Mark Turner – tenorsaxofon, Ethan Iverson – klavír, Ben Street – kontrabas, Billy Hart – bicí. Nahráno: červen 2011, Avatar Studios, New York. Vydáno 2012. TT: 59:31. 1 CD ECM Records 2248.
Tato kapela není nějakým nahodilým setkáním jazzových hvězd, i když to tak na první pohled může působit. Pod původním názvem Ethan Iverson – Mark Turner Quartet začala koncertovat již v roce 2003 a brzy poté předali hudebníci čestnou pozici leadera tomu nejzkušenějšímu z nich – bubenickému veteránovi Billymu Hartovi , který se na progresivní linii jazzového vývoje pohybuje sebejistě, i když možná občas méně nápadně již od šedesátých let. Studiový debut této sestavy vyšel v roce 2005 na značce High Note a získal si právem velkou pozornost i mediální ohlas. Představil tehdy pozoruhodnou mezigenerační komunikaci Harta jako dlouho respektované stálice společně s mladšími hudebníky, kteří v té době reprezentovali čerstvé inovativní směry amerického jazzu – Turner a Street zaujali například ve formacích oceňovaného Kurta Rosenwinkela a v téže době se velkému zájmu těšilo také Iversonovo domovské trio The Bad Plus.
Zda se s podobně silným pozitivním ohlasem setká i letošní album této sestavy, není jisté, i když je v podstatě stejně dobré. Kvarteto zde přináší novou výživnou porci vlastních propracovaných kompozic (jako autor dominuje Hart, Iverson je v závěsu za ním) a nadále předvádí skvělou souhru a aranžérskou invenci při jejich neokázalé interpretaci. V konceptu kapely se toho během šesti let mnoho nějak markantně nezměnilo. Nejvýraznější je tak asi úprava zvukového pojetí nahrávky, která se logicky pojí se jménem producenta Manfreda Eichera. Zda ale této formaci sedí více jednodušší a syrovější zvuk debutu či nynější dokonalejší a vycizelovanější sound typický pro nahrávky značky ECM (spojený navíc s o něco umírněnějším výrazem), zůstává otázkou individuálních preferencí.
V době, kdy jména stylových škatulek stále více postrádají svůj původní smysl a význam, zde každopádně máme opravdově jazzovou desku nahranou těmi nejpovolanějšími, která je mnohem více příspěvkem k evoluci žánru s více než stoletou historií, než projevem snahy vytáhnout z něho jen tu správnou kombinaci povrchních pozlátek s cílem dosáhnout úspěchu na jednu sezónu. Vzdělaný jazzový fanoušek tak nad tím může zaplesat, ať už si konkrétně o All Our Reasons bude myslet cokoliv. Amatér nechť raději začne s naposloucháváním alespoň milníků jazzového vývoje a teprve potom může začít přemýšlet o svém hodnocení této desky, která by se mu bez přípravy mohla jevit jako chladná a nezábavná. Toto album si zkrátka vytváří svůj vlastní široký prostor, v němž je vše v naprostém pořádku, bez ohledu na okolní proměnlivé módní trendy.
Body: 5 z 6
