Do hudební historie se zapsala úctyhodná řádka světových přístavů. Jakou roli sehrála poušť?
New Orleans byl kolébkou jazzu, v Buenos Aires se zrodilo tango, kluby v Hamburku i Liverpoolu utvářely hudbu Beatles. Námořní přístavy byly těmi nejvýkonnějšími tavícími kotlíky. Má tedy Sahara roli kulturní pustiny? Festivaly, které zde vznikly, ukazují opak.
Prvním signálem byl zrod „pouštního blues“. Tento hudební novotvar vznikl v komunitách Tuaregů, saharských nomádů, v minulosti vůdců pouštních karavan. Ibrahim Ag Alhabib, zakládající člen dnes světoznámé skupiny Tinariwen, si první elektrickou kytaru opatřil roku 1979. O dvě dekády dříve získaly africké kolonie nezávislost, hranice nově vzniklých států rozparcelovaly Saharu mezi Alžírsko, Mali, Maroko a další země, a Tuaregové přišli o své historické území. Éra karavan definitivně skončila po roce 1970, kdy začal konflikt na západní Sahaře. Etnického napětí využil libyjský diktátor Kaddáfí, který chtěl z frustrovaných Tuaregů sestavit svůj pouštní regiment. Během devítiměsíčního výcviku vzniklo uprchlickém táboře jádro budoucích Tinariwen, jejichž hudba pak mezi pouštními nomády cirkulovala na amatérsky kopírovaných kazetách.
Zatímco Tuaregové patří do berberské, tedy bělošské etnické rodiny, jejich hudební styl zasáhl i černé Afričany na jižním okraji Sahary. Melodie, původně hrané na akustické loutny, přenesla nová generace na hmatník elektrické kytary. Klíčovou postavou hnutí byl kytarista Ali Farka Toure, hlavním povoláním farmář, který hospodařil a později se stal starostou v městečku Niafunke na nejsevernějším ohybu řeky Niger, kde se veletok přibližuje Sahaře. Dvě stě kilometrů dál do vnitrozemí leží Timbuktu, město, které bývalo křižovatkou karavan i centrem vzdělanosti. Právě strategická poloha vytvořila z Timbuktu pouštní paralelu přístavních tavících kotlíků.
Pouštní blues
Mezníkem v historii nově vzniklého žánru se stalo album pojmenované podle saharské metropole, Talking Timbuktu. V americkém slangu má titul skrytý význam, jako zkratka pro fiktivní song, jehož plný název by zněl Talking Timbuktu Blues. Album natočil Ali Farka Toure spolu s americkým kytaristou a producentem Ry Cooderem, roku 1995 získala deska cenu Grammy v kategorii world music.
I když termín pouštní blues zavání mediální manipulací, vznikl z reálných souvislostí. Předkové černých amerických bluesmanů, kteří cestovali do Nového světa nedobrovolně v otrokářských lodích, pocházeli ze západu subsaharské Afriky, včetně Gambie i Mali. Není tedy překvapivé, že když ve 20. století slyšeli Afričané z desek poprvé americké blues, ihned se s ním identifikovali. „To je hudba, kterou sebrali u nás,“ říkal Toure, když uslyšel Johna Lee Hookera. V jeho reakci cítíme žárlivost, blues pro něj nebyl import z Ameriky, ale pramen vlastních afrických kořenů. Toure zemřel roku 2006 a v hudbě další generace se v „pouštním blues“ propojují jak lokální kořeny, tak i jejich modifikace od amerických bluesmanů. Za zviditelnění vděčí termín kompilaci Desert Blues, s hudbou z Mali, Senegalu, Etiopie i Súdánu. Ta vyšla roku 1995, léta před krizí nosičů, kdy lidé ještě kupovali CD a podporovali financování nákladných alb. Po prvním dvoudiskovém kompletu následovaly dvě další, neméně úspěšná pokračování.
I když jezdit za hudbou na Saharu je nepraktické a drahé, má to racionální příčinu. Evropané objevují africkou hudbu od vzniku festivalů jako Womad po dvě dekády, a v roce 2001 zjišťují, že hudba odlišné kultury zní mnohem lépe ve svém domácím prostředí než jako import.
Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VII/2023.
