Srbská dechovka si našla v Česku i ve světě své uplatnění a popularitu. Na domácí půdě je proto konkurence vražedná. Nejuznávanější konkurenční boj se odehrává ve středo-srbské Guči, kam ročně míří statisíce diváků. Názory na tento balkánský festival se různí, ale mistr posvátné trubky může vzejít pouze odtud. Boban Marković jako jediný v historii získal od všech členů poroty nejvyšší ohodnocení, a proto se soutěžní části již neúčastní. Dnes objíždí svět se svým orchestrem, jehož vedení předal synu Markovi v den jeho osmnáctin.
Jaké jsou vaše dojmy z českého publika? Myslíte, že vás pochopilo? Styl hudby, kterou hrajete, je naší kultuře blízký a dost často k nám soubory z bývalé Jugoslávie jezdí do Prahy nebo na nejrůznější festivaly typu Colours of Ostrava. České publikum mám odjakživa v oblibě a cítím, že nás pochopilo. Reakce byly výborné, ať jsme hráli kdekoliv. Pociťuji však částečně klesající zájem o world music.
Měl jsem to potěšení osobně hovořit se skladatelem Dejanem Pejovićem, a ten mě dost překvapil tím, že není zastáncem festivalu v Guči, jelikož podle jeho názoru ztratil svou historickou hodnotu před mnoha lety. Nejvýznamnější část tradice podle něj spadá do doby po druhé světové válce. Znalosti se dědily z otce na syna a lidé se jednoduše bavili hraním po práci. Dnes je to prý pouze organizovaný blázinec. Jaký je váš názor na tento festival? Vše se mění, celý svět se změnil. Nejen Guča. Ta je pro mě osobně nejdůležitější věc v životě, nejvýznamnější koncert a nejlepší vyžití. A to platí dodnes. Jsem toho názoru, že my starší generace vzpomínáme, jak nám dříve bylo lépe, protože jsme zkrátka byli mladí. Občas nechápeme, že myšlenkové pochody nové generace nejsou nutně degenerace. Guča je mnohem známější než kdy dřív. Je úžasné, že jedna srbská událost, která započala někde v horách, je tak úspěšná a známá po celém světě. Pro mě je Guča i nadále neskutečný zážitek.
Podařilo se známému filmu Guča vystihnout atmosféru tohoto unikátního festivalu? A co pro vás osobně znamenal? Přece jen je na něm zaznamenána hudba vašeho orchestru a syn Marko v něm hraje hlavní roli. Filmu Guča se podařilo atmosféru výborně vystihnout, a to především pro lidi, kteří nejsou z Balkánu. Ukazuje, co se tam dá reálně zažít. Pochopitelně je tam začleněn i příběh a postavy, jelikož se jedná o hraný film a ne o dokument.
Velmi často jste popisován jako nejlepší trumpetista Balkánu. Proč myslíte, že jste si takové úctyhodné ocenění zasloužil? Myslíte si, že festival Guča, kde jste získal hlavní cenu, je ten přední důvod? Základem bylo získat titul na Guči, a pak to všem na koncertech potvrdit. Hodně jsem cestoval, obětoval soukromý život a vkládal do toho vše, abych se stal tím, kým jsem. Na Guči jsem pětkrát získal nejvyšší ocenění. To bude navždy můj nejvýznamnější úspěch v životě, přestože mám ve sbírce i mnoho dalších ocenění.
Co bylo potřeba udělat, abyste se stal nejlepším? Dal jsem všechno do sebe samého. Ruce, srdce, duši, čas, úsilí, nápady a vize. Když nad tím tak uvažuju, ani nechápu, jak se mi to všechno povedlo. Pochopitelně zde hraje roli i trocha štěstí. Do kapely přišel i můj syn Marko, který rovněž obětoval své dětství a mládí, abychom se jako orchestr opět posunuli dále.
Co děláte dnes, abyste se i nadále zlepšoval jako hudebník či si aspoň udržoval hudební znalosti a schopnosti? Poslouchám hodně muziky. Především tu, co mi dává Marko. Jsem otevřen vůči mnoha žánrům. Dříve jsem to nedělal, protože holt nebyl čas ani moderní technologie, která dnes usnadnila dostupnost materiálu všem. Orchestr pravidelně zkouší – to znamená, že trénuji a experimentuji neustále. To mi umožňuje zůstat ve formě. Muzika je v mnoha ohledech podobná sportu. V mládí jsem se ostatně toužil stát fotbalistou.
Váš orchestr zahrnuje poměrně velké množství muzikantů, ale zároveň se sestava v podstatě nemění. Jaké to je udržovat při životě takový „kolos“? Aby byl orchestr úspěšný, nesmí se sestava často měnit. Jak jsem zmiňoval, hodně zkoušíme. Kapela je jako manželství. Jsme dost často spolu, a to v dobrém i ve zlém. Kdo na něco takového není připraven, nemůže se věnovat muzice. Má to i své kouzlo: když máš vedle sebe lidi, které respektuješ nejen po lidské stránce, ale i po té muzikantské, je to skvělý pocit.
Proč jste hlavní roli v orchestru předal svému synovi? Hrála opět úlohu ta tradice „z otce na syna“, únava nebo Markův talent? Předal jsem orchestr Markovi, protože můj syn je jeden z nejtalentovanějších muzikantů na světě. Naše tradice hovoří jasně, ale neudělal bych to, kdybych nebyl přesvědčen o jeho schopnostech. Je pilný, pracovitý, rád skládá, vzdělává se a má chuť se dále zdokonalovat. Pravý malý Princ. Ve skutečnosti už není tak malý. Vyrostl a je čím dál lepší.
V čem se vzájemně lišíte? Marko má teprve 24 let a pracuje se mnou už skoro polovinu svého dosavadního života. Je hlavně otevřenější vůči inovacím. Pokouším se dělat to samé, ale i nadále respektuji tradice. Poslouchá nejrůznější žánry, spolupracoval s mnoha autory a naštěstí pociťuje potřebu vývoje. Snažím se o to také, ale mně to jde pomaleji a trochu opatrněji. Dá se říct, že je Marko tak trochu avantgardní. Už dnes ho ostatní napodobují – od vzhledu po styl hry.
Většina vás zná jako trumpetistu, ale velmi často naživo i zpíváte. Považujete se za dobrého zpěváka? Bral jste někdy i lekce zpěvu, nebo je to pouze škola života? Jako všichni Romové rád zpívám. Zda-li se považuji za dobrého zpěváka? Vidím, že si lidé nestěžují, tak mám pocit, že zpívám dobře. Nikdy jsem se to neučil a upřímně si myslím, že my Romové to ani nepotřebujeme. Bez ohledu na to, jak je vzdělání, i to hudební, velmi důležité. Mé generaci vzdělání chybělo, ale věřím, že ty další na tom budou lépe.
Kterou část své kariéry považujete za nejvýznamnější? Hudba pro filmy Emira Kusturicy? Spolupráce s Emirem je rozhodně jedna z nejdůležitějších etap mé kariéry. Hodně jsem toho viděl, naučil se a hovořil s ním. Přesto si myslím, že nejdůležitější část mé kariéry je spojena právě s Gučou. To je pro mě něco nezapomenutelného.
Které žánry považujete za nejdůležitější pro vaši hudbu, pokud vynecháme domácí folklór? Naše muzika obsahuje elementy jazzu, rocku i popu. Marko přinesl nápady, které osvěžily tradici. Hudba našeho orchestru nikdy nebyla pouze opakování tradičních elementů.
Když už se bavíme o balkánské, jugoslávské nebo ještě přesněji srbské hudbě, jakou roli má podle vás v životě celého národa? Přece jen se jedná o něco víc než jen jukebox při svatbách nebo pohřbech? Jukebox (smích ). Kdo potřebuje technologii, když může mít živý orchestr! Na území Balkánu a myslím si, že je to ve světě podobné, je muzika důležitá součást života. Je úplně normální, že se lidé budí při hudbě z rádia, televize nebo mobilního telefonu. V autě je to naprosto přirozené a v Srbsku nebo mezinárodním provozu je to víc než povinnost. Bez hudby není ta pravá slavnost. Pro nás Romy život bez hudby není možný.
Čemu se v současnosti věnujete? Hudbě, koncertování… Brzy budu připravovat rodinnou slavnost a často chodím i rybařit, protože mě to úžasně odreagovává.
