„V chudé Africe se nejvíce kupují indické filmy. A tak jsme jimi byli krmeni. Věřte, že se na tom nic nezměnilo. Indické filmy totiž lidem v Africe nabízejí možnost snít. Trvají i tři hodiny, jsou plné příběhů lásky a co je hlavní, uslyšíte skvělou hudbu. A protože spousta lidí nemá doma gramofony a cédéčka, chodí do kina na indické filmy jako na koncerty“.
Rachid Taha
Masala je směs indického pálivého koření. Masala movies zase originální filmová směsice iluzí, mytologie a kýčovitých romantických příběhů, doladěná tancem a hudbou. „Filmi“, jak této filmové hudbě v Indii říkají, pak představuje nevšední fenomén, jehož vliv pociťuje v posledních letech i západní hudební scéna. Někdy zprostředkovaně, skrze nahrávky Rachida Tahy, Khaleda, londýnského asijského undergroundu či pákistánského qawwala Nusrata Fateh Ali Khana, jindy přímo, především když to v plné parádě rozbalí The Bollywood Brass Band, po čertech ďábelská svatební dechovka z Londýna. Její repertoár totiž z převážné většiny tvoří hudba z indických filmů. Vyplývá to i z názvu posledního alba: Movie Masala.
Skutečnost, že si bratři Lumiérové na premiérové promítání svého kinematografu v roce 1895 z celé Paříže vybrali zrovna Indický salón, docení především fatalisté. Prazvláštní shodou okolností se totiž dnes nikde jinde na světě nevyrobí tolik filmů jako v indické Bombaji. Bollywood, jak se tamnímu filmovému průmyslu s humornou nadsázkou po vzoru amerického Hollywoodu přezdívá, přináší Indům sen o kráse, síle a bohatství, tedy to, co nemají a nikdy mít nebudou, a doslova ovlivňuje život většiny z nich, ať už žijí ve velkoměstech nebo zaostalých vesnicích. Komerční filmy se staly stěžejní a nesmírně populární součástí novodobé indické kultury.
V Bollywoodu a jihoindickém přístavu Madras (dnes Chennai) se jich ročně vyrobí přes osm set padesát, namluvených převážně v hindštině, ovšem podstatnou část tvoří i nabídka v tamilštině, urdštině či bengálštině. Dohromady to čítá čtyř set milionové publikum. V Indii; nezapomínejme ale na Afriku, Asii, Tichomoří nebo Kubu. Jinými slovy tam, kde měli odjakživa hlouběji do kapsy, dávali před americkou nabídkou přednost Bollywoodu.
Původní epické příběhy o životě bohů Rámy a Krišny už dávno vystřídala tříhodinová velkolepá melodramata na způsob amerických a mexických telenovel, domyšlených do nejposlednějšího detailu. Prvotní snahou indických tvůrců je kopírovat mentalitu obyvatel: dodat jim sebevědomí, nasadit správně zvolené růžové brýle, přenést je na pár hodin do vysněného světa, jehož závratně bohatí hrdinové žijí v přepychu, vlastní nejmodernější západní auta a nejhorší oblečení pochází minimálně od Versaceho. Samotné příběhy vycházejí z neměnného dramatického klišé – zločinec dostane na frak a láska zvítězí, snad i proto je v Indii zvykem odcházet před závěrem filmu, kdy už je jasné, že se publikum dalších tanečních čísel a písniček nedočká.
Ten, kdo kdy navštívil takové promítání, ví, že jej Indové dokážou silně prožívat. Během představení reagují naprosto spontánně potleskem, výskotem, bučením a úplná vřava nastane, když hlavní hrdinové zpívají. Mladé dívky vysokým sopránem, muži altem. I v tomto případě hudební skladatelé nenechávají nic náhodě. Počítá se s tím, že z písní se stanou hity. I ony jsou proto podřízeny lidovému vkusu a ten si je takřka okamžitě přivlastní. Zní od rána do noci všude, po celé Indii: z rádií, televize, na tržištích, v kancelářích, v chrámech. Za tím účelem byly koneckonců vyprodukovány. „Filmi“ a indická popmusic proto představují prakticky jedno a totéž.
Z Bollywoodu do Guinessovy knihy
V indickém filmu vládnou tři typy hvězd: herci, zpěváci a hudební skladatelé. Na zbytku až zas tolik nezáleží. Při vší úctě k režisérům. V Bollywoodu je totiž běžné, že všichni často pracují až na několika filmech najednou a scénář se dopisuje podle momentální situace, financí a obsazených hvězd. Zatímco ty slízají nejvíc smetany – jsou vidět nejen ve filmu, ale i na obřích billboardech po celé zemi – zpěváci tak trochu ostrouhají. Herci „klapají pusou“, oni dodávají hlas. Asi jako když v českém televizním zpracování oper zpívá Radovan Lukavský na playback mistrů Národního divadla. I tak Mohammed Rafi , Mukesh , Kishore Kumar nebo Greeta Dutt , a především sestry Lata Mangeshkar s Ashou Bhosle zkrátka nikdy nepřišli. Také jim leží Indie u nohou. Posledně jmenované sestry, schopné podle přání jakkoliv změnit barvu hlasu, jsou dokonce považovány za žijící legendy. O Ashe Bhosle se říká, že „dokáže být přesvědčivá jako svádivý vamp, matróna středního věku i stará lady hledící zamyšleně do dáli.“ Spolupracovala s londýnskou skupinou Alaap, indickým raperem Baba Sehgalem i popovou star Boy Georgem. Lata jí konkurovala hlavně počtem nahrávek: za 35 000 skladeb se dočkala zápisu do Guinessovy knihy rekordů.
Vykradený Nusrat Fateh Ali Khan
Morální a společenské zvyklosti sice indičtí tvůrci ctí, západním vlivům se však nebrání. Naopak, prosluli neukojitelnou touhou zasadit do svých kýčovitých spektáklů vše, co jim přijde pod ruku. Jejich hrdinové lyžují v rakouských Alpách, tančí na Ibize, objímají se při 
východu slunce na jihoamerických plážích. A rozpitvat samotné scénáře masala movies, nejednou vás napadne, že se před vámi odvíjí solidní sbírka klasických, světovou kinematografií prověřených klišé.
Hudební skladatelé za nimi nezůstávají o nic pozadu. V tomhle směru ovšem „filmi“ představují průkopnické počiny, které sice ne vždy lahodí evropskému sluchu, nicméně nezřídka dokázaly předběhnout dobu a do značné míry předznamenaly multikulturní fúze, s nimiž přišla éra world music. Invence skladatelů nebere konců, nečiní jim žádný problém na tradiční indický základ naroubovat melodie a rytmy ze západní Afriky, Maroka, Alžíru, Číny nebo Latinské Ameriky. Kontrastní lesy smyčců mají zase svůj zřetelný původ v evropské klasice a egyptském popu.
Skladatelé umí s hudebními výpůjčkami pracovat jako s plastelínou. Tvarují ji sice do podoby vycházející vstříc masám, přesto není radno je zatracovat. Přestože jsou služebníky filmu, představují trend, s nímž je třeba do budoucnosti počítat.
Příkladem může být skladatel a aranžér Jolly Mukherjee z Madrasu, unešený z bollywoodsky sofistikovaného pojetí prastarých ghazalů.
Jedná se o, na muslimské poměry prostořekou, milostnou poezii z Persie, kterou do Indie přivezli ve 12. století Mogulové. Ghazal znamená cosi jako „promluvu k ženám“ a obsahuje mnoho alegorických prvků. Pro nerozlišování mezi erotickou a duchovní láskou používali ghazal i súfijští mystici a zpěváci qawwali. V jazyce urdu ghazal doznal mnoho změn, co to ale bylo proti tomu, jak si tuto písňovou formu rozvláčných sentimentálních melodií přetransformoval Bollywood. Od 70. let, kdy s ním přišli hlavně pákistánští zpěváci (pákistánské filmové továrně v Lahore se říká Lollywood), se indické filmy bez ghazal songů prakticky neobejdou.
Jolly Mukherjee natáčel například s Björk a aranžoval smyčce pro album Kenza Alžířana Khaleda. Pro své vlastní Fusebox pak angažoval slavný smyčcový The Madras Cinematic Orchestra , programátory a studiové kouzelníky Trevora Wayatta , The Underwolves , State of Bengal a spoustu indických ghazal zpěváků a hudebníků, z nichž naprosto šokují výkony sitáristů. Spojení drum'n'bassového dunění a tanečních beatů s velkým smyčcovým tělesem, vokály, sitárem a bubínky tabla místy dosahuje záda mrazícího chrámového rozměru. Fusebox patří k vrcholům progresivního křídla současné world music a zároveň potvrzuje sílící rozpínavost bollywoodských tvůrců.
O nich šla často řeč i v souvislosti s pákistánským qawwali Nusratem Fateh Ali Khanem . Ten jim dlouhá léta nemohl přijít na jméno: to když ho, v souladu se svými zvyklostmi, bez skrupulí vykrádali. „Samozřejmě jsem pyšný na to, že považují mou práci za vhodnou k napodobování. Nicméně mě zneklidňuje, když poškozují obsah a poselství starých súfijských písní,“ prohlásil tento fenomenální zpěvák pár let před svou smrtí. I on ale indickému filmovému světu neodolal. Pro drásavý příběh The Bandit Queen o životních osudech lupičky Phoolan Devhi, ze které se nakonec stala významná politička, složil hudbu, za níž se rozhodně stydět nemusel. Neodmítl ani režisérovi Rahulovi Rawailimu při přípravě filmu Aur Pyar Ho Gaya .
Mozart z Asie
Takřka jako pohádka z Bollywoodu vypadá i příběh jeho největšího hudebního skladatele současnosti – A. R. Rahmana , přezdívaného Mozart z Asie. Dávno přesáhl hranice bollywoodských studií a prorazil na Západě. Sir Andrew Lloyd Webber mu prý vzkázal: „Jste géniem melodií.“ A bez váhání mu zadal práci: na muzikálový příběh z Bollywoodu Bombay Dreams pak sehnat v Londýně vstupenku nebylo vůbec jednoduché.
Osmatřicetiletý A. R. Rahman tvrdí, že za svůj úspěch a inspiraci vděčí Alláhovi. Na rodáka z hinduistického Madrasu trochu nepatřičné vyznání, lze ho však vysvětlit: původně se jmenoval A. S. Dileep Kumar, a když mu roku 1988 smrtelně onemocněla sestra, obrátila se rodina na muslimského léčitele, po jehož zásahu se dívka zázračně uzdravila. Z vděku pak Kumarovi přestoupili na islám a z Dileepa se stal Allah Rakha Rahman.
Od čtyř let prý hrával na klavír a v jedenácti už se o něho praly přední orchestry. Na konzervatoři studoval tradiční indickou hudbu a v anglickém Oxfordu evropskou klasiku. Zamiloval si Bacha s Beethovenem a vydal se do světa po boku slavného hráče na tabla Zakira Hussaina. Ve třiadvaceti už vlastnil studio a během několika let se stal bollywoodským králem reklamních jinglů. Jeho první úspěšný film z roku 1992 se jmenoval Roja . U dalších už každý z režisérů předpokládal, že s Rahmanovou hudbou má napůl vyděláno. A vcelku oprávněně. Vedle toho se jí na albech prodalo přes sto milionů!
S Rahmanem vstoupila do bollywoodské filmové hudby revoluce. Dosud neslýchaně kreativním způsobem dokázal využít nejmodernější studiové technologie, kombinoval indickou tradici s klasikou, reggae i hip-hopem, ke smyčcovým orchestrům přistupoval víceméně jako k nástroji, nebál se taneční elektroniky ani jiných hudebních kultur, z nichž pro sebe dokázal citlivě vytáhnout znamenité ornamenty. Rahmanovy fúze zněly moderně, žádné prvoplánové deepforestovské povrchnosti. Uměním naslouchat se tu blíží producentovi Michaelu Brookovi, jenž ho seznámil s Nusratem Fateh Ali Khanem. S ním Rahman ve studiu strávil mnoho hodin a jejich rozvíjející se spolupráci přerušila až Ali Khanova předčasná smrt. Asijský Mozart vůbec tíhnul k osobnostem, s nimiž měl společnou vizi posouvání hudebních hranic: vedle indických velikánů se po jeho boku ocitli zpěváci Lakhsmi Shankar a Apache Indian , vůdčí osobnost londýnského undergroundu Talving Singh , a když se vydal do Indie David Byrne od newyorských Talking Heads, za pár dnů už zvonil na Rahmanovo studio.
Zaujal i americké filmaře a neskončilo to pouze u toho. Marc Forster si u něj objednal hudbu k vydařenému filmu Ples příšer s Halle Berry v hlavní roli, na své album Rahmanovy skladby zařadila Vanessa Mae, ovšem nejpřekvapivější potvrzení Rahmanova současného renomé přišlo opět od muzikálových tvůrců. Letos by mělo mít v Londýně premiéru jevištní zpracování Pána prstenů . Své pověsti nevyzpytatelného tvůrce dostál Rahman i tentokrát: ke spolupráci si vybral finskou skupinu Värttinä .
