Bill Stewart oslaví letos v říjnu padesáté narozeniny. Precizní hráč a vynikající improvizátor má na kontě desítky alb a spoluprací s hudebníky jako John Scofield, Pat Metheny, Maceo Parker, Joe Lovano ci John Patitucci. Nedávno přidal do své sólové diskografie řadu let očekávanou pátou desku s názvem Space Squid.
Otec trombonista vás pojmenoval po svém oblíbenci Billu Harrisovi, maminka byla sbormistryní. Vás však neformovali jen rodiče, ale také jejich sbírka desek, díky kterým jste se prý naučil hrát na bicí. Ano, hodně jsem si nahrávky pouštěl, v domě jich bylo požehnaně. Jejich poslechem jsem se učil o muzice a samozřejmě také tím, že jsem chodil na otcova vystoupení a zkoušky maminčina sboru. Měli jsme bubny doma, táta, coby lídr kapely, mi ukázal co s paličkami. Předvedl, jak je držet ve shodném držení, což bylo tou dobou v Americe jediné akceptovatelné, populární, a svým způsobem se to považovalo za dobrý úchop pro začátečníka. Takže jsem se naučil shodné držení a hrál spolu s velmi nahlas puštěnými deskami.
Vzpomenete si, jaká z nich na vás nejvíce zapůsobila? První deska, kterou jsem dostal – už ani nevím, kolik mi mohlo být – myslím, že jsem byl asi ve třetí třídě, byl Quincy Jones a jeho Walking In Space. Je to skvělé album s vynikajícími bubeníky, Gradym Tatem a Bernardem Purdiem a množstvím dalších výborných muzikantů, třeba Tootsem Thielemansem a Freddiem Hubbardem.
Kdy jste dostal první bicí soupravu? Ve druhé třídě, takže když mi bylo šest či sedm. V deseti letech jsem dostal opravdový bubenický set, velmi pěknou soupravu. Předtím jsem měl jen kopák, malý popraskaný činel, virbl a tomtom.
Tatínek dechař, proč jste si pak zvolil právě dráhu bubeníka? Nebylo to tak, že bych si mohl vybrat mezi všemi nástroji a zvolil si bicí. Byly prostě v domě, tak jsem na ně začal hrát, myslím, že jsem uměl dobře udržet pravidelný rytmus.
Tou dobou, tedy jako dítě, jsem také studoval piano a bral lekce, což pro mě bylo náročnější, protože i na amatérské úrovni musíte pilně cvičit, zatímco s trochou talentu do bicích prostě udeříte a stvoříte hudbu. S klavírem je to složitější, už jen se čtením not, skončil jsem s ním tři roky poté. Později v životě jsem se k němu vrátil a hraji hodně.
Skládáte tedy u klaviatury? Doma ano. Téměř nikdy nekomponuji u bicích.
Iowa, odkud pocházíte, není zrovna vyhlášeným místem jazzového dění. Zažil jste tam nějaký koncert, který vás inspiroval či nasměroval dále? To je naprostá pravda. Často jsem chodil na vystoupení svého otce s místními hudebníky. Co se týče lidí na turné, přijíždějících do Iowy, těch mnoho nebylo. Někdy to byly zpěvačky, třeba Sarah Vaughan, nebo big bandy Counta Basieho či Woodyho Hermana. Ty všechny jsem viděl. Pamatuji si však, že jsme se jednou vydali do Ames v Iowě, což je blízko Des Moines, a viděli kvintet trumpetisty Woodyho Shawa. Victor Lewis hrál na bicí, to na mně zanechalo dojem. O několik let později jsem rok před koncem střední školy odjel na letní jazzovou dílnu na Stanfordu. Musel jsem přeletět s celou svou bicí soupravou do Kalifornie, což byla pro někoho, komu bylo šestnáct let, opravdu velká věc. Vše dobře dopadlo, dorazil jsem do Stanfordu, kde měl stálé angažmá Stan Getz Quartet. S jeho basákem, Marcem Johnsonem, jsem později hrál, s Jamesem McNeelym jsem na William Patterson studoval kompozici, na bicí hrál opět Victor Lewis, který mě v tu dobu velmi ovlivnil. Už jen tím, že jsem se na něj mohl dívat a pozorovat, co dělá za věci. Do té doby jsem měl jen jeho desky, a vidět ho na živo pro mě bylo důležité.
Pro vaši kariéru bylo velmi zásadní i vysokoškolské studium, během něhož jste se potkal i s budoucími spoluhráči… Mou první vysokou byla University of Northern Iowa, kde jsem podnikal spoustu věcí. Byl jsem v pochodové kapele, v orchestru, v jedné z jazzových skupin, bral lekce perkusí. V prvním semestru jsem studoval trumpetu, rok jsem se školil v teorii hudebního poslechu. Bylo toho hodně, pro mě až příliš na to, abych se mohl na vše řádně soustředit. Zůstal jsem tam rok, poté přešel na William Patterson College, která je v New Jersey, asi půlhodinu od New Yorku. Studoval jsem tam s muzikanty, které jsem znal z desek svých rodičů – Haroldem Mabernem nebo Rufusem Reidem, mohl jsem pracovat s velmi slavnými newyorskými hudebníky Davem Samuelsem, Jamesem McNeelym, Eliotem Zigmundem, nebo Horaceem Arnoldem, což byl jeden z mých učitelů, Richarda Bocka jsem měl na poslechová cvičení, spousta skvělých vyučujících!
Máte dnes sám žáky? Dával jsem lekce, učil jsem na univerzitě, vedl master classes i soukromé hodiny. V posledních letech už to moc nedělám, většinou jsem s tím přestal. Sem tam seminář nebo workshopy, ale moc se na to nezaměřuji.
Pokud se člověk zajímá o vaši práci, nemůže si nepovšimnout, že se nezajímáte ani o bytí ve virtuálním světě. Žádný web, sociální sítě, to je pro dnešního hudebníka nezvyklé. Nemám nic, což by v dnešní době mohlo být omezující. Já se ale nechci propagovat.
Z Iowy do New Yorku – Velké jablko bývá často pro hudebníky bodem zlomu…Ano, může jím být. Více méně bylo i pro mě. Po absolutoriu na William Patterson College jsem začal trochu pracovat, měl vystoupení po New Yorku, která jsem zvládal hlavně díky tomu, že jsem měl auto a mohl tak dostat bubny na koncert. Na jaře 1989 jsem se přestěhoval do Brooklynu, kde pořád žiji. To bylo určující, právě tam se pro mě vše událo. O rok později jsem již vystupoval s Maceo Parkerem a na konci devadesátých let s Johnem Scofieldem. Hrál jsem s různými lidmi, na mnoha místech po městě, s muzikanty jako James Moody, Lee Konitz či Joe Lovano. A také jsem roku 1990 začal hrát s triem, se kterým jsem dodnes, Larrym Goldingsem a Peterem Bernsteinem. Začínali jsme hrát v klubu jménem Smoke, který je na sto šesté ulici na Broadwayi. V té době se to jmenovalo The Oggies a byl to mnohem méně formální, začouzený prostor, kde všichni kouřili cigarety a my nechávali kolovat ošatku na peníze.
Nedávno jste vydal u mnichovského vydavatelství Pirouet Records novou desku Space Squid. Nemohu se nezeptat na téměř sci-fi název. Máte rád mořské živočichy, či jste se nechal inspirovat stařičkým animákem Space Squid z roku 1967? Existuje takový? To jsem ani nevěděl, tak koukám, že už někdo ten nápad měl. Nevybral jsem si to kvůli němu. Co se plodů moře týče, rád je jím, jsou lahodné. Space Squid je pouhým názvem skladby, neznamená nic hlubokého, ale ten titul mi přišel nejzajímavější ze všech. Když píšu, nepřemýšlím o názvech a musím pak nějaké vymyslet. Jenže pak se všichni ptají na význam, a co mám s těmi olihněmi…
Toto je zkrácená verze, rozhovor v kompletním znění naleznete v HARMONII 4/2016
