Chava Alberstein patří k podobné generaci jako průkopníci amerického folku Bob Dylan či Joni Mitchell, a stejně jako oni se doprovází na kytaru. Vším dalším se ale „první dáma izraelské písně“ od svých anglosaských kolegů liší. Do svých čtyř let vyrůstala v Polsku, v Izraeli se jejím jazykem stala hebrejština, navíc zpívá v jidiš, dnes už zaniklém jazyce evropských Židů, v němž byly písně klezmerbandů a jímž psal své romány Isaac Bashevis Singer.
Narodila jste se v Polsku. Jak se vašim rodičům podařilo přežít válku? Dva měsíce před tím, než nacisti vtrhli do Varšavy, odešli mí rodiče do Sovětského svazu. Pět let žili v Uzbekistánu, kde se narodil můj bratr.
Když vám byli čtyři roky, vaše rodina se přestěhovala do Izraele. Vládly v té době v Polsku nějaké protižidovské nálady? Vládl tam silný antisemitismus. Narodila jsem se doma, protože rodiče se báli, že v porodnici by s námi nezacházeli dobře.
Jak jste cestovali do Izraele? A co jste si s sebou vzali? Odjeli jsme do Itálie a tam jsme nasedli na loď do Izraele. Přijeli jsme tam téměř s prázdnýma rukama. Mému otci se ale podařilo vzít si s sebou fotoaparát, který nám pomohl přežít. Do Izraele se hrnuli přistěhovalci z celého světa, a otec jim dělal fotky do pasů a dokumentů.
Jaký jste měli jako rodina duchovní život? Byli vaši rodiče hodně pobožní? Rodiče nebyli vůbec pobožní – naopak. Můj otec chodil do svých dvaceti let do ortodoxní náboženské školy yeshiva a získal pocit, že díky tomu v životě zmeškal spoustu zajímavých věcí, což v něm vzbudilo předpojatost vůči náboženství.
Jaký je váš mateřský jazyk? Jidiš nebo polština? Obojí. Moje matka mluvila polsky, ale mezi sebou rodiče používali jidiš.
A mluvili jidiš, když jste se usadili v Izraeli? Jen s přáteli. Na nás děti už mluvili hebrejsky.
Vy zpíváte v obou židovských jazycích, jidiš i hebrejštině, které mají ale zcela rozdílnou historii. V čem se vlastně liší? Hebrejština je dnes v mé vlasti úředním jazykem, ale v 19. století to byla mrtvá řeč, která přežívala jen v Bibli a která doslova vstala z mrtvých díky hnutí sionistů. Jidiš je naopak řeč relativně mladá, vznikla v židovských komunitách na území Německa zhruba před tisíci lety a teď vymírá, protože lidé, kteří jí mluvili, byli vyvražděni Hitlerem a Stalinem.
Při návštěvě Tel Avivu mě loni naopak překvapilo, že v alternativním klubu Levontin 7 vystupoval izraelský klezmerband Oy Division s repertoárem v jidiš. Byla to výjimka, anebo to znamená že se Izrael ke svým evropským kořenům vrací? Jidiš je v Izraeli hodně okrajové téma, ale pozitivní je, že se objevují mladí lidé, kteří v tom jazyce zpívají. Jidiš je dnes už jen vzpomínka a inspirace, jazyk nemůže existovat bez země, kde se jím mluví.
Vzpomínáte si na první okamžik v dětství, kdy jste se rozhodla stát se zpěvačkou? To nebyl okamžik, ale proces. Nejprve láska k hudbě, potom láska k poezii, a pak mi otec koupil na trhu levnou kytaru. Ty dvě lásky se spojily a já začala zpívat s kytarou. A zjistila jsem, že touhle cestou mohu vyjadřovat své pocity a navazovat kontakty s dalšími lidmi.
Jakou hudbu poslouchali vaši rodiče? Polskou nebo jidiš? Většinou klasiku. Znala jsem nazpaměť řadu koncertů pro klavír a housle i symfonie, aniž bych věděla kdo je napsal. Moje matka občas zpívala v jidiš.
Vaše hudební dráha začala, když jste v sedmnácti letech dostala nabídku k vystoupení v nočním klubu poblíž Tel Avivu. Co jste tehdy zpívala? Doprovázel mě bratr, vynikající klarinetista. Zahráli jsme černošský spirituál, jihoamerickou píseň, francouzskou baladu přeloženou do hebrejštiny a píseň v jidiš.
Vojenskou službu jste už absolvovala jako známá zpěvačka, cestovala jste po vojenských posádkách a koncertovala. Ve světě byli tehdy populární Beatles a Bob Dylan. Jaký repertoár jste měla vy? Zpívala jsem hlavně americké lidové písně, černošské spirituály a gospel. Taky pár španělských a hebrejských písní. Dylana jsem moc neznala, ale měla jsem ráda Joan Baez, Leadbellyho, Weavers a Pete Seegera.
Brzy poté vypukla šestidenní válka. Povolali vás jako zpěvačku anebo jste sloužila v jiné profesi? Zpívala jsem, kdekoli bylo potřeba. V nemocnicích i v bojových útvarech. Válka pro mě znamenala těžký šok, studovala jsem na univerzitě v Jeruzalémě a bylo to poprvé, kdy moji spolužáci odešli bojovat, a někteří z nich tehdy padli.
Studenti z Izraele jezdí do Evropy a navštěvují památníky holocaustu, aby poznali krutou historii 20. století. Podnikla jste podobnou pouť? Nemyslím si, že toho mám zapotřebí, protože holocaust je součástí mé rodinné historie. Ale když můj syn vyjel se svojí třídou na podobný výlet do Polska, připojila jsem se k němu.
Na koncertech se doprovázíte na kytaru. S jakým nástrojem skládáte? S klavírem.
Mnohokrát jste prohlásila, že území, které Izrael získal ve válkách s Araby, je nutno vrátit. Jsem přesvědčena o tom, že většinu těch území vrátit musíme, a protože se to táhne tak dlouho, je to stále těžší a komplikovanější. I když k tomu nakonec dojde, je to bolestivé pro oběti, které tím odkládáním trpí.
Izrael je krásná země, bohatá na velmi rozmanité typy krajin. Když máte volno, jezdíte do ciziny anebo zůstáváte doma? Vždy dávám přednost dovolené doma.
A jaké místo v Izraeli máte nejraději? Tak například Mitzpe Ramon, to je městečko na poušti Negev na jihu Izraele.
Jedna z nejsilnějších písní vašeho slavného alba End of Holiday se jmenuje Fellini in New York. V několika málo slovech
hodně vypovídá o dnešním světě: „Jsem v New Yorku, déšť mě zahnal do italské kavárny, a na titulní straně novin, které si čte můj soused, vidím fotografii Federica Felliniho… To je ale zvláštní, proč by americké noviny psaly o slavném režisérovi a ještě k tomu na první straně? Fellini
totiž zemřel.“ Jak ta píseň vznikla? Můj manžel Nadav je profesí filmař, a když jsme byli před 15 lety v New Yorku, dočetli jsme se v novinách, že Fellini zemřel. Jeho filmy patřily k našim životům, ovlivnily nás jako lidi i jako umělce, tak jsme o něm začali mluvit, jakoby zemřel někdo z rodiny. Text té písně napsal Nadav o několik dní později.
Máte za sebou desítky alb. Jaké místo mezi nimi má Lemele, které jste natočila s českými muzikanty a českým producentem Alešem Březinou? Lemele patří k mým nejlepším nahrávkám, Aleš se projevil jako moje duchovní dvojče. Jeho aranžmá dotvářely mé skladby v té nejlepší harmonii. Aleš má dar velkého lidského vcítění a je to vynikající hudebník. Orientuje se v klasice, jazzu i folku, ovládá všechny hudební barvy, které já miluji.
Jak bude probíhat váš koncert na Strunách podzimu? Nejprve budeme hrát převážně hebrejský repertoár s mými hudebníky z Izraele, a pak na podium pozvu české hráče a zahrajeme několik skladeb z Lemele.
(V rozhovoru jsou otištěny pasáže souběžně použité v programovém katalogu festivalu Struny podzimu. Chava Alberstein vystoupí v pátek 11. října v Rudolfinu v rámci festivalu Struny podzimu.)
Biografie
1947 Chava Alberstein se narodila ve Štětíně v Polsku (dle některých pramenů 1949) • 1967 debutové album Perah ha-Lilakh • 1986 soundtrack k filmu Yaldei Stalin (Stalinovy děti), který natočil její manžel Nadav Levitan • 1989 album London ; píseň „Khad Gadya,“ v níž zpěvačka kritizuje izraelskou politiku vůči Palestincům, byla zakázána státním izraelským rozhlasem • 1992 na festivalu židovské kultury v Berlíně se setkává s Klezmatics • 1993 soundtrack k filmu svého manžela Groupie • 1995 s manželem spolupracuje na filmu Too Early to Be Quiet, Too Late to Sing , věnovaném posledním básníkům jazyka jidiš • 1998 album The Well , natočené s newyorskou skupinou Klezmatics • 1999 se skupinou Klezmatics koncertuje v Praze • 2000 koncert na festivalu Womad • 2000 film Musíme si pomáhat s písněmi Chavy Alberstein • 2006 album Lemele, natočené v českém studiu Sono s producentem Alešem Březinou a českými hudebníky
