty, které prodává jeden zpěvák. Eternal Seekers tedy bohužel spí.
A jak se daří tvému triu? S Martinem Novákem a Rasťo Uhríkem stále sem tam hraji, ale především na festivalech nebo někdy v pražském Jazz Docku. Často se k nám také jako stálý host přidává Marcel Bárta. Párkrát jsem si také zahrála s Justinem Lavashem, se kterým se znám z Baromantiky a jehož muzika mě taky hodně baví.
