Šedesátiletý kytarista Bill Frisell může na některých fotkách působit přísně, skoro jako konzervativní univerzitní profesor. Málokdy je však člověk při osobním setkání tolik překvapen opakem: americký kytarista se nejprve opatrně zeptá, kde si může sednout, a posléze se ještě dvakrát ujistí, jestli jste se opravdu nechtěli zeptat ještě na něco, i když on už stejně musí na zvukovou zkoušku, za což se opět nezapomene omluvit.
Na rozhovor nebylo moc času, a než začal, zdálo se, že je Frisell kvůli únavě z cesty myšlenkami úplně jinde. Jakmile však padla první otázka, soustředěně se zaposlouchal, jako bychom neseděli v rušném lobby hotelu, kde kolem procházejí lidé. Každou odpověď pronesl upřímně, pomalu a po krátkém zamyšlení, se zřejmou moudrostí ostříleného muzikanta v hlase. V pražském Jazz Docku vystoupil v rámci Euro Jazz Festu 24. listopadu s kapelou 858 Quartet , kterou kromě něj tvoří ještě Jenny Scheinman (housle), Eyvind Kang (viola) a přítel z počátku kariéry Hank Roberts (cello). S touto nezvyklou crossoverovou formací vydal kytarista loni po pěti letech nové album Sign Of Life . Okolnosti vzniku celého projektu jsou stejně zajímavé jako přístup tohoto tělesa k improvizaci.
Hudbu pro loňské album Sign Of Life jste kompletně napsal v jedné zapadlé vesničce uprostřed lesů. To zní jak příběh z dob romantismu.
Bylo to tak. Strávil jsem měsíc na jednom poklidném místě ve státě Vermont. Nejsou tam žádní muzikanti, jen pár výtvarníků, kteří si vždy pronajmou některý z pěti místních ateliérů a pár týdnů v něm tvoří. Já to udělal stejně. Zavřel jsem se tam ale s kytarou, zesilovačem, notovými papíry a trochou jídla.
Ve městě byste neměl na psaní klid?
Stohy knih, cd a not v mém bytě mě rozptylují. Tady jsem každý den po práci vyrazil na procházku a měl čas to všechno nechat uležet. Ale je mi už šedesát let a bylo to poprvé, co měl celý projekt takhle vydařený průběh – napsal jsem hudbu, pak se několik dní zkoušelo, proběhlo nahrávání a teď koncertujeme. Obvykle tvořím průběžně. Napíšu jednu skladbu, s další pak začnu za měsíc a výslednou podobu může získávat klidně další měsíc.
Původně jste s kvartetem 858 připravili hudbu k cyklu maleb „858“ Gerharda Richtera. Vycházíte z nich nějakým způsobem i nyní?
Často jsme takhle prezentováni, ale je to dezinformace. Poté, co jsme zajistili ten hudební doprovod, vydali jsme se vlastní cestou. Začali jsme hrát nové skladby a fungovat jako pravá kapela, pro kterou se první angažmá zpětně jevilo jen jako jedno z mnoha. Ponechali jsme pouze název, a to z ryze praktických důvodů.
V dokumentu o vzniku nahrávky hovoříte o tom, že si spolu během hraní měníte jednotlivé party. Je zřejmé, že improvizujete na určitou formu nebo harmonickou kostru, ale jak přesně to funguje?
Baví mě pojetí improvizace v téhle kapele. Nejde o to, že někdo prostě hraje sólo, tak jak ho v jazzu běžně chápeme. Každý z nás vidí všechny čtyři party, tedy vlastně hrajeme z partitury. Je to prakticky možné, protože mé skladby jsou velmi krátké. Někdy dokonce vycházíme jen z několikataktového motivu, pak přejdeme na znamení na další a to je celé.
Ale jak poznáte, kdo má kdy hrát jaký part? Co když začnete dva hrát tentýž?
Přesné pravidlo na to není. Každý nástroj má ovšem nějakou svou běžnou polohu nebo dobře znějící rejstřík, což podvědomě víte. Také ne vždy začínáme všichni najednou, což přidává na pravděpodobnosti, že se něco takového nestane. Když k tomu dojde, pokaždé žasnu nad tím, jak rychle si dokážou moji kolegové ustoupit a během setiny přejít do jiné oktávy nebo skočit na jiný part.
Takže klíčem k udržení bohatého a plného zvuku je jen soustředění a zapojení uší?
V podstatě ano. Ale klasicky školení hráči, zvyklí hrát komorní hudbu a komunikovat spolu, pro to mají šestý smysl. Tahle jejich improvizace se zvukem, řekněme, mě neustále ohromuje.
Určitá zručnost v komponování a aranžování pro smyčce musela být ale z vaší strany přeci jen nutná, nebo ne?
Něco málo jsem o tom studoval ve škole, ale při práci na aktuálním materiálu jsem víceméně přepisoval hmaty z kytary. Když to nefungovalo, jednoduše jsem hledal kombinaci hlasů, která mi zněla nejlépe.
Obsazení této kapely není nepodobné smyčcovému kvartetu. Snažíte se u kytary přemýšlet jako hráč na druhé housle?
To bych neřekl. Vnímám to tak, že jsme všichni rovnocenní a dirigentem může být pokaždé někdo jiný. Mohu hrát takové malé sólo a pak je na mě, kdy skončíme. Jindy jen vybrnkávám, abych podpořil rytmický tep a čekám, až mi ukáže konec nebo přechod na další část ten partner, který je zrovna nejdominantnější. Když improvizujeme, jak jsem před chvíli popsal, není ani dost možné, aby nás stále vedly jen první housle.
Sledujete alespoň trochu scénu soudobé klasické hudby v Americe? V České republice se dnešní skladatelé potýkají s velkým nezájmem veřejnosti.
S tím zápasí i autoři ve Státech, a přitom ve 20. století vzniklo v této oblasti tolik zajímavých věcí. Nemluvím jen o Americe, ale o různých koutech světa, včetně Čech, samozřejmě. Mně se vždycky z klasiky líbila hlavně starší hudba – Bach, Beethoven a všichni tito velikáni. Pravda, nedávno jsem také slyšel po velmi dlouhé době Svěcení jara na živo a byl jsem ohromen, jak moderně to stále zní.
Ze současníků vás tedy nikdo příliš neoslovuje?
(po dlouhém přemýšlení) Možná Morton Feldman, i když ten je už přes dvacet let po smrti. Nikdy nevím, co na tohle říct, vážně si nemůžu někoho konkrétního vybavit.
Nikdy jste nebyl ortodoxní jazzman. Naopak vycházíte hodně z americké lidové hudby, country a bluegrassu. Zajímala vás tahle hudba už od dětství?
Pubertu jsem prožil v 60. letech a tehdy byl člověk vystaven pestré hudební směsi, ať chtěl nebo ne. Dělo se toho opravdu hodně. Hudba z dětství se člověku vryje do paměti hodně hluboko, i když v té době ještě neví, jestli je to bluegrass nebo něco jiného. Řekl bych tedy, že to ve mně vlastně bylo vždycky.
Celkem aktuální téma v České republice je jazzové školství. Je dobře, že každý rok přibývá na celém světě profesionálů s diplomem, zvlášť nyní, kdy se hudba neprodává dvakrát dobře?
Že ty školy existují, je samozřejmě skvělé. Já sám jsem vystudoval University of Northern Colorado a pak šel ještě na Berklee, protože to tehdy bylo jediné místo, kde se člověk mohl dozvědět o elektrické kytaře něco navíc. Zažil jsem tam spoustu skvělých momentů, ale pořád je to jen škola – jedno ze stádií vašeho hudebního rozvoje. Nic totiž nenahradí životní zkušenost a dostatek vystoupení před různým publikem. Jediné, co mi tedy nepřipadá dobré, je, když nějaký talent vystuduje a hned v té instituci začne vyučovat, aniž by něco zažil. Opravdu se to stává. Svůj omezený přístup začne předávat další generaci, která ho až na výjimky převezme a umocní. Dochází k určitému zacyklení, kdy takoví lidé učí stále více a více akademicky a z hudby začne mizet její podstata. A to se nesmí nikdy stát.
