Bill Frisell – kytary, loops, Ron Miles – kornet, Greg Tardy – tenorsaxofon, klarinet, Jenny Scheinman – housle, Eyvind Kang – viola, Hanks Roberts – cello, Tony Scherr – kontrabas, Kenny Wollesen – bicí. Vydáno 2008. TT: 53:35, 37:06. 2 CD Nonesuch 7559 – 79943-2 (distribuce Warner Music).
Bill Frisell natočil dvojalbum vycházející z toho nejlepšího ze svého vývoje od skvělých alb Have A Little Faith (1993) a Quartet (1996). Potvrdil tak vlastní originalitu tkvící v rázovitém pojímání amerických hudebních kořenů. Ty sice nejsou historicky hlubinné jako na „starých“ světadílech, ale jako amalgám pestrých vlivů různorodých hudebních lokalit Evropy se staly zpětně inspirací všem žánrům od klasické hudby po jazz, Frisellovi obzvláště silně.
Samozřejmě, někdo mu může vyčítat postmoderní formální dekorativnost, v níž zvukový dojem vytěsňuje místo improvizačnímu rozletu – jedné z velkých vymožeností jazzové hudby. To však pro novou nahrávku není vhodný názorový úhel. Posluchačsky je třeba ji brát jako svitu – ostatně Frisell jednotlivé disky pojmenovává Part One a Part Two . Části svity mají převažující délky kolem dvou až čtyř minut. Aranžmá je krystalicky průzračné, nástroje se doplňují jakoby je ovládal všechny jeden muzikant – v dané struktuře o to více zazáří sóla, například krátké houslové Jenny Scheinmanové (Struggle ). Irskou hospodou voní její půlminutové minimalistické hříčky A Momentary Suspension of Doupt a Another Momentary Suspension of Doupt . Silnou emotivnost Partu One zesiluje také výběr tří převzatých skladeb.
Výrazné je Frisellovo a Scheinmanové podání písně Baba Drame malijského kytaristy Boubacara Traore, afrického „Chucka Berryho“ a krále twistu šedesátých let. Silně autenticky v dobovém slova smyslu zní A Change is Gonna Come , velký hit Sama Cooka, v šedesátých letech představitele vstupu soulu na trůn pop music – zde nám předestře spirituálně prožité sólo vynikající jazzový tenorsaxofonista GregTardy a užijeme si plnokrevnou improvizaci. A do třetice: Thelonious Monk swingově rozkluše celou Frisellovu partu v čele s Scheinmanovou svou Jackie-ing . Melancholie skladeb na Part One, postupně narůstající, vyrůstá z touhy po časech byť těžších pro více osudů, ale o to přehlednějších lidskou zkušeností; totéž platí pro obory umělecké. Černobílé fotografie v bookletu, jedna s prázdnou maloměstskou ulicí, druhá s vesnickou nezpevněnou cestou mezi domky, k Frisellově hudbě atmosférou pasují dokonale.
Part Two otvírá tísnivý motiv skladby Monroe , zvuk se mění v temnější, mnohdy se stává dravější, inspiračně jsou témata záhadnější, což podporuje často i jejich záměrná „načrtnutost“, uzavřenost v miniaturách do dvou minut, bez očekávaného rozvinutí. Ve Faces se téma doslova zasekne jako přeskakující drážka gramofonu. Tato stylizace se významně podílí na průběžném napětí a zvědavosti při poslechu. Jediná převzatá věc druhého partu, Lee Konitzovo Sub-Conscious Lee , je bytelnou poctou současnému be bopu dle Motianova pojetí. Třídílná Monroe je počátkem, středem i závěrem. Frisell přichází s vlastní „alternativou“ své hudby a právě kvůli Part Two si album zaslouží nejvyšší ohodnocení.
Body: 5 z 6
