Je vždy těžké psát o aktuální tvorbě umělců, kteří si bez nadsázky zaslouží adjektivum „legendární“. Je těžké vyhnout se srovnávání jejich současných počinů s těmi, kterými se proslavili a které vešly do dějin. Většina tvůrců se přitom logicky nerada ohlíží a svůj umělecký jazyk více či méně aktualizuje, protože tvorba spočívá právě ve vývoji a nikoliv v opakování petrifikovaných idiomů, které publikum bohužel často vyžaduje.
Pražský koncert saxofonisty, leadera a skladatele Charlese Lloyda (30. 10.) však přímo vybízí ke komparaci nejen s jeho zatím poslední vydanou nahrávkou Athens Concert (ECM, 2011), ale i s jeho tvorbou starší a v obecném smyslu i k úvaze o vývoji umělecké tvorby jako takové.
Po začátcích v kapelách Chico Hamiltona a Cannonballa Adderleyho si Lloyd vydobyl světovou proslulost v letech 1966 – 1968 se skupinou, která sice nepatřila mezi průkopníky fusion, ale svým duchem souzněla s rostoucím hnutím Flower Power a byla rozhodně jednou z prvních jazzových formací, kterou bez výhrad přijímalo i rockové publikum. Lloydovy modální kompozice s lehce mystickým nádechem se spojily v kongeniální synergii s energií jeho mladých a později proslavených sidemanů (Keith Jarrett, Cecil McBee, později Ron McClure a Jack DeJohnette) a kvarteto sklízelo obrovské úspěchy při společných koncertech s rockovými hvězdami. V roce 1967 se v rámci východoevropského turné objevili i v Praze. Po rozpuštění kvarteta Lloyd trochu tápal, spolupracoval se členy Beach Boys a poté se stáhl do ústraní a věnoval meditaci. Umělecky se znovuzrodil vlastně až po roce 1981, kdy ho v Big Suru navštívil mladý Michel Petrucciani a Lloyd se rozhodl pomoci mu k proslulosti a spolupracovat s ním.
PRAŽSKÝ KONCERT
Páteří pražského koncertu Lloydova kvarteta na Strunách podzimu byl repertoár z posledních tří nahrávek. Umístění do Dvořákovy síně Rudolfina bylo vzhledem k povaze současné Lloydovy tvorby dobrou volbou. Freejazzový trans, který byl pro projev jeho nejslavnější formace v 60. letech typický, nahradila energie neméně mystická, ovšem ztišená a spíše kontemplativní. Charakter Lloydových kompozic se však příliš nezměnil – důraz na modální myšlení, melodiku, soulový či quasi folkový nádech – to vše je v jeho skladbách stále přítomno.
Kapelníkův projev byl na koncertě spíše upozaděn ve prospěch jeho spoluhráčů, z nichž jednoznačně vyčníval klavírní génius Jason Moran . Jeho citlivá hra, vynikající dramaturgie a tektonika sól a v neposlední řadě překvapivé změny faktury zcela jistě ještě mnohem lépe vyniknou v jeho sólových projektech. Bubeník Eric Harland se s dlouhým rudolfinským dozvukem vypořádal výtečně, úspornost a nápaditost jeho doprovodu byla též zážitkem. Kontrabasista Reuben Rogers byl z celé kapely asi nejméně invenční v sólech, jeho doprovodný rytmický motor však fungoval bezchybně.
K hodnocení celkového dojmu z koncertu Lloydovy kapely by bylo možno přistoupit z několika hledisek. Pokud bychom stále brali Charlese Lloyda jako hudebního inovátora, byli bychom jistě zklamáni. Slyšeli bychom totiž sice skvělou, ale přesto vlastně typicky mainstreamovou jazzovou kapelu. Pokud však bereme v potaz jeho umělecký vývoj, související v první řadě hlavně s duchovním příklonem k meditaci a vnitřní spiritualitě, nebudou nám vadit ani klasické jazzové modely (harmonická schémata – viz skladba Requiem , formová schémata „téma – sólo – téma“ atd.), ani intonace tradičně lehce pod tónem, dokonce ani Lloydova duchovní promluva nad společným Óm v kompozici Ramanujan . Zaposloucháme se totiž do Lloydova „vyprávění“ melodickou linkou a frázováním, které je hlavně v baladách fascinující. A budeme vnímat celek jeho hudby, který sice postrádá excesy a experimenty 60. let, ale je přesto stále zajímavý a přitažlivý.
ŽIVĚ V ATÉNÁCH
Živá nahrávka Athens Concert (ECM, 2011) vyšla na podzim a jedná se o pokus syntézy projevu jazzové kapely s repertoárem jiného druhu – zde řeckou hudbou, ať už umělými písněmi (nejznámější ze zastoupených autorů je Mikis Theodorakis , skladatel proslavený převážně filmovou hudbou), písněmi lidovými či hymny a lamentacemi z počátku našeho věku. Společně s Lloydovou kapelou (ve stejné sestavě jako v Praze) zde vystupuje zpěvačka Maria Farantouri , spoluautorka dramaturgie nahrávky, hráč na lyru Socratis Sinopoulos a pianista Takis Farazis .
Aténský koncert upozaďuje přínos kapely ve prospěch repertoárové koncepce a to je bohužel škoda. Všechny písně jsou sice v obecném slova smyslu „krásné“, ale jaksi uniká smysl jejich přepracování, které vlastně ani žádným objevným přepracováním není. Stále dokola slyšíme podobné modální postupy, podobná rytmická ostináta, kapela jako by se bála do materiálu hlouběji vkročit či do něj invenčně zasáhnout (snad jedinou výjimkou je úvod závěrečné písně Yanni mou s lyrou a bitonálním klavírem). Maria Farantouri zpívá sice skvěle, její temný a průrazný alt dobře kontrastuje se vzdušným Lloydovým tónem, nemohu se ovšem zbavit dojmu, že její školené belcanto se s jazzovou kapelou prostě nepojí a ani nevytváří vyšší kvalitu. Nejlepšími místy nahrávky tak zůstávají Lloydovy kompozice, hlavně dvoudílná Dream Weaver , která je nahraná už na stejnojmenném albu z roku 1966 a zazněla i v úvodu koncertu v Rudolfinu.
Ze srovnání obou koncertů tedy vychází lépe ten pražský, hlavně z důvodu lepšího souznění kapely s daným materiálem a snad i většího energetického potenciálu. Pro pražské posluchače jen dobře.
