Brad Mehldau – klavír, Larry Grenadier – kontrabas, Jeff Ballard – bicí. Nahráno: Village Vanguard, New York, 10/2006. Vydáno 2008. TT: 78:31, 77:39. 2CD Nonesuch 07559 79956-5 (distribuce Warner Music).
Našel už klavírista Brad Mehldau svůj zvuk? Hledal jej vůbec někdy? Takové a mnohé další otázky se mohou honit hlavou posluchači, když poslouchá nejnovější triové album s lakonickým názvem Live . Když si poslechnete Mehldauovy živé i studiové nahrávky ze začátku 90. let, možná se přikloníte k tezi, že se s vlastním zvukem již narodil a postupně jej jen citlivě cizeluje. Jeho současné stádium cizelace vlastního originálního projevu představuje – alespoň dle poslechu aktuálního dvoudisku Live – další potlačení vlastního ega, maximální soustředění na hudbu, respekt k charakteru vlastních i cizích kompozic i dlouhá, až tantrická plató jeho improvizací.
Dlouhá plató ovšem rozhodně neznamenají nudu. Neznamenají nic neříkající hledání čehosi nevyřčeného, ani nedostatek invence. Opravdu není třeba se bát délky jednotlivých tracků, které vrcholí časem 23:31 u Black Hole Sun od legendárních Soundgarden . Průměrná stopáž ostatních je cca 12 minut, ovšem jsou to tucty minut nabité nápady, nahrávkami kolmými i diagonálními, empatií a všudypřítomným kapelovým duchem. Slova Larryho Grenadiera , že Mehldau je mimořádně inspirativní leader, ostatně hovoří za vše.
Mnohé z kompozic na desce Live nahrané v říjnu 2006 slyšela loni i Praha. Třeba tajemnou latinu Secret Beach s mimořádně citlivým přednesem tématu, typicky ballardovský „rovný feel“ v Buddha Realm , briskní swingovku C.T.A. od Jimmyho Heathe či Coltraneův roztavený a zpět do krásy vykrystalizovaný Countdown , kterým dvojalbum vrcholí.
Svůj neopakovatelný sound mají i zbylí dva členové kapely, jež může svým projevem definovat slovo kompaktní. Kontrabas Larryha Grenadiera svojí vkusnou úsporností atakuje hájemství Charlieho Hadena a přidává neomylný tah a pestré využívání pedálových prodlev. Ballard zase swinguje do mrtva, poslouchá, nabízí, reaguje, podporuje, barví, provokuje. Mehldau často nechává rytmiku tepat a jen hledá drobné hudební prostory, jež se v groove basy a bicích objevují, aby je vyplnil zásadní melodií, harmonií či rytmickou finesou. Jindy Mehldau dominuje, ať už pomocí hustého kontrapunktu, agresivnějších akcentů v levé ruce či jen osamoceného hlasu proplétajícího se jednolitým strhujícím proudem, vycházejícím od rytmického tandemu. Mehldau jednou uchvacuje klasizující kontrapunktickou introdukcí na téma či sofistikovaným rozhovorem s kontrabasem (Countdown ), jindy třeba utnutým koncem sóla à la Keith Jarrett (C.T.A. ). Často čeká jako gepard na svou kořist, kterou mu předhodí buď rytmika nebo improvizátorova múza, aby se ideje chytil a rozvedl ji diminucemi, augmentacemi nebo rozličnými tóninami. Výsledkem umění všech tří členů Mehldauova tria jsou dva disky plné vzrušující hudby.
Body: 5 z 6
