„Systém výuky na Berklee klade důraz na praktickou aplikaci veškeré probírané látky, její důkladné procvičení a hmatatelné výsledky. Snaží se co nejlépe nasimulovat skutečný hudební svět. Je také velmi systematický, jde srozumitelně přímo k jádru věci a každému dokáže, že i on umí být velmi kreativní a produktivní. Všichni studenti musí komponovat, stejně jako organizovat různá nahrávání nebo umět vytvořit alespoň základní demo či notový zápis své skladby na počítači.“ Těmito slovy popisuje výuku na Berklee College of Music v americkém Bostonu skladatel a pianista Jan Mazura, jeden z českých hudebníků, kteří touto prestižní školou prošli.
Mazura byl studentem Berklee v letech 2012–2014, ale české kontakty s nejslavnější (nejen) jazzovou školou začaly mnohem dříve. V době hluboké normalizace se podařilo do Bostonu vycestovat Emilu Viklickému a Martinu Kratochvílovi, krátce před pádem komunistického režimu na Berklee studoval Jaromír Honzák. A dobu kolem přelomu století na škole trávil kytarista David Dorůžka. Ten vzpomíná: „Moje hlavní očekávání, když jsem se hlásil na Berklee, byla možnost studovat jazzovou hudbu v zemi, kde se zrodila, a učit se jí od amerických muzikantů. To se naplnilo naprosto. Samozřejmě že v průběhu studia a mého pobytu v USA se tato očekávání měnila, nicméně celkově jsem byl tehdy rozhodně velmi spokojen.“
V akademickém roce 2013–2014 na Berklee pobývalo více než 4400 studentů, z toho 29 % žen a 30 % cizinců (mezi nimi převažovali Korejci, Japonci, Kanaďané, Mexičané a Číňané). David Dorůžka odhaduje, že z 3500 studentů, kteří na Berklee studovali spolu s ním v letech 1999–2002, bylo asi 1200 kytaristů (včetně těch, kteří si zvolili kytaru jako vedlejší obor). „Ovšem z toho jich bylo jen asi šest, které měl člověk chuť poslouchat. Byli to například Lionel Loueke nebo Lage Lund, se kterými jsem společně studoval,“ tvrdí a dodává: „Nezřídka se také stávalo, že někteří studenti hráli daleko lépe než někteří profesoři. Takže bylo třeba pečlivě si vybírat, na jaké předměty a ke komu se člověk zapíše.“
Ve zcela jiné situaci se na Berklee ocitl saxofonista Petr Kroutil, který si fungování školy vyzkoušel nejprve na týdenním workshopu v Německu. Na závěr tohoto soustředění se konaly přijímací zkoušky, a protože Kroutil hraje vedle saxofonu také na klarinet, získal vysoké stipendium. „Jazzových saxofonistů jsou na světě mraky, ale klarinetistů je strašně málo,“ prozrazuje lakonicky jeden z důvodů svého úspěchu. Svůj studentský život na prestižní škole v roce 2003 Petr Kroutil popisuje jako pobyt „v nějakém ášramu nebo klášteře“. Líčí: „Nikoho jsem tam neznal, byl jsem v Americe úplně sám. Čas jsem trávil v takové telefonní budce v podzemí, kde se pořád cvičí. Nebo jsem dělal úkoly, případně chodil po nahrávacích studiích.“ V letech 2011–2014 byl studentem Berklee slovenský ekonom a kytarista Michal Šinka, který o žádné samotě nemluví. Půl roku před započetím studia vytvořil s budoucími spolužáky skupinu na Facebooku a těsně před začátkem prvního semestru se měl možnost v rámci tzv. orientation week seznámit se spoustou mladých hudebníků z celého světa. „S některými jsem v kontaktu dodnes a stále s nimi spolupracuji,“ říká.
Jak uspět v Bostonu
S Michalem Šinkou se v Bostonu potkala jeho krajanka, zpěvačka Ester Wiesnerová, která na Berklee momentálně studuje jazzovou kompozici a zpěv. Její vyprávění je dokladem toho, že mezi studenty panuje spolupráce: „V USA jsem nikdy předtím nebyla, a když jsem se tam měla jako čerstvá maturantka o sebe postarat, nebylo to jednoduché. Michal mi tehdy dal hodně praktických tipů, pomohl mi i sestavit první rozvrh a vybrat nejlepší učitele a předměty. Pomohl mi i skladatel a klavírista Pavol Bodnár, který mi zapůjčil skripta, a proto jsem ovládala jejich terminologii, už když jsem do školy nastoupila. A vzácné rady mi poskytla i skladatelka a vibrafonistka Ľudmila Štefániková.“ V listopadu 2014 uspořádala Ester Wiesnerová v Berklee svůj první sólový recitál, během nějž představila mimo jiné slovenskou tradiční hudbu v jazzových aranžích. „Ráda své spolužáky seznamuji s naší, pro ně velmi exotickou kulturou, hudbou a jazykem,“ podotýká s tím, že podle spolužáků „slovenské lidové modální melodie a zpěvný jazyk skvěle fungovaly v kombinaci s jazzovými harmoniemi a s rytmy z různých koutů světa“.
Na Berklee se vedle hry na jednotlivé nástroje, zpěvu či kompozice studuje také psaní hudby k reklamám, komponování filmové hudby, hudební management, hudební terapie, zvuková technika a další obory. Konkrétně obor hudební byznys a management v letech 2002–2005 v Bostonu studovala česká zpěvačka a pianistka Hana Robinson. „Tento obor jsem si zvolila čistě pragmaticky,“ prozrazuje, „dobře jsem si také uvědomovala, že prosadit se jako umělec bude nesmírně těžké, takže jsem chtěla mít tak trochu otevřená zadní vrátka. Chtěla jsem se také dozvědět co nejvíce o autorském právu a o hudebním managementu. Nikdy jsem ale neměla ambice stát se manažerem nějakého umělce či skupiny.“ Přínos studia Hana Robinson hodnotí slovy: „Studium na Berklee mi dalo velice moc, základ veškerému mému hudebnímu snažení. Poznala jsem nové, jazzové harmonie, zdokonalila hru na piano, na hodinách zpěvu se dozvěděla, jak správně dýchat a zpívat anglicky, nakoukla jsem do filmové hudby, naučila se pracovat s různými hudebními softwary, dozvěděla se o autorském právu, zkrátka vše, co je potřeba k tomu, aby muzikant měl alespoň malou šanci uspět.“ Na otázku, jaké typy lidí studují v Bostonu právě hudební management, Hana Robinson odpovídá: „Někteří spolužáci z tohoto oboru byli skvělí instrumentalisté či zpěváci, jiní zase třeba nadaní skladatelé. Jeden, se kterým se stále přátelím, žije v Miami a svému oboru ani aktivnímu hraní se nikdy nevěnoval, nevěnuje a pochybuju, že se věnovat bude. Další z mých známých byl naopak vynikající kytarista, Američan, který se po škole hledal a našel se až u nás v Praze, kde vyučuje angličtinu.“
Spektrum oborů
Michal Šinka v Bostonu vedle hry na kytaru studoval obor contemporary writing & production, zaměřený na komponování a produkování komerční hudby, který prý zcela změnil jeho hudební orientaci směrem ke komerční produkci. David Dorůžka naopak vnímal jako negativum, že „Berklee je tak trochu továrna na hudbu a na hudebníky. Často tam najdete třeba školní publikace s názvy jako Jak vydělat peníze hudbou a vůbec všelijaké rady, jak produkovat komerční hudbu. Musím říct, že to mi příliš nevyhovovalo, odpovídá to spíš té negativní stránce amerického myšlení. Ale na Berklee bylo naštěstí možné se před těmito věcmi schovat a být v kontaktu hlavně s lidmi, kteří ten komerční přístup vůbec nepropagovali.“
Jan Mazura vedle svého hlavního oboru, jazzové kompozice, studoval jako vedlejší specializaci teorii jazzu. Vysvětluje: „Tento vedlejší obor umožňuje důkladné seznámení s pokročilými harmonicko-melodickými koncepty. Zahrnuje analýzu komplikovaných standardů, sofistikovaných technik reharmonizace, hlubší studium modálních principů, ale i nejrůznějších jazzově-kontrapunktických, polytonálních a atonálních přístupů jak k analýze, tak kompozici (navzdory teorii v názvu). Důraz je kladen primárně na jazz, ale jeden semestr jsem se takto zabýval i muzikou Brazílie, jiný zase Afriky nebo Středního východu. Tato specializace logicky korespondovala s mým hlavním oborem. Skrze praktickou aplikaci všech těchto konceptů jsem rozšířil svou zásobu vyjadřovacích prostředků a naučil se úspěšněji přenášet hudební představy a nápady do konkrétní podoby.“
To pozitivní, co škola umožňuje, si aktuálně vychutnává Ester Wiesnerová: „Stále mě překvapuje, jaké možnosti Berklee studentům nabízí – kromě možností koncertovat je to například šance pracovat přímo ve škole, možnost reprezentovat Berklee v zahraničí apod. Studenti mají k dispozici obrovskou knihovnu plnou not a nahrávek, individuální konzultace s profesory dvakrát týdně, profesionální studia…“ Dosavadní dopad školy na její vnímání hudby hodnotí slovy: „Berklee mi pomohla ujasnit, jaké jsou mé priority. Mým cílem je, abych se kvalitní hudbou mohla dotknout lidí. Chci, aby se zamysleli nad tím, kým jsou a jakým směrem kráčejí, ale ráda bych také jednoduše do jejich života přenesla prostřednictvím svých písní pokoj a radost.“ A dodává: „Na výběr mám neuvěřitelné množství předmětů – například indické hudební styly a techniky v jazzové kompozici, kompozice hudby k videohrám, muzikoterapie apod.“
Ke studentskému životu pochopitelně patří i účinkování v různých souborech. Petr Kroutil vzpomíná na to, jak po něm coby klarinetistovi byla stále poptávka. David Dorůžka líčí: „Ve školních kapelách jsem působil stále. V roce 2000 nás například Berklee vyslala, abychom vystoupili na Monterey Jazz Festivalu v kvartetu s Patrickem Corneliusem, Peterem Slavovem a Kendrickem Scottem. Taky jsem hrál ve dvou skvělých školních big bandech pod vedením Grega Hopkinse a Phila Wilsona. S nimi jsme také podnikli pár výjezdů po USA. Účinkoval jsem i mimo školu v Bostonu v několika kapelách. Kromě toho jsem hrál občas po barech, na svatbách a různých soukromých akcích; tím se většina hudebníků v Bostonu živila.“
Kontakty a zase kontakty
Berklee mezitím expandovala i institucionálně mimo Boston. Od roku 2012 funguje univerzitní kampus ve španělské Valencii, kde studoval dva ze svých celkových sedmi semestrů Jan Mazura. Od ukončení studia také ve Valencii žije a pracuje. „V současné době zde dokončuji svá symfonická aranžmá pro muzikál jednoho Libanonce, ke kterému vznikne nahrávka v Los Angeles, New Yorku a Bostonu. V posledně jmenovaném městě pak také bude mít premiéru. Plánuje se album a možná i turné. Nemohu se dočkat, jak se to celé vyvine. Nepřestávám žasnout nad tím, jak globálně dnes mohou muzikanti působit,“ uzavírá.
Na otázku, zda po téměř patnácti letech zůstává v kontaktu se svými spolužáky z Bostonu, odpovídá David Dorůžka: „Čas od času se vídám s Lionelem Louekem, v zimě jsme si spolu po velmi dlouhé době opět krátce zahráli. Dříve jsem občas hrával s výborným španělským pianistou Albertem Sanzem, kterého znám také z Berklee. A pak je řada dalších hudebníků, se kterými jsem se během let v Bostonu přátelil a hodně hrál: Massimo Biolcati, Kendrick Scott, Ferenc Nemeth, Walter Smith III, Patrick Cornelius. Většinu z nich jsem neviděl už delší čas, ale snad se někdy opět potkáme.“
Podobně Hana Robinson tvrdí, že udržování kontaktů je „samo o sobě nedílnou součástí amerického školství, které je na tom vlastně trochu postavené. Tedy na kontaktech, které za studií vytváříte, a poté v profesním životě na ně můžete navázat. Takovým skvělým kontaktem a obrovskou oporou mi je a vždy byl můj spolužák saxofonista Petr Kroutil.“ I Jan Mazura zůstává v kontaktu s některými dalšími studenty: „Hlavně však s těmi z Evropy. Američané jsou na můj vkus příliš odtažití a naše vztahy se mi až na výjimky nikdy nezdály dostatečně hluboké.“
