Bugge Wesseltoft – piano, Henning Kraggerud – housle, viola, viola concorda. Nahráno: Rainbow Studios, Oslo, 11/2011. Vydáno: 2012. TT: 79:23. 1 CD ACT 9526-2.
Je zajímavé, že zrovna ve Skandinávii je tolik muzikantů ponořeno do hledání vlastní cesty k interpretaci národní lidové hudby. Svůj pohled tentokrát nabízí známá postava norské jazzové scény, pianista Bugge Wesseltoft (1964). Ten se sice od folklorně-uměleckých trendů formovaných vydavatelstvím ECM v devadesátých letech částečně odvrátil, ale nyní se k nim přibližně po patnácti letech s novými nápady navrací.
K současnému projektu, který je tak trochu „jarním“ pokračováním jeho kultovního „zimního“ alba It’s Snowing On My Piano (1997), si na doporučení šéfa vydavatelství ACT přizval špičkového klasického houslistu, krajana Henninga Kraggeruda (1973). Jde o ideální spojení – Kraggerud má rád jazz a improvizaci, zatímco Wesseltoft může nechat vyniknout své lásce ke klasice a velmi dobrou klavírní techniku a tón, které v jeho jiné tvorbě často zanikají.
Repertoár tvoří z většiny norské lidové písně nebo skladby jimi ovlivněné. Aranžmá jsou velmi křehká, ovšem na druhé straně jistě pečlivě zaznamenaná v notách a dobře vystavěná, takže hluchá místa na albu téměř nejsou. V některých místech hráči improvizují, ale spíše jen zdobí hlavní melodii, než že by hráli sóla v ryze jazzovém slova smyslu. Také klavírní sazby a celkový zvuk nahrávky evokují v první řadě album klasické hudby.
Kromě tradičních písní hráči po svém interpretují témata Edvarda Griega (od jehož skladby Våren – Jaro je odvozen název alba) a dalších víceméně neznámých autorů různých období: dánského varhaníka Otto Mortensena, norské romantické skladatelky Anne Haavie či soudobé zpěvačky Øyonn Groven Myhren z téže země. Zajímavým nápadem je improvizace, tentokrát kompletní, na pradávnou harmonickou strukturu známou jako La Folia .
Wesseltoftova hra je velmi precizní a dynamicky pestrá. Virtuózní pasáže na albu nenajdeme, ovšem neznamená to, že by klavír měl vždy pouze doprovodnou roli. Kraggerud střídá housle, violu a na zakázku vyrobenou violu Concorda se šesti strunami a z jeho nasazení a procítěnosti je evidentní, jak blízká mu komorní hra je.
I přes drobné zvukové obměny má jinak vynikající nahrávka jeden nedostatek: málo kontrastu. Až na jedinou skladbu, která je ve středním tempu, jsou všechny ostatní velmi pomalé, hodně podobné, dynamicky spíše tiché a aranžérsky takřka beze změny. Velkým osvěžením by byla už jen krátká vsuvka pro sólové piano nebo samotné housle. Pokud posluchač nemá k norské lidové hudbě opravdu mimořádný vztah, je téměř osmdesát minut poslechu takového materiálu poměrně dost.
Last Spring je však hlavně album z kategorie „pro radost“. Je z něho cítit autorův vztah k tradicím jeho země a je skvělé, že podobný projekt, částečně vybočující z jeho ostatní tvorby, je schopen dotáhnout a vydat. Doufejme, že Wesseltoft bude ve své kolekci alb pro jednotlivá roční období pokračovat dříve než za patnáct let. Takový komplet by ve výsledku působil ještě o něco zajímavěji než jeho jednotlivé části samostatně.
Body: 3 z 6