Chick Corea – piano, Gary Burton – vibrafon, The Sydney Symphony (CD 1). Nahráno: Sydney Opera House Concert Hall, 10., 12. 5. 2007 (CD 1), Bjornsonhuset, Molde, Norsko, 17. 7. 2007 (CD 2). Vydáno 2008. TT: 61:01+ 62:00. 2 CD Concord Records 0888072306301 (distribuce Universal).
Tandem Chick Corea-Gary Burton vznikl počátkem sedmdesátých let na jednom německém festivalu, kdy pořadatel požádal hvězdy večera o účast na následné jam session a byl vyslyšen právě pouze těmito dvěma. Corea tedy v rychlosti zasvětil svého nenadálého druha do tajů tehdy novinky, dnes klasiky La Fiesta, s velkým úspěchem ji provedli a oba hudebníci rázem podlehli kouzlu neotřelé kombinace klavíru s vibrafonem. V listopadu 1972 už mířili do věhlasného studia Jana Erika Kongshauga, místo plánovaných několika dní se práce na debutovém albu Crystal Silence smrskla do pár hodin vzájemného jiskření a jeho výraznějšímu přijetí veřejností i odbornými kruhy zabránil pouze fakt, že oba umělci tehdy slavili úspěchy v prvé řadě se svými pravidelnými skupinami – Corea se stylotvornými Return To Forever, Burton s novým kvartetem a nevšedními orchestrálními projekty s Michaelem Gibbsem (nebo naopak úplně sám, poprvé v historii vibrafonu).
Byť šlo po celou dobu 35 let pouze o doplňkovou aktivitu, počínaje druhou společnou deskou Duet (1978) začíná čas nevídané sklizně. Ještě než za ni převzali cenu Grammy, byl na světě záznam koncertu v Curychu (1979), znamenající vzápětí druhou trofej. Následující originální program s duem plus smyčcovým kvartetem, Lyric Suite for Sextet , který byl k vidění mimo jiné i v Bratislavě, už členy americké Akademie tolik nenadchl. Zato návrat k hudbě pro dva ano, takže třetí Grammy ozdobila desku Native Sense (1997) a čtvrtá soška přišla o rok později za album Like Minds .
Ač tedy již věku důchodového (narozeni 1941 a 1943), předvádějí a rozdávají oba protagonisté neutuchající potěšení z brilantní souhry, řízené jakoby jedním mozkem. Poprvé je tu však cosi nového, dosud nevyzkoušeného: orchestrální partitury pro symfonické těleso, vytvořené na základě Coreových návrhů jeho dřívějším spoluhráčem, o generaci mladším britským saxofonistou Timem Garlandem .
Jestliže už v duovém podání přesahují pianistovy kompozice obvyklý časový limit, v této nové podobě trvají čtyři z pěti vybraných více než 10 minut. Úvodní pasáže neprozrazují nic z témat po způsobu operetních či muzikálových předeher, jsou to úplně nové, nezávislé kusy hudby, z nichž se teprve později vyloupnou Coreovy hity Duende, Love Castle, Brasilia, Crystal Silence a La Fiesta. Orchestrace je tajemná, dramatická, náladová, působila by jistě znamenitě jako doprovod filmových akcí. Za vysloveně degradující lze považovat mrňavé písmo, kterým jsou mezi méně důležitými účastníky dvojalba uvedeni oni přidaní interpreti, mající podstatný podíl na celkovém účinku. Jsou to, vedle již zmíněného Tima Garlanda, orchestr Sydney Symphony a dirigent Jonathan Stockhammer . A už vůbec nelze omluvit absenci jmen koncertních mistrů houslí a violoncell, přednášejících kompetentně svá sóla.
Druhý disk představuje současný zvuk dua na záběrech z koncertů v norském festivalovém městě Molde a jako exotický doplněk pak působí Señor Mouse, zachycený v Tenerife na Kanárských ostrovech, obojí z poloviny července 2007, tedy dva měsíce po australském turné. Již dříve duem nahraná Coreova témata doplňují jeho Alegria, dvojice standardů (Sweet and Lovely, I Loves You Porgy) a trochu nečekaně i Waltz for Debby o d Billa Evanse. Tento posun od dosud převažující autorské soběstačnosti je výrazným elementem, slibujícím nové obzory další spolupráce. Za pozornost ještě stojí, že Burton se svým rovněž již dlouholetým „alternujícím“ klavíristou Makoto Ozonem provádí úplně odlišný okruh skladeb, a ještě jinak si vedl v minulosti s jednorázovými partnery, Paulem Bleyem či Thomasem Clausenem. Jazz skýtá opravdu mnohé možnosti. Jen je umět objevit.
Body: 5 z 6
