Mehldauův návrat s triem Déja vu v Rudolfinu (7. 11.) začíná naskakovat už při vstupu do naplněného sálu. Jméno Brad Mehldau táhne stejně jako před rokem, kdy Dvořákův sál tleskal jeho sólovému recitálu. Podobně jako tehdy je skromná i scéna – jen naleštěný Steinway, kontrabas v odpočinkové poloze a bicí s nášlapnou tamburínou. Žádné zbytečnosti, klubka kabelových hadů, hromady monitorů či rampy světel. Déja vu pokračuje, první vchází Mehldau a má snad úplně stejné koncertní oblečení jako před rokem! Za leaderem kráčí kontrabasista Larry Grenadier a bubeník Jeff Ballard, jehož vnitřní energii prozrazuje už sebevědomě swingující krok.
Obavu, že Rudolfinum není zrovna ideální prostor pro klavírní trio, rozptýlí první tóny. Klavíru by ve výstupním mixu, pravda, mohlo být trochu víc, ale nástroje jsou neuvěřitelně čitelné, kontrabas zní jako kontrabas, žádný Ballardův kontakt se soupravou uším neunikne. Jako byste seděli na metr od kapely. Mehldau a Ballard působí jako dva póly jin a jang, mezi kterými je zakořeněná jistota v podobě Grenadierova kontrabasu.
Mehldau je příliš sebevědomý na to, aby si musel publikum získávat podbízivým úvodním opusem. Hned na začátek volí novou a pořádně posluchačsky náročnou autorskou kompozici MB . Pianista je navenek až stoicky klidný, vevnitř však nepochybně probíhá kreativní bouře. Jeho klid nepřekvapuje. Kdo jej nějaký čas sleduje, ví, že Mehldau raději než gesty mluví hudbou. Jeho pódiový projev se za poslední roky rovněž standardizoval a nenápadnými úklonami vsedě s rukama mezi koleny skromně nabírá energii z nadšeného auditoria.
Jeff Ballard úspěšně krotí energetický přetlak a nahrazuje jej výraznou dynamikou i tvořivostí. Jako významný člen cechu malířů bicích nástrojů bere do ruky štětky, paličky či naopak vůbec nic a maluje ty nejroztodivnější možné odstíny. Jeho paleta je tak široká, až je s podivem, že ji dokáže udržet v ruce. V mysteriózní drum‘n‘bassové, zatím nepojmenované kompozici slyšíme hektického Ballarda, jak jej známe – ruce po celé sadě, ale nikdy nezahltí. Při frenetických brejcích mu paličky vyběhnou až na stehna. Náročnou roli dynamického elementu zvládá s bravurou – vždyť udržet vyrovnanou hladinu zvuku v sále typu Rudolfina je opravdová výzva. Nemluvě o tom, že vrcholy triového trojúhelníku jsou v nejbližším možném postavení a snaha o zachování čitelnosti jednotlivých nástrojů je maximální. Možná i kvůli složitým zvukovým podmínkám v některých kusech občas tak trochu chybí skutečný kapelový klimax. Ten individuální dosáhne Ballard snadno při svém sóle v Monkově We See , kdy jej nelimitují žádné ohledy.
Basistu Larryho Grenadiera se smyčcem v ruce příliš často nevídáme, jeho síla je přece jen ve hře pizzicato, přesto jej v další Mehldauově prokomponované novince Secret Beach do ruky bere. Turné je pořád téměř na začátku a souhra v nových skladbách ještě nedosáhla dokonalosti, nový materiál ale nepochybně přináší kreativní palivo. Grenadier intonuje přesně jako vždy, jeho rytmus připomíná lidský metronom a tloušťka tónu jeho kontrabasu je neslýchaná.
Poslední skladbou setu i koncertu je balada a Mehldau jen potvrzuje, že podbízivost skutečně nemá zapotřebí. Berlinova Isn‘t this a Lovely Day? je pro středu 7. listopadu příznačným zakončením. Koncert a tím pádem i celý den je víc než milý. Déja vu vrcholí a Mehldau s triem přidává. Nejdřív Holland indie popové osobnosti Sufjana Stevense a pak už hity Exit Music od Radiohead a Riverman Nicka Drakea. Jediný rozdíl proti loňsku je, že přídavky jsou jen tři – Mehldau přece musí brát ohledy na své spoluhráče. Závěrečný standig ovation nechybí a je víc než zasloužený.
Nezbývá než se těšit na novou nahrávku Mehldauova tria – aktuální evropské turné jistě poslouží i jako skvělá příprava na nahrávání, prostor pro experimenty a příležitost k nalezení definitivních titulů skladeb. Mehldau se s postupem času a hudebním dozráváním ponořuje hlouběji do moře kontrapunktu, jež stále častěji vychází z obou jeho pianistických rukou, a ve svých nových skladbách se přibližuje klasické kompozici. Naštěstí nabízí dostatek zemitých témat i povznášejících improvizovaných idejí k dobrému vyvážení. Monkova optimistická We See či sofistikované blues Fat Kid jsou toho nejlepším příkladem. Mehldau na lidi nezapomíná a oni mu to s nadšením vrací.
