Cassandra Wilson – zpěv, syntetizér, bass drum, Marvin Sewell – kytary, Reginald Veal – kontrabas, Herlin Riley – bicí, Jonathan Batiste – klavír, Fender Rhodes, Lekan Babalola – perkuse, Ravi Coltrane – tenorsaxofon, Helen Gillet – cello, John Legend – vokál, klavír, Luke Laird – kytara, Brandon Ross – kytara. Nahráno: live, 2009. Vydáno 2010. TT: 61:23. 1 CD Blue Note 5099962975223 (distribuce EMI).
Čerstvě pětapadesátiletá zpěvačka Cassandra Wilson je s jazzovým krajem mississippské delty spjata rodem (z města Jackson), návraty do kreolské francouzské čtvrti New Orleansu a také hudbou, která zde od časů domestikace potomků otroků dovezených z Afriky tryská z každého sálu, špeluňky i z ulice. V roce 2009 se sem z cest po světě vrátila, aby vzniklo toto album plné hudby a emocí spjatých s kolébkou jazzu. A když se řekne hudba dnešního New Orleansu, neznamená to jen pochodující dixielandové kapely, ale také blues a rhythm & blues, kapely moderní i elektrické, jejichž styl je zcela současný. Cassandra Wilson dokazuje, že je nejen vynikající zpěvačkou, ale také osobností pevně ukotvenou v jazzu: ví, že její vokál je součástí hry, její muzikanti nejsou pouhým doprovodem, jenž v sobě musí mírnit všechny touhy vstoupit do dialogu s vokalistkou, proto jim dává dost prostoru k muzikantské spolupráci. Album zahajuje standard Hammersteina II. a Romberga Lover Come Back To Me s klusajícím kontrabasem a štětkami na bláně malého bubnu, k čemuž Jonathan Batiste v úvodu hraje melodii, jako kdyby si dítě hrálo s klaviaturou – samozřejmě prostor pro vlastní sólo má také, a dění vše velmi úsporně komentuje Sewellova elektrická kytara. Tento model je pro většinu skladeb základní, zcela obnažen (bez zpěvu) se předvede ve vlastní skladbě Wilsonové A Night at Seville .
Neworleanský jazz také zavedl, že tempo skladeb není dáno záměrem autora, ale náladou kapely a prostředí – proto často až s tragickou posmutnělostí předkládaná balada Went Down to St. James Infirmary je v podání Cassandřiny party živou, rytmicky až rockující skladbou, mající blízko k současným trendům rhythm & blues, přičemž klouzavé tóny kytary průběžně připomínají grify jižanské folk bluesové kytary. Podání této kompozice – jednoho z nejstarších standardů jazzové éry, u nějž historie sahá někam do časů anglického krále Jindřicha VII., do prostředí Londýna, současně důrazně připomíná, že získá-li hudební nápad nadčasovou přízeň posluchačů a hudebníků, je navždy dobrým materiálem pro osobité pojetí schopnými muzikanty.
Většinu skladeb si však napsala Cassandra Wilson sama. Mezi výjimky patří také zasněná If It‘s Magic od Stevieho Wondera. Jednoznačné přiznání k jižanskému blues pak dalo vzniknout podobě téměř desetiminutové zpěvaččiny „dvanáctky“ Saddle Up My Ponny s dominujícím „havajským“ zvukem kytary Marvina Sewella . Ravi Coltrane si na tenorsaxofon zahraje jen v Beneath a Silver Moon v dlouhém dialogu s vokálem zpěvačky. Podmanivé vyprávění vokalistky je drobnými aranžérskými posuny u známých skladeb fascinující – A Day in the Life of a Fool průkopníka bossa novy Luize Bonfá rytmicky popostrčila k Jamajce, vzniklo pomalé reggae. Naopak Blackbird Lennona a McCartneyho rytmicky rozpustila k nepoznání. Na závěr si Cassandra Wilson zanotovala Watch the Sunrise , velký hit počátku sedmdesátých let od Big Star, tehdy přední skupiny stylově se řadící k memphiské rockové scéně.
Cassandra Wilson na albu završila vývoj repertoáru, s jehož podstatou jsme se mohli seznámit také u nás na Strunách podzimu v říjnu 2009. Prvky subtilního funky, které její muzikanti užívají, přesně souzní s barevností a dynamikou zpěvaččina hlasu. Wilsonové pěvecká jazzová hravost, která nespočívá jen v perfektním podání písně, stálé návraty k tradici a potřeba ji předvádět v souvislostech současné hudby z ní dělají opravdovou následnici nejlepších zpěvaček jazzové historie. Proto každé nové album obsahuje překvapení. Nejinak je tomu u Silver Pony .
Body: 5 z 6
