Druhý ročník festivalu Bohemia Jazz Fest nejen navázal na vysokou úroveň debutového ročníku, ale na základě vícera aspektů se doslova katapultoval mezi nejprestižnější akce svého druhu ve středoevropském prostoru. Nasvědčovalo tomu nejen rozšíření do čtyř měst – kromě loňské Prahy a Prachatic i Plzeň a České Budějovice, ale i znamenitě zvolená dramaturgie sestávající ze skutečně hvězdných jmen. Nejnavštěvovanější byly první dva festivalové dny, kdy se na pražském Staroměstském náměstí sešlo na 20 000 jazzových příznivců i náhodných kolemjdoucích. Nejmenší účast byla v Plzni, kde se také kvůli výkopovým pracím konal jediný koncert mimo areál historického centra.
10. – 11. 7., Praha
Pražský festivalový večer zahájil slovenský host AMC Trio z šarišské metropole Prešova, jehož takřka patnáctiletá aktivní činnost vyústila před nedávnem do prvního profilového alba Thor-Iza. Na festivalu vsadili
členové kapely na různorodost autorského materiálu – harmonickou proměnlivost jemného motivu Bros & Sister , anebo uhrančivě pulzující motiv lidové balady Thor-Iza . Komunikační bariéry mezi členy tria na prvním pražském vystoupení překlenul neočekávaný host, kytarista Matúš Jakabčic. V průběhu následujících večerů si slovenské trio, přetavující nádherně zpěvný tematický materiál do moderní mainstreamové podoby, získávalo stále více příznivců. Zajímavým nápadem dramaturgického plánu bylo angažování seskupení komunikujícího na mírně odlišné než jen jazzové bázi.
Na druhé straně je možné konstatovat, že vynikajícímu saxofonistovi Štěpánu Markovičovi se rozdmychávání jazzfunkového ohně prostřednictvím rytmické sekce romské skupiny Gulo čar podařilo. Ohlas získaly i svérázné zvukové experimenty pětice švédských hráčů v čele se saxofonistou Nilsem Bergem. Očekávaným headlinerem úvodního večera však bylo seskupení okolo saxofonisty Kennyho Garretta, který doslova odpálil vystoupení ústředním tématem svého loňského projektu Beyond The Wall. Špičkový akustický straightahead jazz jednoho z nejvlivnějších altsaxofonistů současnosti střídaly improvizačně volné bakchanálie. Ve střední části koncertu Garrett zaměnil altsaxofon za sopránku a na kolekci líbivých korejských písní spojených do Asian Medley demonstroval svůj obdiv k východní filozofii. Stejnou koncertní dramaturgii zvolil Garrett i při své loňské návštěvě Bratislavy, a tak znalí věci tušili, že v závěru přijde přeměna pravověrného nositele tradice na baviče vyzpěvujícího neustále se opakující fráze funky popěvku Happy People . Několik prvních chorusů přijali posluchači s nadšením, ale po čtvrthodinovém opakování začali mnozí pochybovat o hudebníkově uměleckém citu. Rovněž nic novějšího než zopakování banální melodie nepřinesl ani vytleskaný přídavek. Škoda, protože koncert Kenny Garrett Quartetu mohl díky své první polovině aspirovat na jeden z nejlepších koncertů festivalu. Titul mu však s přehledem vyfoukli protagonisté následujících večerů.
A blýskly se nejen hlavní hvězdy. Další koncertní večer příjemně překvapily obě putovní formace, především kultivované berlínské kvinteto Subtone, které svým projevem staví na platformě jazzové tradice, zvukově a výrazově nejbližší snad druhému kvintetu Milese Davise. Z amalgámu melodických hlasů trumpetisty Magnuse Schriefla a saxofonisty Malteho Dürrschnabela vznikal nad volně plynoucím rytmickým fundamentem sofistikovaný moderní jazz na špičkové evropské úrovni. Pětice německých muzikantů zároveň představila svou debutovou novinku High Tide. Dalším překvapením byla vyhrocená exprese míchaná s avantgardní volností staccatovitých nepravidelných témat seskupení okolo saxofonisty a klarinetisty Clemense Salesneho a klavíristy Clemense Wengera. Navzdory tomu byl jejich hudební projev obtížněji komunikativní a vnímatelný pro tento druh open-air akce s volným přístupem, což bylo možno vysledovat i na reakcích publika. Především když Clemens Salesny Quartet nastoupili po klidnějším AMC Triu, anebo Subtone. Prostřednictvím převzatých témat vzpomínali Rakušané i na pionýry domácího jazzu – kytaristu Harryho Pepla a vibrafonistu Wernera Pirchnera. Skvělým nápadem bylo zařazení medley složené z různorodých vídeňských městských popěvků na způsob kavárenských schraml seskupení.
Vícero superlativů bylo možné přiřadit kvintetu hudebníků vedeného kontrabasistou Davem Hollandem. Podle mnohých bylo vystoupení Hollandova kvinteta nejunikátnějším koncertem festivalu, o nejbohatší divácké účasti nemluvě. A přitom delikátní hudební spleť, kterou pětice servírovala, nepatří mezi hudební produkce na první poslech.
Hollandův basový fundament místy jako by protiřečil základní funkci tohoto nástroje. A to navzdory příležitostným lehce uchopitelným groovům a ostinátním figurám volně pulzujících prostorem, prostřednictvím kterých poskytuje svým spoluhráčům dostatečnou oporu. Saxofonista Chris Potter exceloval schopností vícehlasé hry, zastřenost vibrafonu Steva Nelsona dodávala celkové zvukovosti kvinteta obdivuhodnou specifičnost. Nelson střídal vibrafon s marimbou, nenapodobitelnou příchuť měla rozdrobená staccatovitá témata nad kapelníkovým kulhavým basovým groovem, anebo rozdrobené melodie v neskutečně přesně interpretovaných unisonech tenorsaxofonu a trombonu Robina Eubankse. Freneticky nadšený dav vytleskal několik přídavků, jakoby popíraje jistou rezervovanost a náročnost Hollandova kompozičního jazyka. Daní za jedinečný prostor Staroměstského náměstí byla snad jen skutečnost, že úderem desáté hodiny musely hudební produkce kvůli nočnímu klidu končit. Hollandovci naplnili nejen očekávání, ale i svůj vymezený čas na minutu přesně.
12. 7., Plzeň
Nádvoří plzeňského pivovaru patřilo především unikátnímu vokalistovi Kurtu Ellingovi a jeho kvartetu vedeném nesmírně flexibilním pianistou a aranžérem Laurencem Hobgoodovem. Toho, kdo znal Ellingův sytý baryton jen z jeho alb, zajisté překvapila jeho intonační jistota, s jakou se obdivuhodně lehce pohyboval v širokém rozsahu svého hlasu. Elling během dvou hodin předvedl skutečně takřka všechno: od úvodní balady My Foolish Heart rozšířené o ukázkovou vokalízu, přes osvědčené standardy Bye Bye Blackbird , až po slavnou Moanin 0s citací slavného Davisova sóla ze skladby So What? .
13. 7., Prachatice
Zatímco je Ellingova lyrická vokalíza přístupná takříkajíc i náhodnému posluchači, nejneočekávanější festivalový výstup zažilo díky Stevu Colemanovi a jeho Five Elements prachatické náměstí. Znakem živelného seskupení, fungujícího na bázi avantgardní volnosti, neustálé rytmické proměnlivosti a ostinátnosti funkových riffů, je především živočišnost. V závěru dvouhodinové show odměnil Coleman několik desítek věrných posluchačů důvtipně poskládaným medley známých bebopových témat.
14. 7., České Budějovice
Poslední z pěti festivalových dní poskytl dvanáctihodinový maratón osmi koncertů, což se ukázalo jako nesmírně vyčerpávající nabídka. Závěrem povinné jízdy každé z pěti putovních seskupení představil svůj koncertní blok festivalový ředitel Rudy Linka. Po něm už publikum očekávalo posledního festivalového sidemana Davisovy sestavy, bubeníka Al Fostera. Foster je dodnes nejen žádaným spoluhráčem, ale rovněž leaderem úspěšných malých seskupení. České publikum mělo možnost Fostera slyšet už před několika lety, tentokrát však bubeníkovi sekundoval někdejší člen Hancockovy pionýrské kapely Mwandishi Eddie Henderson.
I když Foster, dle vyjádření jeho manažera před koncertem, přímo nesnáší otázky novinářů týkající se jeho někdejšího bandleadera, legendárního Milese Davise, na pódiu na něj nedá dopustit. Počáteční rubátový nástup So What s expresivní sordinovanou trubkou narušovaly snad jen zpětné vazby pískajících mikrofonů. Závěr patřil výraznému Jean Pierre s nádherně zvukomalebnou Fosterovou imitací tématu. Existuje snad výraznější davisovské klišé? V publiku se však v té chvíli nenašel nikdo, komu by tento stereotyp, zahraný navíc s nesmírnou lehkostí a noblesou, překážel. Mistr se nad bicí soupravou pohyboval, jako by mu patřil celý prostor. Stále usměvavý bubeník s přátelskou tváří komunikoval s fanoušky a podepisoval vše navzdory únavě z dlouhé cesty, kterou na sobě nedával znát.
Velkolepým finále festivalu měla být plánovaná kubánská tancovačka ve Španělsku usazeného Leonela Ó Zúnigy a jeho Havana Street Bandu. Živelné projevy kapely však budějovické náměstí příliš neroztancovaly a návštěvníci jediného nočního koncertu festivalu si spíš v pokojném rozpoložení vychutnávali například výrazovými, a především rytmickými prostředky latinskoamerické hudby modifikovanou bluesovou „dvanáctku“ s pronikavě ostrým zvukem flétny. Zajímavým prvkem byla bohatost prolínajících se polyrytmických pásem, na druhé straně zklamal nevýrazný projev vokalistky. Možná však po desetiletém boomu hudby z klubu Buena Vista bylo domácí obecenstvo rozmazlené vokalisty třídy Omary Portuondo či Ibrahima Ferrera. Celkové vyznění oproti očekávání živelné Kuby plynulo místy s tak nesmírným pokojem, jako Ferrerovo milované bolero.
Skvělý druhý ročník Bohemia Jazz Festu ukázal, že ten následující může s přehledem aspirovat na titul festivalu roku.
