Bill Frisell / kytara, Thomas Morgan / kontrabas, Rudy Royston / bicí nástroje, Michael Gibbs / orchestrální aranžmá, Brussels Philharmonic řídí Alexander Hanson, Umbria Jazz Orchestra řídí Manuele Morbidini. Nahráno: 23. 9. 2022 v De Bijloke, Ghent, Belgie; 24. 9. 2022 v Flagey, Brusel, Belgie; 30. 12. 2021 až 1. 1. 2022 v Teatro Mancinelli, Orvieto, Itálie. Vydáno: TT: 46:29 + 40:21. 2CD Blue Note 5883733.
Bill Frisell patří k virtuosům, kteří se cítí jako ryba ve vodě v sólových recitálech, v jakémkoliv komorním obsazení i s těmi nejmohutnějšími tělesy. Jeho hra přitom vždy působí nezaměnitelně. Při vší zvukové svébytnosti a výraznosti nicméně Frisell zůstává svým způsobem decentní. Zaujme a udrží pozornost, aniž by „tlačil na pilu“. Platí to i pro živě natočené dvojalbum, zachycující spolupráci Frisellova tria se dvěma zcela odlišnými orchestry.
Repertoár prvního disku vznikl na objednávku Bruselské filharmonie v rámci cyklu Jazz Meets Symphonic. Patří k těm vzácným crossoverům, kdy role jazzového komba a orchestru působí soudržně. Jazzové a klasické pojetí rytmu a frázování se netluče. Aranžmá Michaela Gibbse se přitom neomezuje na background. Nejde o typický model „jazzová hvězda se smyčci“. Bohatá, nápaditá orchestrace hraje rovnocennou roli. Přitom Frisell ani se šedesátičlenným tělesem za zády nebledne, zůstává skutečným sólistou. Zaujme třeba tím, že melodii vede odlišně, než by „se čekalo“. S typickým smyslem pro vzruch a improvizační objevování neprvoplánových, rafinovaných variací zdánlivě jednoduchých přehledných témat.
Úspěšnost spolupráce Frisella s Gibbsem určitě spočívá i v tom, že se přátelí půl století. „Michael je můj hrdina, mentor, přítel, inspirátor, otevírač dveří, nakopávač, umí mě harmonizovat…“ prohlásil kytarista na adresu legendárního aranžéra. Tvůrcům vyhovuje i značný rozptyl stylů. Od ohlasů hudebního romantismu i modernismu Charlese Ivese a Oliviera Messiaena (např. Nocturne Vulgaire, zkomponované Gibbsem počátkem sedmdesátých let) přes tradiční jazz (standard Lush Life) po re-aranžmá Frisellových různorodých kompozic. Pečlivě vybraných z kytaristova skladatelského portfolia díky jejich vhodnosti k orchestrálnímu rozšíření. Celý program pak trochu evokuje filmovou hudbu, kde se mohou účelně a přirozeně střídat atmosféry potemnělé i humorné. Např. Frisellův Rag je pojat coby rozverný kousek s jaksi kabaretní náladou orchestrace. Ovšem bez hanlivého kontextu, tohle je „Hochkunst kabaret“.
Druhý disk natočený s jedenáctičlenným big bandem Umbria Jazz Orchestra by možná působil „obvykleji“. Jenže i sem dokázali Frisell a spol. vnést překvapivé momenty. Třeba free jazzovou pasáž, jež se najednou vyloupne z psané, logické a chytlavé harmonie v Lookout For Hope. Zábavným momentem ke srovnání pak je skladba Doom od Rona Cartera, obsažená jak na symfonickém, tak bigbandovém albu. Těžko rozhodnout, která podoba je působivější. Zamýšlenou „osudovost“ přitom vyjadřují obě diametrálně odlišné verze stejně sugestivně. Srovnatelně přesvědčivé jsou vlastně i oba disky dvojalba.
Psáno pro Harmonii 6/2024
