Bill Frisell – elektrická, akustická kytara, smyčky, Kenny Wollesen – bicí, perkuse, Viktor Krauss – basa (CD 1), Tony Scherr – basa, akustická kytara (CD 2). 2 CD Nonesuch/Warner Classics. Nahráno live – Yoshi's, Oakland, CA, 8 – 11. 5. 2004 (CD 1), Village Vanguard, New York, 9. – 12. 12. 2003 (CD 2). Vydáno 2005. TT: 123:04.
Toto dvojité CD zní jako hudba k dokumentárnímu seriálu o putování po širých pláních Ameriky na Discovery Channel. Myslel jsem si, že se jedinečný kytarista Frisell probral ze své sedativní zádumčivosti, když loni vydal, patrně v rozdováděné náladě, album Unspeakable . To ocenili nejen posluchači se smyslem pro temperament, ale i slovutná Americká hudební akademie a Frisella Grammy neobešlo. Toto slibné směrování jenom potvrdil příjemným písničkovým albem, nahraným se zpěvačkou a houslistkou Petrou Haden, dcerou legendárního kontrabasisty Charlieho Hadena. Proto jsem se těšil, jakéže to překvapení se skrývá v elegantním coveru nového dvojdisku. Po několika minutách jsem dostal neblahé tušení, že je to opět session při příležitosti výročního setkání klubu náměsíčníků. To se i potvrdilo.
Pokud od jazzu neočekáváte žádnou, zdůrazňuji, žádnou energii či živočišnost a vyhledáváte jakési esoterické plynutí a převalování tónové materie sem a tam, je možné, že se vám deska bude velice líbit. Podle mého je však napětí a vystavěná struktura součástí hudby, kterou nazýváme jazzem. A o jazz evidentně jde, protože Frisell hraje kromě vlastních věcí i jazzové standardy.
Na East/West jistý život, alespoň v náznaku, najdeme pouze v první skladbě – známém hitu, interpretovaném jazzmeny, soulmeny, popíky i rockery, I Heard Through The Grapevine . A pak to sekne.
Frisell hraje v triu. Bubeníkem obou snímků je Kenny Wollesen , na prvním disku (v duchu west coast) hraje na basu Viktor Krauss , na druhém (eastcoastovém) Tony Scherr.
Je neuvěřitelné, že i při opakovaném poslechu nemůžu najít moment, kdy to sevře bránici a pošimrá mozek nějakým velice příjemným hormonem štěstí. Hudba, sice noblesní a vskutku „moudrá“ se vznáší jako nehybný balon v tlakové níži. Frisell hraje, či spíše preluduje na elektrické a akustické kytary a předvádí i své zajímavé zvuky a smyčky z loopovací mašiny, rytmika má poctivý timing a velice se snaží, aby šlapala mírně „pozadu“. Výsledek zní ovšem dost autisticky.
Možná mám příliš málo úcty k autoritám, ale skutečně nevím, co si mám myslet o skladbě, věnované mistru kontrabasu Ronu Carterovi , kde hraje basa jenom jakousi podružnou zvukomalebnou roli a nic nenaznačuje, že Carter byl protagonistou be- bopu, hudby, která je skutečnou endorfinovou šlehou.
A tak je to se všemi písněmi, skladbami či kompozicemi; takových alb by patrně hráči tohoto formátu mohli nasekat nejmíň deset za rok (včetně dvouměsíčních prázdnin). Chvílemi jsem přemýšlel, jestli si z nás Frisell nestřílí – ale na to má tato hudba nulový smysl pro humor. Takže tento text zakončím poněkud alibistickým konstatováním, že zjevně nejsem cílová skupina pro toto album. Mám Frisella moc rád a byl bych potěšen, kdybych byl výjimkou.
Vydavatel: Nonesuch/Warner Classics
Stopáž: 123:04
Body: 2 z 6
