Bill Frisell – el. kytara, efekty. Nahráno: 4. 4. 2004, Berkeley Church,Toronto, Kanada. Vydáno 2008. TT: 50:18. 1 DVD Songline/Tonefield Productions (distribuce Songtone.com).
Už je to dávno, co černí muzikanti cestovali od plantáže k plantáži jen s kytarou a rozpáleným sluncem. Utahaní dobrodruhové se náhle objevovali a zase mizeli, obestřeni tajemstvím a neuvěřitelnými mýty. Ozvěna této tradice ožívá v sólo koncertním vystoupení amerického kytaristy Billa Frisella . Tichý, zamyšlený a citlivý lyrik se zjeví uprostřed chladných prostorů nasvíceného torontského kostela, beze slova vybalí nástroj a s rituální přesností kolem sebe rozestaví krabičky. A zatímco ze strun hypnoticky rozlévá vodotrysky motivů nebo na paletě rytmických zvonkoher kreslí mnohoznačná sóla, kostelem křižují proudy modré záře a lustry se magicky houpou jako na vlnách. Podobně jako staří mistři, i Frisell cestuje s ustáleným repertoárem skladeb, které jako by se staly součástí jeho krevního oběhu. Neznamená to nutně, že tradicionál Shenandoah nebo lyrickou kompozici Boubacar zahraje zbytečně složitě. Za léta vystupování je ale kytarista ovládl natolik, že zápolí jedině s vlastní představivostí. „Pokaždé je to zápas; pokaždé slyším víc not za hranicemi toho, co dovedu uchopit,“ svěřuje se Frisell o přestávce. Je to doslova začarovaný kruh: s každým hraním se kytarista přiblíží tomu, co by chtěl zahrát, a představivost přitom poskočí o pomyslnou příčku dál. Jednou s metalovým zkreslením, jindy teskným velrybím křikem nebo zvukomalbou šustících bambusů a ucházející horké páry. Frisellovo podvědomé předporozumění je stejně vyvinuté jako mistrná práce se zvukem v prostoru nebo orientace v jakémsi permanentním rytmickém polospánku. Koncert složený z deseti skladeb sice uplyne během necelé hodiny, vzhledem ke svému meditativnímu charakteru však neomrzí ani podruhé, potřetí, napočtvrté; jakoby disk skrýval cyklickou časovou rovinu, do níž posluchač vstupuje vždy nově. Daleko nejvíc však Frisellovy skladby připomínají soběstačné příběhy. Jako starodávné mýty, které kolují z úst do úst, mění se notu od noty a tu více, tu méně dávají vystoupit jakési základní pravdě o kytaristově jedinečném hudebním vnímání. Ale jako v pohádkách se ani zde nepovede kouzlo odkrýt; stejně jako slovo nepostihne celistvost vyprávění, ani sled přesných záběrů na hmatník a pedály neodhalí podstatu Frisellovy hry. Ostatně, tajemství prý jsou blahodárná. Jisté je tolik, že záznam Frisellova sólo koncertu skrývá doposud nejobsáhlejší pohled na práci výjimečného kytaristy našich časů. A zároveň i možnost si jej kdykoliv vykouzlit před očima. O to čarovnější, že Frisell bude v tu chvíli nejspíš křižovat napříč Amerikou, jen s kytarou a repertoárem pulzujícím jako krevní oběh.
Body: 5 z 6
