Květnový koncert kvarteta Waynea Shortera v Rudolfinu byl především přehlídkou čtyř hudebních individualit. Wayne Shorter, Brian Blade, John Patitucci a Danilo Pérez mají své vlastní projekty, již sedm let hrají i spolu. Jak říká bubeník Brian Blade, výrazná postava pražského vystoupení, na Shorterovi je obdivuhodná především odvaha jít po nevyšlapaných stezkách: pro něj jako spoluhráče je to pak na jednu stranu náramně osvobozující, ale zároveň výrazně namáhavé – to, co platilo včerejší noc, nemusí platit dnes.
Brian Blade (1970) měl vždy to štěstí, že se ocitl v pravý čas na pravém místě. Syn baptistického pastora odešel sice do New Orleans původně studovat antropologii, ale jako jazzový bubeník z atmosféry města nemohl odejít nedotčený. Nejenže se stal součástí neworleánské bubenické tradice, ale potkal zde postavy, které byly určující pro jeho další hudební vývoj (učitel Ellis Marsalis, pozdější spoluhráč John Cowherd). Na klíčových hrdinech svého hudebního života (určitě Ellis Marsalis, Joni Mitchell, Wayne Shorter) obdivuje hlavně šanci, kterou mu svou důvěrou poskytli. „Rád bych ji oplácel dál, i když si sebe v roli učitele moc neumím představit.“ Jeden z nejuznávanějších sidemanů současnosti si získal respekt i svým sólovým projektem, sextetem Fellowship, jehož třetí deska (Season of Change) vyšla na jaře.
Jakým způsobem vás Wayne požádal o hraní v Quartetu? Měl nějaké zvláštní požadavky?
Víte, Wayne ve skutečnosti nikdy nemluvil o nějakých specifických požadavcích na hru. Spíše o paralelách, metaforách mimo samotnou oblast hudby. Chápete, co tím chci říct? Jde třeba o obrazy, výjevy z přírody. Ze začátku jsme se snažili na tyhle lekce připravit jako do školy, ale klasické způsoby tady pochopitelně moc nefungovaly.
Ano, slyšel jsem, že o hudbě pouze zřídka mluví v technickém smyslu slova. Co to pro vás prakticky znamená? Je to jednodušší než v jiných projektech?
V jistém smyslu ano: ponechává vám to dveře otevřené dokořán; můžete jít mnoha cestami, aniž byste byli svazováni postavou leadera. Když jsme spolu začínali hrát, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se chce plně chopit té příležitosti a nejít po zabezpečených cestičkách, nehrát to co je napsáno na papíře. Vím, že to nezní vždy perfektně, ale skvělé na něm je, že se nás snaží přinutit, abychom šli svou vlastní cestou a vytvářeli neustále něco nového.
Když jste k Shorterovi přišel, neměl jste obavy z jistého generačního rozdílu mezi ním a zbytkem kapely?
Ne, nemyslím si, že by kdokoliv z nás měl tyto obavy, protože jsme ho svým způsobem znali mnohem dříve – z poslechu nahrávek. Chci říct, že už dávno k nám promlouval prostřednictvím své hudby. No a jakmile jsme ho poznali osobně, náš vztah se tím jenom prohloubil a získali jsme k němu ještě větší respekt.
Lze mluvit o přátelství?
Ano, doufám, vždyť spolu hrajeme už osm let, tak jde takřka o rodinnou kapelu – Danilo, John a Wayne samozřejmě taky – bez ohledu na jeho věk, historky a narážky na bývalé spoluhráče, které jsme sami nezažili; jsme totiž spojeni společnou přítomností a mnoha zážitky.
Zejména na prvních koncertech Quartetu dával Wayne přednost svým pozdějším kompozicím jako Atlantis, nebo Aung San Suu Kyi, k nimž ale do té doby nepublikoval partitury. Je pravda, že autentické zápisy jste tak viděli poprvé u něj?
Ano, ve skutečnosti kterýkoliv z námi hraných kusů jsem viděl poprvé v psané formě, až když je Wayne přinesl. Víte, psaním i dnes tráví hodiny a hodiny, takže bylo fajn tyhle věci vidět. Kousky jako Joy Rider , nebo Over Shadow Hill Way nám někde na začátku přinesl zapsané, a také jsme se je snažili zažít, ale jak už jsem řekl, devadesát procent našich představení je improvizace, takže nemá příliš smysl takhle uvažovat. Vždycky začínáme z ničeho!
Poprvé jsem Quartet viděl na vašem prvním evropském turné v roce 2001 (na něm byla nahrána Footprints Live!). Od té doby ale kapela urazila obrovský kus cesty, můžete popsat, jak se dále vyvíjela?
Myslím, že jsme si na sebe hodně zvykli, naše komunikace se v mnohém prohloubila, což je něco, co lze jen těžko popsat, či někomu vysvětlit: jde o dosti spirituální zážitek z mnoha a mnoha společně odehraných nocí. Máme k sobě mnohem blíže, z čehož plyne, že jsme si více jistí sami sebou. Což ale není synonymem bezpečného pohodlí, protože jde o nekončící výlet plný překvapení; nikdy nevíme, co bude následovat. Hlavním rysem je tak důvěra, která se hraním jen prohloubila.
Pokud dnes pomyslím na Wayne Shorter Quartet, mám jej úzce spojen s živým hraním. Je tento koncept vůbec přenositelný do studia?
Ano, to je věc, o které jsme se já, John, Danilo i Rob (Griffin, tour manažer – pozn. autora ) hodně bavili, protože bychom zcela jistě rádi nahrávali více desek, ale nejsem si úplně jist, jestli Wayne do studia jít chce. Nicméně nevidím důvod, proč by to nemohlo fungovat, i když samozřejmě trochu jinak. Více záznamů by mohlo lépe dokumentovat změny ve vývoji Quartetu, i když těžko říct – do studia bychom asi šli už s nějakým předpřipraveným konceptem.
Loni i letos jste k některým vystoupením Quartetu přizvali dechový ansámbl Imani Winds Quintet. Můžete tuto spolupráci přiblížit?
Jde o jisté pokračování desky Alegría? Řekl bych, že jde o spojení, které reflektuje způsob, jakým Wayne píše pro dechy nebo orchestry. Skvělé je, že Imani Winds obdivují a hrají Wayneovu tvorbu a skvělým způsobem komunikují. Při hraní nám tak stále zůstává svoboda improvizace, ale zároveň do ní svými hlasy vnášejí příchuť Wayneova kompozičního umění.
Je to velký rozdíl oproti vaší spolupráci s orchestry?
Jistě, velký. Představte si jenom tu přípravu repertoáru, nebo organizaci stovky lidí. Ale i hudebně je spolupráce s Imani Winds flexibilnější, už jen po rytmické stránce, komunikaci v improvizovaných plochách.
Liší se repertoár s Imani Winds od běžných vystoupení?
Ano. Hrajeme jednak starší Wayneovy orchestrální kompozice jako Midnight in Carlotta‘s Hair , ale i speciální aranžmá pro Imani, jako například Pegasus . Mimo to je tu část skladeb (jako Prometheus Unbound , nebo Zero Gravity ), které hrajeme běžně s Quartetem, ale výborně se hodí i pro hraní s Imani.
Slyšel jsem rozhlasový záznam Quartetu z Melbourne (květen 2005), kde Danila u klavíru vystřídal výjimečně Jason Moran. Jason je jistě skvělý pianista, ale nebylo pro takto integrovanou kapelu obtížné přijmout mezi sebe nový element?
Přesně tak, ta kapela má jistý étos, daný tím množstvím odehraných koncertů, jehož podstatu budete jen stěží někomu vysvětlovat. Jason je skvělý hráč a dobře jsme si rozuměli, nicméně organismus, který do té doby vznikl, nelze jen tak zrušit, ztráta kteréhokoli prvku je příliš znát. Něco podobného se stalo i na několika koncertech, kdy zase nemohl John a vystřídal ho basista Bob Hurst.
Máte rovněž svoji vlastní kapelu, ale jste především uznávaný sideman. Na čem vám záleží, pokud se rozhodujete pro účast v nějakém projektu?
Jsem otevřený a rád poznávám nové lidi. Nicméně na hraní s Waynem jsem nikdy ani nepomyslel, šlo by o bizarní představu, spíše sen. Jinak jde obecně o to být součástí hudby, ke které můžete něčím osobitým přispět; pokud nemáte ke spoluhráčům emocionálně blízko, jde vždycky jenom o „přehrávání“, ta hudba tím trpí.
Ptám se proto, že jako teenager jste hrál v punkové kapele, pak u Boba Dylana, Joni Mitchell…Je v tom nějaký rozdíl?
Nepociťuji v tom výrazný rozdíl, protože vždy se snažím o totéž – sloužit dané skladbě. Pozváním do Quartetu jsem byl poctěn, vážím si toho, že jeho hudbu můžu spoluvytvářet, ale můj přístup, ani smýšlení se tím nemění.
Několik slov k vaší kapele Fellowship: nejprve pro ni skládal hlavně váš přítel a spoluhráč John Cowherd a vy sám jste začal až později. Jaká byla vaše představa o kompozicích pro Fellowship?
Je zřejmé, že přístupem Johna Cowherda jsem byl dost ovlivněn; potkali jsme se v roce 1988 a už tehdy psal. Já sám jsem začal psát vlastně teprve nedávno, nejčastěji při kytaře, ale známe se tak dlouho, že i když skládáme odděleně, při společné zkoušce nám pak všechno perfektně pasuje dohromady. Zkrátka jsme přátelé a na té hudbě je to pak poznat. Obecně platí, že se oba snažíme psát na míru individualitě všech členů kapely.
Na jaké muzice jste vyrostl?
Ze začátku to byl gospel, protože můj otec byl farář, v kostele jsem vyrostl a poprvé jsem tam hrál na bicí. Ale časem to bylo všechno možné – Al Green, Stevie Wonder, Earth, Wind & Fire, Danny Hathaway, Aretha Franklin, tedy hlasy, které jsou skutečně nadčasové. Taky klasiky typu Miles Davis, John Coltrane, Duke Ellington, s kterými jsem se vždycky vracel nazpět. Když mluvím s dnešními mladými muzikanty, vždycky mě potěší, že znají moje desky, nebo nahrávky mých současníků, ale nikdy to nenahradí cestu, kterou si každý jazzman musí projít: totiž poznat historii tohoto žánru. Pokud bych neslyšel Elvina Jonese, nebo „Papa“ Jo Jonese, chybělo by mi jisté pojítko, nebo bych se pohyboval neustále na povrchu. Přinejmenším v Americe byl jazz dlouhou dobu součástí populární kultury, která neustále tíhne k něčemu novému, a tak bohužel nemá o svou historii zájem: novinka se rychle uchytí, ale rychle se zapomene, z čeho vznikla. Ale s tím asi nic nenaděláme.
V New Orleans byl vaším učitelem Ellis Marsalis. Můžete popsat jeho přínos pro váš hudební i osobní růst?
Víte, pan Marsalis byl pro nás všechny – mě, Chrise Thomase, Nicholase Paytona, Petera Martina – spíše druhým otcem, a nikdy toho neřekl mnoho, těžko mluvit o nějaké metodologii. V tomto ohledu mě po technické stránce vedli spíše moji učitelé John Vidacovich a David Lee Jr., kteří mi jako muzikantovi hodně pomohli, ale pan Marsalis učil spíše příkladem, způsobem hry a uvažováním, pro což mnohdy není třeba mnoha slov. Mnohdy stačilo ho jen dobře pozorovat a člověk se dost naučil. Ale nejdůležitější věc je, že nám dal šanci a já a Chris Thomas jsme se ještě jako studenti stali součástí jeho tria: to byla ta největší škola, kdy nám toleroval mnohé chyby, ale společné hraní nám dalo víc než jakýkoli kurs. Dát někomu šanci, to je ten největší dar, jaký vám kdo může dát.
Máte pocit, že byste sám měl tento dar někomu oplácet?
Jistě, jistě, tohle v každém případě zavazuje. Takže doufám, že to někomu v budoucnu oplatím, i když ještě nevím, jakým způsobem: zvláště si sám sebe moc neumím představit v roli učitele. Takže bych viděl cestu v tom, že bych někoho mladšího přizval do mé kapely Fellowship. Protože vytvářet hudbu kolektivně, v patřičném kontextu, vždy bylo mým cílem. Takže se až tak nevzdálím od způsobu, který upřednostňoval Ellis.
Když jste v osmnácti odešel na univerzitu v New Orleans, nešel jste tam původně studovat hudbu, ale antropologii. Proč jste tehdy nešel přímo na hudební školu?
Nevím, možná jsem byl trochu poznamenán tím konvenčním uvažováním, typu: Hochu, nejprv si udělej aspoň bakaláře, aby z tebe v životě něco bylo… . Nicméně na škole jsem se držel i proto, že antropologie má vždy s hudbou jistou spojitost (smích). Pomohla mi porozumět různým kulturám, rolím, které hudba v rozličných kontextech má. I při turné po světě mi to poskytuje perspektivu, ze které lépe rozumím kulturám a významu hudby v nich.
Ale v New Orleans jste neležel jenom v učebnicích antropologie.
To bezpochyby. I když jsem nestudoval hudbu na univerzitě, chodil jsem na spoustu hudebních kursů, bral soukromé hodiny u Johna Vidacoviche. Nehledě na to, že už samotný život v tom městě představuje svého druhu muzikologické vzdělání – pokud jsou vaše oči a uši dostatečně otevřené, můžete mnoho získat.
Byl jste ve městě poté, co je postihl hurikán Katrina?
Ano, ano. Ani ne jako muzikant, ale jako člověk, který chce kontaktovat lidi, ke kterým měl vždy blízko. Poprvé jsem tam byl rok od té tragédie; město se dává dohromady jen velice pomalu, ale kupodivu tam lidé pořád zůstávají, stojí při sobě a postupně budují nový život. O tragédii tohoto typu se vždy obtížně hovoří, ale je třeba zkrátka začít znovu. I když nové město pochopitelně nic nezmění na tom, že na tyto události lidé nikdy nezapomenou.
Nahrával jste a jezdil rovněž s Joni Mitchell. V čem byla tato zkušenost pro vás přínosná?
Asi v patnácti nebo šestnácti jsem dostal nějaké její nahrávky na kazetách: Don Juan‘s Reckless Daughter, Hejira, Mingus. Tyhle tři věci jsem obehrával pořád dokola a velmi mě tehdy zasáhly – do té doby jsem nikdy neslyšel podobný typ psaní, harmonie, nebo textů. To bylo někdy v roce 1986, takže si dokážete představit, že jsem si brzy posháněl všechnu její dosavadní tvorbu a kupoval i veškeré nové věci. Pak se stala skvělá věc, vlastně obdobně jako u Waynea jsem totiž nejprve poznal její hudbu, a pak se s ní setkal i osobně. Šlo o neuvěřitelnou zkušenost poznání mentality člověka, který za vší tou krásnou hudbou stojí. Také s ní jsem se neustále učil.
Část jazzových muzikantů (jako Dave Douglas, John McLaughlin, Dave Holland..) založila v poslední době svůj vlastní, nezávislý label. Co si o tom myslíte?
Uvažoval jsem o tom, ale naštěstí jsem měl možnost poznat labely a lidi, kteří hudbě a jejímu smyslu rozuměli: ať už šlo o Blue Note, nebo nyní Verve, vždy šlo o profesionály, kteří měli hudbu rádi a poskytli mi veškeré zázemí. Navíc já nejsem ten, kdo by příliš rozuměl počítačům a bitům, vždyť jsem nikdy nestáhl ani písničku z internetu! Raději se kochám samotným výsledkem, jdu do obchodu a prodírám se hromadami desek; jde o fyzické spojení, které už dneska možná není moderní, ale já je pořád vyhledávám.
Byl zde nějaký zvláštní důvod, proč jste od Blue Note přešel k Verve?
Hlavně jsme měli smlouvu na dvě desky, a ty jsme s Fellowship natočili. Taky je pravda, že jsem s touhle kapelou poněkud překročil stanovený rozpočet. Najít správný poměr mezi uměním a byznysem není nikdy jednoduché, a cítil jsem, že s Verve se možná pohnu někam dál.
Co vaše plány do budoucna?
Málokdo ví, že Wayne neustále píše. I když nikdo z nás ty věci dosud neslyšel, doufám, že příští rok bychom s Quartetem mohli něco konečně nahrát. Ve skutečnosti by mohlo vzniknout na tři stovky desek Quartetu – tak je to živé hraní inspirující! (smích). A já sám bych chtěl v následujících letech nahrát tři desky: jednu s mým otcem a dvě s Fellowship (jednu autorskou a jednu s intepretacemi písní jiných).
