Do čtvrtstoletí chybí šumperskému festivalu Blues Alive dva roky, zatím poslední třiadvacátý ročník (15.–17. listopadu) tedy nepatřil ke kulatým výročím, nicméně v jistém směru byl nepřekonatelný: bylo na něm ohlášeno rozhodnutí nadace Blues Foundation o udělení ceny Keeping The Blues Alive Award, což je nejvyšší ocenění pro instituce tak či onak zasloužilé v této hudební kategorii. Cena bude předána 25. ledna 2019 v Memphisu – nad takovýto vpravdě světový úspěch již v dané oblasti v podstatě není kam stoupat.
Snad v rámci oslav tohoto triumfu bude vzpomenuto jméno zakladatelky festivalu Petry Matysové, která přišla v roce 1996 s nápadem uspořádat jednovečerní festival, pochopitelně pouze tuzemských jmen, pomineme-li několik ojedinělých zahraničních členů českých kapel. Na základě jasného úspěchu této akce se o rok později uskutečnil další ročník, na kterém se už objevili první zahraniční hosté ze sousedních zemí, a od ročníku třetího, kdy se dramaturgie ujal publicista Ondřej Bezr, už došlo i na významnou zaoceánskou osobnost, harmonikáře Johnnyho Marse. O pouhý rok později dosáhl akcelerující program až k samému jádru věci, když se v šumperském kulturním domě objevili poslední bluesmani působící v přirozeném prostředí mississippské Hill Country, T-Model Ford, kapela 20 Miles a Paul Wine Jones.
Následujících dvacet ročníků pak představuje solidní encyklopedii současného blues. Držitelé prestižních cen jsou zde běžnými hosty a během jediného večera se občas vystřídá několik jmen, z nichž jedno každé by jinde vystačilo jako headliner pro celou akci. Takříkajíc za pět minut dvanáct se podařilo zachytit mnohé odcházející veterány, dnes již zesnulé: Huberta Sumlina, Jamese Cottona, Johnnyho Wintera, Ann Rabson, Johna Cephase či Louisiana Reda. V další vlně se tu pak objevili aktivní potomci legend: Eric Bibb, Jane Lee Hooker, C.J. Chenier, Big Bill a Mud Morganfieldové, Shemekia Copeland nebo Lurrie Bell. Souběžně s tím festival prezentuje bluesový dorost, byť ne nutně fyzicky právě nejmladší, který se již devatenáct let rekrutuje z vítězů jarní soutěže Blues Aperitiv.
Poslední ročník i bez ohledu na lesk získaného ocenění patřil k nejpozoruhodnějším. Mimo jiné i akcí, která svým významem přesáhla Šumperk, totiž koncertem Buddyho Guye, spolupořádaným festivalem Blues Alive v pražské Lucerně. Dvaaosmdesátiletý chicagský kytarista, původem z Louisiany, předvedl zcela současné, leč v jádru velmi autentické blues. Týden po Guyově pražské předehře proběhl již na domovské scéně v Šumperku třiadvacátý ročník s bezmála třiceti programovými položkami. Kromě širokého spektra, sahajícího od nových jmen až po světové hvězdy, tentokrát opět nabídl to nejpodstatnější, tedy autentické mississippské blues. Tak se v Šumperku pod názvem North Mississippi Blues Project objevili R. L. Boyce, Kenny Brown a Robert Kimbrough Sr. Na rozdíl od formálně disciplinovaných, rytmicky bezchybných a často až agresivně znějících současných kapel si tito samorosti nedělají žádné násilí.
Zkušenost ovšem ukazuje, že toto je obecný, možno říci nadšumperský problém: současný bluesový posluchač samozřejmě nemá estetická kritéria nastavena k roku 1928, ale kamsi zhruba k roku 1970, a očekává v podstatě řízný rock, spíše soulový vokál a dominantní sólovou kytaru. A přesně tuto hudbu reprezentovala největší jména Blues Alive 2018. Skvěle z toho vyšel vyzrálý Luboš Andršt a jeho obnovený Energit, především gospelovými vokály byli zajímaví i Southern Avenue, zatímco Reverend Sekou a zkušený bluesman Joe Louis Walker předvedli nebývalou profesionalitu a energii, což ale nakonec působí jako krapet zbytečné tlačení na pilu. Jak říkával Son House, veterán z Delty: „Blues není žádný poskakování – jak začneš poskakovat, tak už to není blues.“
Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII I/2019 (koupit)
