Jak se vám daří? Koncem jara mi umřela maminka; ten den ve mně něco navždy odešlo. A hned potom jsem odjela do Brazílie, kde chci natočit svoji další desku. Víc neřeknu.
Pamatuji si, jak jste někdy zjara psala na svém webu, že je čas se jít věnovat zahrádce. Takhle obyčejně trávíte léta? Ano, je pro mě důležité být ve fyzickém kontaktu s přírodou. Je to duchovní zážitek. Nejsem nijak zdatná zahrádkářka, ale obdělávání půdy má rituální konotace.
Často mluvíte o tom, že Afroameričané ztrácí svůj vztah k přírodě. Byl tohle jeden z důvodů, proč jste se vrátila do Mississippi? Tady jsem nejšťastnější. Potřebovala jsem se vrátit ke kořenům, k rodině a celé té místní komunitě. Místa jsou pro mě nesmírně důležitá. Celé ty roky nedělám nic jiného, než že překládám život do not, a ten život je v každém místě jiný. Dnes žiji střídavě mezi Woodstockem, New Yorkem a New Orleans, ale cítím, že mé místo je už navždy tady v mississippském městě Jacksonu.
Do těchto končin jste se ale vrátila i kvůli hudbě, ne? Ano, tenhle kraj dal vzniknout všemu, na čem stojí jazzové základy. A hlavně blues, blues, které neodmyslitelně patří k jazzu, jen si to ne každý chce připustit. Když jsem byla malá, vystavili mě rodiče spoustě hudby, všemu od Billie Holliday po Milese Davise. Nerozuměla jsem jí, ale nějak mi přešla do krve. Vždyť tady je blues všude, je ve vzduchu, je to látka, ze které je utkané celé Mississippi.
Jak dnes americký Jih vnímáte? Je stejně krásný, jako musel být před sto lety. Lidem tu záleží na tom, aby si život užili, nesnaží se tolik pracovat. To je patrné zvlášť v New Orleans, kde jde hlavně o společenský život, kde jde o jíííííííídlo (půlovou notou ) a hudbu a kulturu a krásu.. je to úplně jiný rytmus než v New Yorku.
Poslední kapitolu jižanských dějin a také hudby zatím napsal nešťastný hurikán Katrina. Jak jste ho prožívala? Hurikán se nesmazatelně podepsal na všem, co se tu od té doby stalo. Dotklo se to především nás, kteří tu máme své kořeny, a je dobře, že z toho vzniklo tolik hudby; byl to způsob, jak vyjádřit všechno to zděšení a bolest. Byla to příležitost, jak dát hlas těm, které by jinak nebylo slyšet. Silné pocity, silné časy.
Vzpomenete si dnes na to, kdy jste si uvědomila, že chcete dělat svoji vlastní hudbu? Když jsem začala hrát na kytaru, prostě jsem hudbu měla ráda. A to stačí. Někoho si oblíbíte, naučíte se jeho písničky a jak je zpíváte, váš hlas se pomalu, nepozorovatelně začíná formovat. Čím déle to děláte, tím víc se o muzice dozvíte; a také se přitom naučíte, jak se dotknout vlastních pocitů a zážitků.
Vaše písničky vznikají často na podivuhodných místech, třeba ve vlakovém depu. Nebojíte se, že při cestování po světě se z toho kouzla něco ztratí? Je těžké takovou atmosféru nastolit v cizím sále na druhé straně zeměkoule, ale není to nemožné. Pocit z každé písničky si všude berete s sebou; jakmile jste ho stvořil a prožil, už ho nemůžete ztratit. Je s každou skladbou navždy spjatý.
Z názvu desky Thunderbird nebo použití samplu od indiánské mardigrasové kapely Wild Tchoupitoulas soudím, že máte nějaký vztah k původním americkým obyvatelům. Nemá to nic společného s mými skutečnými kořeny, ale přesto to v sobě cítím. Musíte se opravdu soustředit a naslouchat tomu, co vám těká v podvědomí. Pak to přijde samo. Stačí se správně naladit a najednou uslyšíte cokoliv, celá témata nebo motivy, které jsou s původní kulturou neodmyslitelně spojená. Nejsou to věci, co bych někde slyšela, je to paměť mého kraje. Mám to ve svém nitru.
Vaše hudba má spoustu společného se západoafrickým etnikem Jorubů. To jsou vaše skutečné kořeny? Vydala jste se někdy v duchu Alexe Haleyeho po jejich stopách? Nikdy jsem si nedělala krevní testy ani nezkoumala rodokmeny, nezáleží mi na tom. Spousta z nás tady v Mississippi, Louisianě nebo Alabamě odvozuje svůj původ od Jorubů a jim blízkých západoafrických etnik. Navíc jorubská kultura je úzce provázána s nigerským Beninem, tedy bývalým území Dahome, nebo s lidmi z pradávného města Ife, je to jedna početná rodina. Pokud tomu nevěříte, porovnejte si jejich náboženské systémy, které jsou si velmi podobné.
Vím, že podobné jsou si třeba jejich stvořitelské mýty. A že o jorubskou kulturu se zajímal už třeba Miles Davis. Nemohl váš zájem pramenit i odsud? Na některé věci nepotřebujete knihy. Za posledních deset let jsem se Jorubům opravdu věnovala a někteří z nich mi říkali zajímavé věci. Stačí jim třeba popsat určité pocity, určitá gesta, třeba něco, co dělávala má babička, se kterou jsem vyrůstala. Pamatuji si celé rituály a složité náboženské vzorce, které ctila; tohle řeknete někomu ze západního pobřeží Afriky a ti lidé vám velice přesně určí, odkud pocházíte. Mí předci byli nejspíš Jorubové nebo z Beninu. Ale tohle jsou opravdu osobní věci, co do rozhovoru nepatří. A vůbec…
Zeptám se tedy už na jediné: když jste začala pracovat s Craigem Streetem, prý si vás položil na gauč a začal se vyptávat, co si myslíte o své hudbě. Co byste mu řekla dnes? To je těžká otázka. (mlčí ) Vlastně co bych vám namlouvala. Pokud mám být upřímná, vůbec o své hudbě nepřemýšlím; a ještě víc nerada o ní mluvím. Prostě hudbu nechávám, aby se skrze mě děla. Nezajímám se o to, proč tomu tak je, a nestojím o vysvětlení. Proto jsou všechny další otázky zbytečné. Ještě jednodušeji: o hudbě nepřemýšlím. Prostě ji dělám.
(Cassandra Wilson vystoupí 31. října v pražském Rudolfinu v rámci festivalu Struny podzimu.)
